Lavila:
Čau Katko,
omlouvám s, pokud se Tě nějak dotknu svým dotazem. Četla jsem si Tvoje rozhřešení na Zpovědnici ke zpovědi Elektrošoky. Nechci ,aby se v Tobě probudily špatný vzpomínky na sebevraždu, ale pokud by Ti to moc nevadilo, byla bych moc ráda, kdybys mi o ní něco napsala. Mám poslední dobou taky častý myšlenky jak všechno skončit. A to jsem dá se říct šťastná,ale já mám pocit, že je lepší tu nebýt, dokud jsem šťastná, neež zažít ten smutek, kterej může kdykoli přijít. Myslím tím velký rány osudu. Bojím se budoucnosti. Jsem slabá na to se zabít drastickým způsobem, ale cbyla bych moc ráda, kdybys mi napsala, jak jsi k tomu kroku dospěla Ty a jak jsi to udělala. Vypadám asi jako blázen, ale fakt za to nemůžu, žigot mi přijde strašně složitej a zlej,ale uznávám , že i nádhernej. Jenže ten strach z toho co přijde, nade mnou vítězí. Tobě držím moc palce, abys k tomu už nikdy nepřikročila,sama jsi psala, že Ti ten pokus ukázal , jak je vlastně život krásnej. Třeba na to taky přijdu. A třeba tu budu ještě hodně dlouho.
Díky Ti moc, jestli si to celé přečteš a moc Ti budu vděčná,když odepíše. Děkuju Jana Lavila, jsem zaregistrovaná ve zpovědnici. Ahoj
POŘÁD SMUTNÁ
|