Chtěla si jen uchovat trochu těch nepopsatelných chvil. Srdce jimi bylo přeplněno, mozek také a básně byly příliš klišovité. Zamilovanost a romantika jako jedno velké klišé zasazeno do toho s názvem život. Taková je realita bez snů a idejí.
Jen fotografie mohly to štěstí zvěčnit. Jenže by neměly tu správnou výpovědní hodnotu. Na kousku plném zaschlých barevných kapek by nevoněla mateřídouška, nebzučel hmyz a úsměvy by nebyly tak zářivé. Ty úsměvy skrývající v sobě naprostou nezávislost a nadšení. Úsměvy, které šly mimo svět. Mimo okolí, které se ve spěchu života mračilo na bláznivou dvojici, kterou museli obejít, protože lechtání v obejmutí nezajišťovalo přílišnou stabilitu. Padající brýle, smích a zablokování chodníku z důvodu degustace rtů. Bran ze kterých vycházelo spoustu slov. Nebo také nevycházelo a oni se spoléhali na souzvuk myšlenek, které si navzájem posílali. Jeden pohled však mnohdy stačil, aby se brány mohly opět spojit a vytvořit nekonečnou cestu plnou vzrušení a něžnosti.
Ani nejlepší fotograf by nedokázal zachytit ty pózy. Kdy mu na dlouhé zlatavé kadeře zářilo slunce a modré studánky se věnovaly jejímu obličeji. S jemností hodináře jeho hladkou rukou hladil okna do duše, tedy víčka a řasy, aby pochopila, že i její oči jsou něčím zajímavé a že i ona je pro něj anděl, v jehož náručí chce usínat. Zahnat tím všechny nevyřčené otázky, které nikdo z nich radši nechtěl řešit. Zpomalit trochu čas, prodloužit si ty chvíle okouzlení a krásných pocitů. Neřešit, že ho zastavit nelze a že je láska složitější než matematické rovnice o čtyřech neznámých. Nehledat řešení, jen užívat a aspoň ty dva dny milovat a žít nejenom chlebem a láskou, ale jinými zdánlivě malichernými okamžiky. Škádlením u piva, svěřováním u vodní dýmky, setkáním se s babičkou, vychutnáváním zmrzliny, která se dá krásně zlíbat a dalšími věcmi, které si sami neužijete a kterých je život plný. A proto je můžete ochutnávat, ať je vám 17 nebo 100...
|
17 