Pohybuju se prostorem,tma všude kolkolem,
jako v tunelu,obstupuje mě horem i dolem
a přece v dálce jemně cosi jiskřivě zasvítí,
co je to,slunce snad,nebo odlesk kapky na kvítí
A přesto stále daleko je,moc,moc,moc,
kolem tma,jen černo černá,jako noc,
ale to světýlko blíží se a nadějí se stává,
jako nejcenější dar co se milované dává,
Doběhnuvši ke světlu uzřím že to srdce samo,
u něj postava,ptá se,vezmeš,ne či ano,
do dlaní jemně vezmu to zářící slunce těla,
snad osud sám a nebo láska tak to chtěla. |
99 
34 
