Poslední paprsky zapadajícího slunce vzdaly svůj boj s nastupující nocí, poddaly se její síle a stáhly se kamsi na druhou stranu zeměkoule, aby tam nabraly sílu na další den.
Archon seděl za stolem, v jedné ruce svou první a poslední dnešní cigaretu, druhou rukou rezignovaně nechával ležet na štosu bledě zelených složek papíru, podobných si jako vejce vejci.
A přeci bylo v každé něco jiného.
... ukradl automobil a pokusil se přejet hranice, zadržen až na celnici a...
... několik vlasů, které ukazují na podezřelého č. 3, pravděpodobně nepochází z původní...
... protože v tu dobu se podle vlastní výpovědi nacházel takřka o deset mil dál...
... kufřík s výše uvedeným obsahem (viz příloha č. 1) a nelegálně drženou palnou zbraň...
... aby se nezjistilo...
... falešná stopa...
... protože...
... a...
Cítil se mladší, zase seděl za svým původním otřískaným stolem, na ramenou čerstvé poručické hvězdičky, v hlavě spousta nápadů, nárysů, hrubých idejí...
Zaklepání na dveře.
"Dále."
Sražení podpatků, zvláštní zvuk...
"Sedněte si."
Kolosální hora svalů se poskládala na židli a složila ruce do klína.
"Desátníku..." Odmlka. Zavřel bedě zelenou složku papírů. Pak zvedl pohled. "... ačkoliv nemám dostatečnou pravomoc, abych tady prováděl razie, šťáry nebo jak tomu chcete říkat, ačkoliv nemám možnost urychlit vyšetřování probíhajících případů, ačkoliv nemůžu dělat v podstatě vůbec nic..."
Odmlka. Desátník tázavě zvedl obočí.
"... pořád mi ještě nějaké pravomoce zbyly. Takže poslouchejte dobře, abyste je na svojí stanici provedl přesně stejně, jako je já provedu tady. Zaprvé, všechny hlídky zdvojnásobit. Na mou zodpovědnost se budou fasovat dva zásobníky ostrých místo jednoho. Obnovte odměny za přesčasy.
Zadruhé, chci tady mít minimálně čtyři agenty. Dva na každé stanici. Obstarání vhodných osob nechám na vás, ale zkuste vybírat mladší. Dobře zapadnou. Chci u nich kompletní krycí doklady, autorizaci a vůbec všechny papíry přesně tak, jak mají být. Osobně to zkontrolujete. Jakmile dorazí, dáte mi vědět a dostanete další instrukce.
Zatřetí, do týdne budou srovnané a utříděné všechny kartotéky a počítačové záznamy. Do puntíku. Zajisté nepochybujete, že si najdu čas to osobně zkontrolovat, a to několikrát a do budoucna opakovaně.
A začtvrté, chci, aby na každé stanici vždy byl alespoň jeden člověk u telefonu. Pokud se ještě jednou stane, že k vám zavolám a budu muset pět minut čekat, než se to někdo milostivě uráčí zvednout, provedu na vašem oddělení čistku. A začnu vámi, jakožto odpovědnou osobou. Totéž se stane, pokud se vám nepodaří uvést do chodu všechno, co jsem vám právě řekl. Vyjádřil jsem se jasně?"
Seržant jen zíral. "Ano, jistě."
"Výborně. Tady to máte písemně, kdybyste náhodou na něco zapomněl. Odchod."
Kroky pomalu odeznívaly chodbou, snad poněkud rázněji, než by odpovídalo kroku vyrovnaného člověka.
A on se opřel v křesle a založil ruce za hlavou.
A byla tu zase.
Vzduchem zašuměla křídla a na seržantově místě se objevila ona.
"Tys mu dal."
"Nehodlám si naložit o nic míň, to určitě víš."
"Jistě." Pousmála se. "Co hodláš dělat?"
"Pořádek.&qu ot;
"Nemyslíš si, že jako poručík tady na severu toho moc nezmůžeš?"
"Někde se začít musí."
"Myslela jsem, že míříš výš."
"Taky že ano. Ale míří se líp, když se máš o co opřít."
"Aha." Zase ten zvláštní úsměv... "Ty je nenávidíš, viď?"
"Koho?"
"Víme oba, koho mám na mysli."
Nevěděl, co na to říct. "Tak se to nedá říct..." A mlčel.
"Ale dá." Úsměv a hravé jiskřičky v očích. Měl dojem, že si z něj dělá blázny. "Už jsi slyšel o nesmrtelnosti duše?"
"Co to je za otázku?"
"Slyšel jsi už o tom, že každý si zaslouží slitování? Že všichni lidé jsou v jádru dobří? Že boží jiskra z nikoho nemizí? Že zlo je jen úhel pohledu?"
"Aha." ; Předklonil se a po dlouhé době jí pohlédl do očí. "Ano, o tom jsem slyšel. Že vaše vyšší spravedlnost vidí všechny stejně."
Odmlčel se. Čekala snad na pointu?
"Ale existují miliardy lidí, kteří o tom ještě neslyšeli," pokračoval, " a kteří o tom ani slyšet nechtějí. A o ty se musí někdo postarat, když si všimnou, že ať už udělají jakoukoliv levárnu, váš Nejvyšší to nechá plavat. Aspoň do té doby, než se někdo sebere, slítne tam od vás seshora a vysvětlí jim to."
Hravé jiskřičky z temných očí vymizely.
"Tak si hlavně dej pozor, aby ses do toho starání nezabořil tak hluboko, že se staneš jedním z nich, ano?"
Zašumění křídel... a zmizela.
A v tom okamžiku zase zestárl. Byl zpátky za ocelovým stolem v budově Tribunálu Pěsti zákona a pod sebou měl šedesát pater a statisíce důstojníků.
A noční tmu proťal první sluneční paprsek, rozerval ji vejpůl a pomalu rozhrnoval, uvolňoval místo pro další a další paprsky...
Archon seděl, ruku položenou na svazku bledě zelených spisů a krk rozbolavělý od krajně nepohodlné pozice, ve které strávil celou noc.
Několik stisknutých tlačítek, vyzváněcí tón...
Sekunda... dvě... tři... čtyři...
Cvak.
"U telefonu Gruber, laboratoře."
Právě včas.
Hodiny ukazovaly půl osmé ráno. Čas pokračovat... |
18 
20 