Zdá se mi, že cítím
vanout kouř z nedaleké skládky,
kam se můžou
kromě odřených plyšových medvídků
odnášet i staré ženy,
které už nikoho nemilují,
ba dokonce ani sebe.
Staré ženy zatím umývají tělo
a chystají sváteční šaty,
protože dnes večer bude
z talířů stoupat nečekaná vůně jídla
v tom mírně zatuchlém pokoji,
kde je neslušné zívat, objímat cizí kolena,
hlasite se smát či pokládat nohy na stůl.
Po večeři se staré ženy bezhlesně svlékají.
Cosi lehkého jako našlehaný bílek
pomalu klouže na zem-
zapomenuté sperma v šicím stroji?
Ach ne, to je jen uvolněný člunek spodní nitě...
Pozdě v noci, jak se má probůh spát,
když začne okorávat
nedojezená veka na chlebíčcích:
I kdybychom ještě stokrát žili,
nikdo nám neodpustí
ani zlou smrt,
ba ani dobrý život...
A zítra... zítra se ten zatrápený člunek
uvolní zase!
|