Hmm, mám kamarádku, co to měla podobně (vlastně sportovně nadějných holek s tímto osudem znám hodně).
Vždycky mi ji připomeneš (ty telátko, ona kdysi melounek a obě urostlé pěkné blondýnky).
Doufám, že se ti daří dobře. Ona má každá životní cesta a změna směru svůj účel.
Trénování dětí - doporučuju se k tomu vrátit.
Já teď dva roky často pracoval s malými dětmi u basketu a jde o jedny z nejkrásnějších a nejčistších životních zážitků. V práci s dětmi se dá najít určitý smysl, předat schopnosti, poselství, hodnoty.
Předtím jsem měl k dětem jako takovým velký odstup (což je dané hlavně mými zkušenostmi s ženami a že už jsem cynik), ale teď už vím, že malé české děti jsou ty nejlepší na světě.
I proto dost bojuju proti tomu, co se s nimi ve školkách a školách dělá, ale to už je na jinou debatu.
Nevím jak u házené, ale na basketu je fajn, že se dá plnohodnotně pokračovat venku, pro někoho i smysluplněji a hodnotněji. V tom je basket hodně komplexní sport na celý život.
Jsem vlk samotář, vyhraných zápasů mám za sebou dost, dnes už mě nejvíc potěší jít si prostě jen tak podvečer sám zaházet, uvolnit se, vyčistit si hlavu a za tmy se projít někde po sídlištích, než se vrátím do toho andělského bordelu.
Našel jsem si místa, kde je slyšet jen můj dech, což je v Praze vzácné (ale pár se jich kupodivu dá najít i v centru resp. jeho staré verzi).
Jinak ty by ses spíš hodila do severských reprezentací.
No, to tvoje motto zůstává. Člověk se tím řídí, ale tvrdě na to doplácí, protože ostatní se tím jaksi neřídí, njn.
Růže holt mají trny a uvadají, jako alieni (i když ti jsou spíš jako cibule).
