princezna stojí u okna a zvědavě odhrnuje lékořicový závoj smutku... Na kohopak čeká venku čerstvě natřená lavička? Možná na ni...
chytám tě do dlaně
ty pálíš
hoříš
co je s tebou?
sedá si na parapet, který líně zavrže, v odrazu tabulky skla vidí sebe, rudé rty zářící v šedivém obrázku jara...
chytám tě do dlaně
ty snad spíš
víčka sklopený
a nedýcháš..
dveře tramvaje se otvírají, lidé nastoupí a odjedou tam, kam tak nutně spěchají, za zvuků posledních paprsků si zatančí svůj valčík...
chytám tě do dlaně
ještě se chvěješ
prokřehlý plamínku
něžnosti...
snad už mě nikdy neohřeješ...?
a na lavičku si sedl starý pán se svými včerejšími novinami.... a v zámku chrastí klíče, princezna přibouchne okno a uvažuje, co bude dál... |