Založeno na pravdivých událostech třídy 2.C gymnázia Jihlavy.
Téma: Exkurze do sklárny Bohemie
Tak jsme se konečně se třídou dostali na exkurzi na kterou jsme se všichni bez výjimky těšili. Hned jak jsme se dostali do skláren vládla mezi námi dobrá nálada, jelikož jsme pevně věřili, že zameškáme ještě třetí hodinu. Uvítal nás postarší pán, který všechny zaujal už na začátku sdělením toho, kolik je možno ve sklárnách vypít piva. Ovšem nadšence, jež se začali připravovat na přijímací zkoušky do Havlíčkova Brodu vyloženě zklamal, protože se záhy zjistilo že zde pijí jenom trapnou minerální vodu, která je příliš zdravá a prospěšná, než aby ji někdo chtěl. Všichni uvítali s nadšením zprávu, že sklo se taví při 1100-1300°C, a že takto roztavené sklo nemůžeme hoditi do studené vody, protože by prasklo. Také nám diskrétně řekl, že tady se to stát nemůže. Oddechli jsme si.
Dále pokračovala exkurze do menší místnosti (v porovnání s ostatními), která kromě obrázků polonahých dívčin obsahovala taktéž lepiče těchto nechutných plakátů-foukače. Nesmím zde opomenout výhled na rozžhavené sklo, při kterém i nejstatečnějším z nás tekl pot. Foukači se s radostí činili a pokukovali po našich vyvinutých spolužačkách. Aby vypadali lepší než mi, neviní mládenci, pozvali si na „pódium“ jednoho z našich spolužáku a snažili se ho ztrapnit . Lukáš se ale nedal a před očima nás všech vyfoukal celkem obstojný kus skla. Náš druhý spolužák, lépe řečeno spolužačka, se také činila, ale dílo se jí trochu zkroutilo, z čehož měli skláři nekrytou radost.
Všichni jsme si už zvykli na všudypřítomný zápach i hluk, což se nedá říci o našem průvodci, který mluvil stále potišeji a potišeji a rozuměli jen ti, co měli ucho přitisknuté na jeho nahou hruď. Ale na to jsem nehleděli a s otevřenou pusou hleděli na naší tažnou sílu národa-brusiče. Ten výkon, ty svaly. Vzduchem proudili emoce a nadšení. Ti nejodvážnější z nás se snažili urvat si pro sebe kus jejich oblečení. Dav prostě šílel. Pak jsme byli svědky moderního vybavení za jednu miliardu. Počítače nebyli nejnovější, ale i dnes se cení vynalézavost našich předků a tak nikomu z nás nevadilo, když místní topič házel malými vrátky do počítače uhlí a z druhé strany přidával vodu. Ovšem výrobní stroje-to už bylo něco jiného. Rychlovýroba skleniček mnohé z nás opravdu vzrušila.
Potom jsme odešli z této místnosti a prošli halou, kde byly naskládané skelné výrobky. Náš průvodce se rozhodl, že bude mluvit opět o něco tišeji, ovšem jelikož zde nebyl hluk bylo mu zčásti rozumět. Poté jsme se dostali do velké místnosti, která byla plná vybavení. Na výrobcích jsme zřeli skleněné „stojany“, které slouží k uchopení výrobku a práce s ním. Ty jsou potom odříznuty a opět vhozeny do koloběhu sklárny.
„Budou tu diamanty“ upozorňoval stařík a uvedl nás do samého srdce této továrny na sny. Byli tu brusiči a ne ledajací. V bruskách měli zabudované diamanty, což jim umožňovali nejjemnější práci v těch nejlepších podmínkách. Výrobky které šli odtuď byli opravdu prácí umělce a podle toho se také odvíjela cena. Úplně naposled jsme byli zavedeny do pomenší místnůstky, kde práce opravdu vřela. Nevadilo nám, že je tu jenom jediná pracující osoba, i to stačilo abychom pochopili, že toto je vysněné místo. Daná osoba je zde po celou dobu sama a nemusí se zdržovat povídáním s ostatními zaměstnanci. Už za minulého režimu se této místnosti říkalo „na sto-padesát procent“, ti odvážnější, kteří se nebáli státní moci si dovolili této místnosti říkat: „to one-hundred and fifty percent“. Nejeden z nich byl poté obviněn z velezrady. Takže co se v této místnosti dělá? Dělají se tu kontroly a poslední úpravy vzorů. Náš průvodce nám vyprávěl, jak museli kvůli jedné chybičce na sklech zlevnit celou dodávku o půl milionu korun, což v té době představovalo dvojnásobek hrubého státního rozpočtu.
Tak to vypadalo že tímto skončíme náš výlet, ovšem bylo nám dovoleno podívat se jak mistrné výrobky vypadají na prodejních pultech. Snad každého zaujala cena 203 150,-, která naprosto neodpovídala normám tržního hospodářství, které jasně zvýhodňuje výrobek s největším počtem devítek.
Do autobusu jsme odcházeli s jistou dávkou nostalgie. Kdy se zde ještě podíváme? Bude náš průvodce ještě průvodce? Bude další dodávka snížena o půl milionu? Stihneme třetí hodinu? To tak smrdí ten autobus nebo jsme jenom načuchli? Je bezpečné jet autobusem? Kdo bude dnes zkoušen? Všechny tyto otázky nám ještě dlouho nedají spát.
|
17 
41 