Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Pokud by to bylo jeho přání tak bych mu vyhověl. I když by se mi to nelíbilo, ale je to jeho život.
|
 Niko |
|
|
|
Mí rodiče by byli proti, ale já vím, že bych to svému dítěti dopřála, jakože dopřeji už od mala, a pokud nebude chtít, nutit ho nebudu..Víra je na každém z nás a nutit do toho někoho nemá smysl..
|
|
|
|
Jsem křtěná, a protože při křtu rodiče slibují, že děti k víře povedou (musím dodat, že věřící u nás je táta), chodila jsem v dětství do nedělní školy do kostela a absolvovala jsem i přípravu na konfirmaci. S panem farářem jsem často "diskutovala". V den konfirmace (to mi bylo 15) do mě máma vrazila velkého panáka rumu, abych to "rozdejchala", a stejně jsem si před přeplněným kostelem neodpustila pana faráře "pozlobit". Když mi předával "potvrzení o konfirmaci", měla jsem v záhlaví heslo: "Otče, ne má vůle, ale Tvá se staň".
Musím dodat, že heslo "když dospělí mluví, děti drží hubu a šoupou nohama" byl základ naší výchovy. Daleko po dvacítce mi došlo, že mám právo na vlastní názor. Nejsem a nebyla jsem věřící a můj vlastní táta mě v dobré víře nutil lhát. Věděl, co si myslím a přesto jsem tam musela jít a říkat, co se očekávalo...
Když se mi narodil syn, táta řekl, že si přeje, aby ho pokřtil náš pan farář. Tenkrát jsem se poprvé vzepřela a řekla jsem mu, že pokud bude chtít být jednou věřící, bude to jeho volba. Tenkrát jsem opravdu dospěla...
|
|
|
|
Přijde na to, čemu by říkal víra. V každém věku. Pokud by to nebyli satanisti, svědkové jehovovi, nebo podobné sekty, tak proč ne? Aspoň by měl trochu jiný pohled na svět. Samozřejmě zákazy nejsou k ničemu. A kdybych nebyla věřící, přezkoumala bych svůj postoj k víře. Víra, to nejsou jen kostely, ale styl života.
|
|
|
|
Dovolil bych mu to, až by měl 18 roků a více...
|
|
|
|
do doby, než by byl dospělý bych mu to nedovolila
|
|
|
|
myslela bych si o nem, ze se zblaznilo, ale nechala bych ho, stejne by brzy zjistilo, ze je to jen vymyvani mozku...
od sekty ybch ho odrazovala asi vehementneji
|
|
|
|
malymu bych vysvetlila co to je za volovinu a pak bych to nechala, at se rozhodne sam. (i kdyz, hlavne u krestanstvi, bych se mozna neudrzela a jednu mu vrazila), vetsiho (tak nad 12), bych nechala, kdyz je blbej...
|
|
|
|
Jako ateistka své děti k víře nevedu. Kdyby s tím přišly jedno v kolika letech, pokud by to nebyla sekta, je to jejich věc.
|
|
|
|
Vždycky bych dovolila, čím mladší by dítě bylo, tím bych si víc ohlídala, jestli místo, kam chodí není nějké "divné". Určitě je nejlepší, dobere li se k nějakým závěrům člověk sám.
|
|
|
|
Od patnácti bych mu to asi těžko mohla zakázat.
Takže záleželo by na konkrétní "náboženské společnosti".
Pokud by můj vztah k víře byl obecně vlažný či záporný, byl by to především můj problém, a pokud bych to chtěla potomkovi zakázat, pravděpodobně bych tím docílila jen pravý opak!
|
|
|
|
Do dospělosti bych mu to nedovolila, pak už se mně ptát nebude.
|
|
|
|
do 15-ti let:asi málokterý "dítě" chce dobrovolně uznávat nějakou víru,pokud k tomu v rodině nedostane nějaký podnět.Možná kamarádi?Těžko...Ale kdyby opravdu s tímhle přišlo,dovolila bych mu chodit do kostela a mezi tu společnost,pokud by mu nevtloukaly do hlavy nějaký bludy...Oholit si hlavu a podobný hlouposti bych nejspíš nedovolila.
do 18-ti let:tady bych se snažila hlavně to rozmlouvat a argumentovat...Nemá cenu něco zakazovat(moc dobře to znám u sebe:) )takže diskutovat proč ano a proč ne... Podle mě už je už "dítě" dost staré na to,aby vědělo,jestli ho něco takovýho zajímá.Jestli bych tolerovala oholenou hlavu a hábit netuším...
od 18-ti :tak tady už asi rodič moc přikazovat nemůže...Pokud by se jeho zájem o víru omezil na chození do kostela a navštěvování nějaké společnosti,proč ne,ale nesmělo by to být moc časté...Nerada bych z dítěte měla kněze nebo jeptišku...Navíc bych asi měla starost co škola a podobně...
A různý sekty,tam bych byla asi hodně netolerantní...
|
|
|
|
do 15ti let
U katolíků nebo evangelíků bych uvítala to, že by si rozšířil obzory, navíc víra není nic špatného, naopak je velice dobrá. Bible je základem naší kultury a já sama bych potřebovala některé znalosti oprášit. Kdyby přimknul k Hare Krišna hnutí, nebo k Zenbuddhistům či Adventistům, asi bych moc nadšená nebyla, ale nezakazovala bych mu to, jelikož vím, že tyhle víry mají své opodstatnění a k ničemu špatnému nevedou...
Horší by bylo, kdyby se dal k nějaké sektě - Scientologové, Vesmírní Lidé, Svědci Jehovovi, Moonisté, Mormoni, Satanisti... To bych se obrátila na odborníky psychology a Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů a postupovala bych podle jejich rad.
---------------------------------- -------------------------------
15 - 18 let
To samé a navíc bych se radovala z toho, že má lepší program, než ostatní mládež (diskotéky, alkohol, drogy...)... Z mé zkušenosti křesťanská mládež jezdí na vodu, na kola, na lyže, hraje divadlo, věnuje se hudbě ....
U sekt stejný postup
-------------------------------- ---------------------------------
dos pělý potomek
asi bych se tak moc nepřiučila, ale byla bych ráda, že našel smysl života.
U sekt - to by bylo moc zlé, asi bych se za něho modlila... A trápila se.
|
|
|
|
No tak především by mě překvapilo, kdyby řekněme patnáctileté "dítě" žádný duchovněfilozofický zájem neprojevilo! Duchovní život je přece podstatnou konstantou osobnosti a pokud zůstane zakrnělý, člověk se může stát "obětí" různých -ismů. Potřeba v něco věřit je člověku daná, a je jen otázku času, kdy a hlavně JAK bude naplněna.
Otázka podle mě stojí nikoliv "jestli dovolit dítěti věřit", ale "k jaké víře ho ponoukat, směrovat", jinak řečeno, jaké cesty mu ukázat. Pokud mu rodiče ukážou jen model jídlo-práce/škola-spánek-kino-fotbal-sup ermarket+vyvenčit psa, tak se nemůžou divit, že v určitém okamžiku se potřeba duchovního života vyjeví, a to třeba v nijak uhlazené formě. Takže, nechci-li, aby mé dítě bylo satanistou, jehovistou či marxistou, musím se snažit, aby směřovalo k něčemu (pro mě) přijatelnému.
A jestli k tomu směřovat bude, to ví skutečně jen Bůh :-)
Argumenty typu "my jsme ateistická rodina" mně opravdu pobavily. (Když dítě přijde s tím, že ho bolí slepé střevo, tak taky budete oponovat "ale miláčku, v naší rodině nikdo nikdy nebyl operován"?!)
Jestli je něco jisté, tak je to to, že děti žijí jiné životy než jejich rodiče, v jiné době, s jinými lidmi, žijí své vlastní životy a nejsou kopií svých rodičů. A jesli pociťují, že pro to jejich žití jim jejich víra bude nápomocná, rodiče by jim v tom neměli bránit, naopak by měli být rádi, že dítě bude mít určitou vnitřní oporu, třeba i kvůli době, když už na oporu v "instituci" rodičů nebude možné spoléhat.
Ještě mě napadá poznámka pro tu "kategorii" 15-18 let. Je pravděpodobné, že v tomto věku nemusí jít ani tak o víru, jako o potřebu vymezit se vůči rodičům, ano možná dokonce jen prostě je na*rat tím, že si oholí hlavu a přijme viditelné znaky společenství, což zvláště může fungovat u militantně ateistického tatíka. Myslím, že tady je potřeba se do tolerance nutit i proti své vůli, jinak dítě může spadnout do nějakého systému, aniž by mu to vlastně vyhovovalo. Cílem je něco jiného než deklarovaný příklon k "víře".
|
|
|
|
argumentuj, argumentuj, argumentuj.....! :-)
|
|
|
|
k víře...to jsem řekla špatně...víra je dočasná...spíš k duchovnímu poznání
|
|
|
|
byla bych ráda že se snaží hledat duchovní cestu když by mu bylo 10 i 18. Až budu mít děti, budu se je snažit víst k víře...asi tak
|
|
|
|
Je dost tezke v dnesni ceske atheisticke spolecnosti hovorit o kladnych aspektech nabozenstvi. Cele zacalo velkym podvodnikem ktery o sobe tvrdil, ze zalozil stat. A nechal toto tvrzeni vlozit do zakona...
Vysledky jsou viditelne, staci pohlednout na Vyvolene - jejich naprosty nedostatek moralnich zabran v jakemkoli smeru - ni touha po normalnim zivote, ni snaha mit staleho pruvodce zivotem ve vsech situacich...
Rozsirovani islamske viry (velmi nepratelske zenam) je podporovano hlavne zenami provozujicich toto nabozenstvi, ktere citi ze zapadni smery ohrozuji existenci jejich rodin.
Mohla bych o tom psat hodiny, ale zbytecne.
|
|
|
|
Rozlišovat víru a sektářství - to v první řadě.
Jestli je to nějaké náboženství, kam chodí farář (běžný farář z kostela) proč ne. Tohle sekta není. Tam bych ho pustil
Sekta: Okamžitě ruce pryč.
|
|
|
|
Každopádně, za hábit by dostal do tlamy a za holou hlavu y dostával větší kapesný
|
|
|
|
do 15ti bych to hlidala, od tech 15 uz bych jen radila. Pro me rodice byl taky sok, ze nas na stredni ucili nabozenstvi, ze jsme proste ateisticka rodina atd.. Ale me to dost dalo, ovsem tam vyuka nebyla pouze krestanska, ale zahrnovala mnozstvi dalsich nabozenstvi. Sve dite budu vychovavat v tom, aby byl pokud mozno neverici, ale pokud se rozhodne byt vericim clovekem, nebudu ho nasilne predelavat. Muzu maximalne diskutovat
|
|
|
|
No tedy musím přiznat, že bych měla stejný strach, jako kdybych se dozvěděla, že mé dítě jen tak pro zábavu vyzkoušelo LSD.
S takovýma věcma není dobré si zahrávat. A tak bych si s dítětem raději preventivně promluvila o nebezpečí sekt.
|
|
|
|
Snažil bych se nenásilně argumentovat a diskutovat. A těch argumentů a příkladů bych měl opravdu dost. Když by nepomohlo, pozval bych si na pomoc otce, který je filozof a zatím po diskusích s ním všichni zástupci různých sekt (jehovistů a spol.) odcházeli velmi silně rozhozeni a zmateni ... :-)
A je velký rozdíl vlastní víra versus náboženství (organizované v nějaké církví).
|
|
|
|
Kdyby šlo o chození na náboženství, nebyla bych proti v žádném věku. Sama jsem tam taky chodila, i když jsem nebyla věřící. (Otec to nevěděl, protože je netolerantní ateista)
Jinak bych samozřejmě chtěla vědět, co jsou zač. Pokud by šlo o nějakou sektu, tak bych do těch 15 asi řešila striktním zákazem, pak diskuzí.
Pokud jde o partnera - jsem ochotná respektovat, pokud to nebude něco extrémního (aštarové, zápalné oběti uprostřed obýváku, rituální vraždy, atd.) a pokud on bude respektovat mě a nebude mě do ničeho nutit.
|
|
|
|
Prokera
Můžeš mi prosím vysvětlit co si představuješ pod pojmem "nedostatky víry"?
Buď věříš, nebo pochybuješ...., ale pak nevěříš, alespoň ne skutečně. Když budeš pochybovat o svém partnerovy, těžko ho budeš naplno milovat.
Víra ve vlastní schopnosti se nikterak nevylučuje z vírou v boha, ať už je nazýván jakkoli...... halelujááááááááá
|
|
|
|
do 15 let: snažila bych se hodně vysvětlovat a upozorňovat na nedostatky víry
od 15 do 18: snažila bych se diskutovat
od 18 vejš: chtěla bych mít před sebou člověka, kterej pochopil, že víra ve svoje vlastní schopnosti je ta nejlepší
Jak to dopadne uvidím časem.
|
|
|
|
do 15 - tvrdě pod dozorem
od 15-18 1xtýdně kdyby po tom příliš potomek prahnul
od 18 - hmmm, tak to by bylo dost ostré to už toho moc nenadělám, ale nelíbilo by se mi to.
Tím musím ovšem ríct, že já jsem pohan jako poleno. Ovšem jsem velmi tolerantní k víře (v mezích normálu). To znamená, že jsem to schopná tolerovat i u životního partnera. Pod heslem - nebudem se navzájem přesvědčovat.
|
|
|
|
když jsem byla malá, chtěla jsem být křesťankou, protože jsem v tom viděla něco úžasného. teDˇjsem ráda, že mi to rodiče nedovolili, protože ke křesŤanství mám tak blízko asi jako voda k ohni... pokud by to bylo dítě do cca 13 let, nepustila bych ho na žádné semináře ani nic podobného s odůvodněním, že nejsme věřící rodina, ale pokud ho to bude dál zajímat (může číst knihy atd), až bude starší, pak se sám bude moci rozhodnout a rozhodne by to nebylo tabu. od 13ti do 15ti let už je to na něm. řekla bych mu svůj názor, že se mi to třeba nelíbí, ale rozhodnutí je jeho. chtěla bych však, aby mě informoval, povídala bych sis ním atd. u staršího dítětě už je to bez komentáře, ale pořád platí to, že by to nebylo tabu a povídali bychom si... i když si myslím, že záleží na mentální vyspělosti dítětě, protože některé dítě si ani v 15ti nebo 18ti neumí reálně představit a vyhodnotit či pojmout situaci a byla bych opatrnější...
|
|
|
|
pokud by to bylo jeho rozhodnutí, tak je mi to v podstatě jedno. ať si dělá, co chce, ale kdyby ho oblbnula nějaká sekta, tak ať mi pak nebrečí na rameni
|
|
|
|
řekl bych mu svůj názor (moc bych z toho nadšenej nebyl), ale nezakazoval bych mu to...platí pro všechny věkové kategorie...jo a rozhodně bych ho varoval před sektama, "stádností" a aby si uvědomoval o co jde, že by mu to mělo pomoci k seberozvoji a pohledu na svět, určitě ne pro to, aby obcházel baráky a tlouk lidem píčoviny, kterejm ani sám nerozumí, do hlavy...
|
|
|
|
Hodně se připojuju k většině, pokud by nešlo o sektu, tak bych tomu nechal volný průběh, celkem bez rozdílu věku. Ovšem co je sekta, bych posoudil podle svého názoru, takže třeba jehovisti, byť jsou oficiální církev, jsou podle mne sekta.
|
|
|
|
Dobrý den. Je mně 18 let a o náboženství jsem se začala zajímat ca. před rokem...přečetla jsem si bibli a čekala, co nového mi to přinese. Ne, nenarostla mi třetí ruka ani druhá hlava:)Faktem je, že mě to začalo moc zajímat a postupně jsem se začala zajímat o nové a nové informace. K dnešnímu dni navštěvuji seminář (pro mladé křesťany) a mým cílem je se nechat pokřtít, k čemuž by mohlo dojít na jaře. A teď pohled rodičů - otec silný ateista a matka ještě větší a každé slovo směřující k Bohu jim rve uši. Čili když jsem oznámila, že hodlám začín navštěvovat tento seminář, bylo mi oznámeno že jsem se asi zbláznila. A je jedno v kolik letech se děcko či již dospělá osoba rozhodne pro tento krok. Každy by si měl rozvíjet svuj duchovní rozměr. Neznamená to přeci, že musí chodit každou neděli do kostela a jednou tydně ke zpovědi. Víra mu to nepřikazuje. Každý je svého života pán a jak to cítí v 15ti, tak to bude cítit i ve 30ti. A jednou, až budu mít své děti, jim dám vybrat. Buďto se budou zajímat o víru a já jim v tom nebudu bránit nebo je to zajímat nebude a v žádném případě je nebudu nutit ....ovšem co se týče Křesťanství, do sekty v žádném případě!
|
|
|
|
Spousta lidí to tu vidí velice dobře podle mě, takže se jen připojuju - svobodná víra ano, sekta ne. Jak bych ovšem to "ne" realizoval v praxi, to moc nevím... asi podle situace, jestli by dítě bylo ochotné diskutovat nebo poslouchat moje názory nebo ne, atd.
Těžko se ale už dnes dokážu vcítit do kůže člověka, jehož vztah k víře je "vlažný až záporný" :-)).
Myslím, že je hodně důležité - jak píše Allibaa - aby děti měly jednak trochu přehled o tom, co se všechno dnes nabízí pod pláštíkem duchovna, a hlavně aby nezůstaly úplně ladem jejich vlastní potřeby duchovního života a spojení s vlastní hlubinou nevědomí.
No ale, někdy tohle rodiče prostě udělat nemůžou, protože to je součást oddělování dětí od nich... potom je ještě naděje, že pomůže nějaký vhodný a zasvěcený společný kamarád, a nebo pámbu s nima...
|
|
|
|
no já bych mu nebránila, pokud by se nejdenalo o sektu jako třeba jehovisti....ale jinak bych si s ním o tom povídala a zjisťovala co to pro něj znamená a tak....
|
|
|
|
Ve 13 jsem domů přišla s tím, že chci chodit na náboženství a v 15 se nechala pokřtít. Rodiče (táta ateista, máma neurčtiě věřící v nějakou vyšší moc, se zájmem o alternativní medicínu a pod) to naprosto respektovalli, nijak mi do toho nemluvili. Babička měla radost ;-).
Na gymplu jsem odpadla od katolické církve a začala jezdit na různé meditačně-sebepoznávací kurzy. Se starší ségrou. Maminka se začala bát, že jsme v nějaké sektě, ale jen o tom občas zkoušela diskutovat. Nutno naznat že u jedné puberťačky a u druhé postpuberťačky mnoho odezvy nenalezla...
Výrazně protestovat začala až po mé výměně aktivního hledání duc-hovna na sluníčkových seminářích, za šplhání po skalách a horách ( což mi vydrželo dodnes). Bojí se že se někde zabijeme. Zatím naštěstí neoprávněně.
Ráda bych aby moje budoucí děti měli povědomí o různých náboženství, způsobech víry a rizicích sekt a fanatiků. Mám v plánu na tom aktivně pracovat a jak se pak samy rozhodnou, bude na nich.
Byla jsem jak s nevěřícím partnerem (no on je vědec a věří na teorii všecho, ale to je jiná pohádka), tak s věřícím. Zkoušela jsem, ještě na gymplu chodit s klukem, který měl katolicvtí jako berličku k vlastním problémům a byla jsem nucena rychle utéci...
Co bych nebyla shopná akceptovat by byl ortodoxní neotolerantní zástupce jakékoliv skupiny, který by byl přesvědčen, že jeho cesta je jediná správná a kdokoliv jiný je hříšník, bludař, pomýlenec atd. A bylo by mi fuk, jeslti je to český budhista, katolík a nebo militatní ateista...
|
|
|
|
do 15 let by mel smulu
15-18 ... kdyz se zajima at to studuje, chodi do nejakeho spolecenstvi
a od 18 at si klidne hopka s Hare Hare ...
to je jen hypoteticke ... jako rodic bych mozna reagovala jinak ... kdo vi
|
|
|
|
Cekam na vyjadreni Viriveho adventisty, ktery rodicum jejich viru nezazlival, i kdyz bylo vireni kolem polevky kazdou nedeli neprijemnym aktem probihajicim v gumakach..
|
|
|
|
Klukovi bylo 11, když přišel s tím, že jej někdo pozval na besedu (dokonce mu tam udělali polaroidem fotku, což jej dost nadchlo). Už nevím, jestli to byli jehovisti, ale každopádně jsem mu vysvětlila, že nechci, aby tam chodil.
Pokud se jedná o partnera, otázka je složitější. Když je jeden zamilovaný, myslí si, že se s vírou partnera snadno vyrovná a že dokonce může být sám věřící. Avšak posléze, zpravidla když dojde k "odblouznění", mu je víra na překážku, protože já nevěřím, že dospělý člověk se může z ateisty (nebo, jak já říkám, ortodoxního ateisty) stát křesťanem nebo muslimem nebo budhistou ...
|
|
|
|
Jde o to, jakou víru. Kdyby se jednalo o římskokatolickou, zkrátka potomek by přišel, že chce chodit do náboženství, snaila bych se to pochopit.
Do 15 let: asi kamarádi chodí taky do náboženství, asi chce zapadnout, zajímá ho to, je to něco nového. V tomto věku bych to nebrala moc vážně, ale spíš bych se snažila podpořit.
Od 15 do 18 let: taky bych nebránila. Rozhodně lepší když se bude stýkat s lidmi z kostela a chodit na spolčo než, aby se chytil nějaké party a začal fetovat.
Od 18 let nahoru není co řešit. SAmozřejmě pokud holka se zrovna nerozhodne vstoupit do kláštera. To by mi samozřejmě vadilo a asi bych se snažila jí to rozmluvit.
Co bych ale rozhodně nezkousla, by byla sekta, nebo víra azvánějící sektou. To bych se asi snažila dostat se do té cirkve taky, abych zjistila, co se tam děje, jestli tam třeba dochází k nějakému citovému vydírání manipulaci s lidma atd. A milého potomka bych odtáhla k psychologovi, protože bych to chápala jako známku, že něco není v pořádku s jeho vztahem ke světu.
|
|
|
|
No mé děti maj smůlu, nejsou křtěné, tak jim náboženství zas tak moc nehrozí a zatím mi s ničím takovým nepřišly. Pokud by s tím přišla nad 15 což je jedna dcera - má svůj rozum, ať to zkusí - zde bych toho asi moc nenamluvila - je v odbobí hledání a nacházení sama sebe a pokud by ji víra pomohla (ne sekta - tam bych asi byla dost tvrdě proti), tak proč ne, ale neřekla bych, že je ve stádiu, že po něčem podobném touží. Co se týká druhé ta ma 20 let - tak by to bylo vlastně to samé. Dětem v jejich rozhodování nebráním, ale znají mé názory ohledně víry a řekla bych, že se se mnou v tomto dost stotožňují,ale asi bych jim to nevymlouvala, každý si musíme volit svou cestu sami a je jen a jen na nich, jak se rozhodnou jít po ni dál. Syn 9 let - chodí do zákaldní školy, jejiž jídelna se nachází ve škole Salvator - což je náboženská škola - on chodi do normální a nějak ho to mezi "svaté" ani neláká. Takže tak to vidím doma - no ono ani holky to tím směrem nebere, takže není ani co řešit.
|
|
|
|
do 15 bych chtěl chodit na ty seance s nim abych měl jistotu že ho nefanatizujou a věděl co mu řikaj - a řekl mu svůj názor, postavil ho před paradoxy...
15-18 bych ho nechal chodit samotného - předpokládám ovšem že můj potomek bude schopen utkat se semnou na poli smysluplné diskuse.
|
|
|
|
Něco jiného jsou hodiny náboženství, křesťanská mládež, něco jiného je sekta (např. jehovisti). U náboženství bych byla jedině ráda, protože dává všeobecný přehled - vychází z něho západní kultura ať se to komu líbí či ne, i určitý morální základ. V případě sekt bych se potomka snažila ochránit, u plnoletýho potomka bych už asi nezmohla nic.
|
|
|
|
elos: spíš jde o to, jestli věřící by byl schopný respektovat nás.
mám špatné zkušenosti, protože jsem prý pohanka... :(
pokud to není extrámní, jsem ochotna respektovat, i když to není nejjednodušší, navzájem se přesvědčovat
|
|
|
|
Jó.... a v téhle souvislosti by bylo zajímavé se také zeptat, jak byste byli schopni tolerovat víru u svého partnera - partnerky?
(ale to je pomalu námět na další diskusi)
|
|
|
|
noo,pokud by to byla víra neextremistická,pokrčil bych rameny a asi bych to přežil.V opačném případku,bych potomka seřezal jak žito
|
|
|
|
Já osobně neuznávám žádnou víru, ovšem pokud by chtělo moje dítě navštěvovat nějakou náboženskou skupinu, tak bych si ji každopádně pořádně prověřila, u dítěte do 15 let bych s ním šla na několik prvních hodin, abych poznala lidi, kteří to vedou, u těch starších bych to nechala na nich. Každopádně pokud by mi dítě do 15 let chodilo domů zblblý, tak bych mu to zakázala, od 15 do 18 bych se mu to snažila vymluvit a od těch 18 bych mu řekla, ať mi to netahá domů a vůbec se o tom přede mnou nezmiňuje.
|
|
|
|
do plnoletosti potomka bych byla zdrženlivá, vysvětlující až vymlovající a později, v "dospělosti" bych mu nebránila, byla bych tolerantní vůči jeho rozhodnutí, ale přesto bych zůstala ostražitá......asi
|
|
|
|
Kdyby přišlo dítě, že chce chodit na nábožeství, tak bych nebyla proti. Sama nejsem věřící, ale vždycky jsem se pídila po informacích. Potom už by záleželo jen na něm, jestli tomu uvěří nebo ne. Kdyby jo, tak ani tu mládež bych mu nezakázala (maj to i protestanti). Ale holení hlavy a oranžový hábity až potom, co bude plnoleté a ještě líp, až by bydlelo samo.
|
|
|
|
to je teda dost těžké, moc si to představit neumím.
vím, že k tomuhle by rodiče asi měli být tolerantní, ale já bych asi nebyla...minimálně do těch 18-ti let
|
|
|
|
37 
17 
15 
