Nedokážu žít,
nemám sílu chtít…
Teď už můžu jenom snít
o krásném soužití,
se smrtí bytí,
až si mně k sobě
bude brát..
Nezabráním,
té strašné zkáze.
Nezachráním,
nevinné tváře..
Ta hráz už je protržena,
voda do údolí se valí…
Vesnice je zasažena,
potok bahnem se kalí.
Lidé se topí,
zvířata naříkají.
Nad tím vším
tmavá postava stojí..
Říkají mi
-dcera smrti-
Však toto oslovení
mě samotnou dosti bolí.
Jsem jen dívka,
co hledala štěstí.
Našla jsem jen bolest,
přivolala zkázu..
Zabíjím pohledem,
dotekem na popel
vás rozložím..
A přesto…
najdou se tací,
co mou společnost
rádi vyhledávají..
Každé mé slovo
je obírá
o těžce nastřádanou sílu..
Nehledí na to,
jsou se mnou dál a dál…
Však už celá zem
vodou je zatopena.
Není to obyčejná voda.
Jsou to všechny mé slzy,
připomínající probdělé noci..
Slzy, ve kterých se skrývá
můj strach a bolest..
To, co nikdo nevidí…
Každá kapička té vody,
dokáže pohltit všechno dobré,
co ve vás zůstalo.
Vezme vám sny,
přání i vzpomínky.
Dokáže z vás vysát život..
To samé se stalo mě.
Mé vlastní slzy mě zabily.
Sebraly mi veškerou naději..
Jsem sobec, vím..
Chci, abyste cítili to,
co jsem cítila já.
Teď už necítím nic,
jen prázdno…
Přeju si,
aby i ostatní poznali,
jak chutná bolest..
Utečte.
Zbývá vám ještě chvilka
drahocenného času.
Čas na vás nepočká.
Musíte jednat rychle.
Utečte.
Utvořte si kolem sebe
nepropustnou schránku.
Schovejte se přede mnou,
před protrženou hrází,
před vodou.
Chraňte svou mysl
i tělo..
Oboje budete potřebovat
pro další žití…
Utečte..
Poslouchejte…
Já už se nezachráním..
Vy můžete.
Spěchejte.
Chvilku té vodě zabráním,
v dalším postupu,
ale ne na věky…
nemáte moc času….
Dcera smrti přichází
a s ní zkáza pro celý svět..
|
14 
25 
16 
