Ahoj Ami

Ať máš krásný a úspěšný rok 2014 a splní se ti všechna tvá přání a sny. Hodně zdravíčka, lásky, pohody, štěstí a radosti u koní i jinde. Pa <3

Napsal jsem Ti mail, pakliže je ta adresa z profilu platná.. Drž se

Zajímavá báseň ..

Tá báseň je vymyslená len tak, alebo si osamelá?

Erwin: Děkuji &#128522; í tobě a také šťastný Nový rok

Ahoj Ami.
Krásné a pokojné Vánoce

Není třeba... stejně už musím odejít.

Zajímavé... (č.418743, č.423922, č.424811)

Ano, pořád chci napsat něco pěkného, živého či mrtvého... Napiš mi svůj sen čisté lásky a co jsi ochotná obětovat...?

U oltáře tiše stojíš,
svatební šat potřísněni krví.
Křičís na mně, ať neodcházím...
Temné oči bez pocitů tě sledují.
Naplněný hrůzou a bolesti přípitkem mrtvým, věcně sním...
S kalichem potříštěným krví.
Nemohu s vámi být,
nemohu tě políbit...
Vzal bych tě sebou do temných míst,
kde andělé nesmí být...

Realita...? Co je realita...? S trilobitama tak nenáviděná a tak reálná světem nevnímaná a přesto pro některé tak samozřejmá a mrtvá...

Je dívka zla.
Ze strachu jak zemřít má...
Svou duši jíž nemá.
Je dech záhadná a temná.
Říkají jí anděl temna...

Je reálná světem nevnímaná
Byla sestrou, byla jako vy!
Pomáhala lidem, vojákům i raněním...
S mávnutími křídly.
Ukamenovali ste ji bez viny...

S krvácejícími slzami bloudí s věcními světami
Rozbombardovaného kláštera,
hledá mrtvého pátera...

Její duše z čisté růže ryzosti.
Nezíská ji žádna z lidských bytostí...
Smutného bytí nenajde své volnosti.
Stala se temnotou mocnosti...

(...Smutné...)

Je dívka bolesti.
Zjevuje se v kapli v temné noci,
před oltářem svatební noci.
oběsila se z morového neštěstí...
S kostelními svícemi dohořívající z její bolesti.

V temnotě se smrti ručí...
Živé bezradnosti vaší lidské smrti.
V astrálu se její duše mučí...
Živé smrti s rakví mou.
Vaše oči zavřené z věčnou tmou...
Nevidí, co se děje za oponou.
Navěky vězněná je duši mou...

Příjď a náplň mou popravu... Polož ruku na hořící pentagram a uvězni mě treba. I já se modlil pomoci růžence... Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko B.... a tak se tvor modlil a toužil a přál si lásku... Jak dojemné, ubohé, zbytečné, blahové a k smíchu... A kolem něj lidé v čase samoty umírali a odcházeli jinam. A jiné se opět rodily. A tedy říkám si, jestli má život smysl..?! Proč se usmívat, když je třeba umírat... A tak se tento tvor modlil jinak...

Má modlitba pohřební.
Pro mrtvé krásně zní...
V bolesti mrtvých,
zvony živých, mrtvým zní...
S květinou smuteční,
přejí živým věčný klid...

Znavený jeho obličej, mrtvý a bledý bez krve jež, loutkou umírající, znavení obojím... Jaká to ironie, má paní...? Z lidského smýšlení, třeba je vše pouhým snem. A já se probudím s úsměvem na rtech s mým nesplněným přáním č.808731...

Neboj, nějakou chvíli setrvám... (Snad naleznu to co hledám v době trilobitů.) Lidé čekají celý život. Čekají, aby mohli žít, čekají, aby mohli i umřít.......

(Láska je magická moc, jež křísí věci mrtvé, věci, jež se zdály býti mrtvými, věci, jichž jako by už ani nebylo...)

Jsi mé přáni co tvému srdci brání..?
S černou růži z bílou labutí...
Poslední přípitek obětuji pro svou paní...
Nemohu se dotknout tvé tváře,
Ležím mrtvý u oltáře...

Protože jsem znaven... pověz mi něco hezkého, jak ještě dlouho potrvá, než mě tiše zabiješ...?

Rád jsem si stebou psával tvorečku...

Přikovej ať mohu tisíce let umírat a snít, než se okovy času rozpadnou a mé oči se z vašeho koloběhu opět otevřou... Musíš mně přikovat mocněji... Mé přání je milovat na věky, tak jako i umřít...

Dívka chtěla prstýnek. Ale chlapec jí místo něj dal medvídka. Byla zklamaná a z hněvu s ním hodila na silnici. Chlapec ji ho chce podat zpátky, ale v tom ho srazilo auto, na místě umřel. Na jeho pohřbu dívka objala medvídka a zařízení uvnitř něj řeklo:"Vezm...

Povídej mi třeba o lidské lásce... (Ochutnat lásku...? Tiše, nevím jak chutná...) You can't kill what you didn't create...

Žij má radosti...
Nemůžeš to se mnou skončit,
nemůžeš mně zahubit...
V mém světě mrtvých, bych démony propustil...
Toto místo je prokleté navždy!
Jsi mou mrtvou princeznou radosti...
V mém světě mrtvých, v tvém světě živých...
Tvé smuteční myšlenky, tak jako u jiných, navádějící k tvé smrti.
Démona k tobě nepustím...
Přikovu ho mou mrtvou duši!

Jen jediná otázka, než odejdu... (Rád jsem si stebou psával tvorečku.) Odsuzuješ tmu a píšeš, že tma je tvím vrahem. A já žiju v dokonalé tmě. Schovávajícím se před samotným světlem... (Mou smutnou duši a mé mrtvé tělo by zahubilo...) Pověz mi něco hezkého a pravdivého či snad živého... Co je potom světlo, co tě uvrhlo do samotné tmy...? (Snad ne světlo Boží lásky...?)

Ne, nemáme...

Jsem pouhým tvorem, který si přál a hrozně moc toužíl po někom... ale čas utíkál a táhnul tohoto tvora k samotné propasti a nenávisti. (Žádná tma pro mně není temná... noc jako den svítí, temnota je jako světlo...) Snad jiná realita smutku a plná depres i když cheš umřít, tvé srdce čeká v nadějí na pomoc, na zachránu, kdo tě z tohoto temná a smutku vyvede, kdo tě bude k smrti milovat a láskou třeba rozmazlovat. A tak jsem přestal psát básně. Není pro koho, není ta radost... (Nikdy nebyly určeny k lidem.)


Anděl pláče,
rozřezal jsem mu tváře.
Pod jeho kapkou krve,
Rozvíjí se malá růže.
Černá růže svatá světice.
Má báseň poslední vložená do této iluze...

Ve světě stínu a pláče, by mně tě bylo líto... tvé básně jsou kásné. (Také jsem je občas psával.) Tak trochu mi připomínáš mě... (Máme tak trochu i stejnou touhu a přání...) Jednou jsem tu někomu psával i toto: (Růže je nádherná květina, tak jako i tvá duše i když ji nikdo nezaléval, tak jako růže i tvá duše uvadala... Byla tak krásná a přesto tak osamělá. V naději a touhy v tomto světě smutně bloudi... Tvá duše je tak krásná z nekonečné Lásky a tak se i nebesa rozplakala a tuto květinku z mrtvého spánku opět k životu probudila...)

Pověz mi, proč je tvé srdce tak bolavé a smutné...? Je to láska... (Proč růže uvadá...?)

Kdo ví, kolik slz je ukryto za jedním úsměvem. Kdo ví, kolik bolesti je ukryto za kouskem radosti...