Milá Terezko(dle Tvého profilu- mohu Ti tak říkat?
),
vůbec mi život neotravuješ, máme společného víc než si myslíš. Určitě je dobré o tom mluvit- lidé v okolí to většinou nepochopí, viď? Buď se na Tebe dívají jako na blázna, nebo to přehlížejí(ono to je asi pro ně nejlepší- dělat, že se nic neděje). Taky o svých problémech nemám s kým mluvit, kamarády sice mám, ale ne zase tak dobré, abych se jim mohla svěřit a hlavně věřit. Přijde mi hloupé, je zatěžovat svými trápeními..
Asi jsi na tom stejně- také se nemáš komu svěřit? Takže jsi začala kvůli věcem, které Tě mrzely, začínalo to občasně, ale postupně to narůstalo a Ty teď cítíš, že se ti to vymklo zpod kontroly? To jsme na tom, troufám si říci, dosti podobně. Taky jsem zkoušela přestat, dokonce jsem to zvládla, na půl roku- v podstatě ale ne pro sebe, ale pro člověka, který mi tehdá byl dost blízký. Teď ale chápu, že člověk s tímhle musí přestat hlavně sám pro sebe(je to jako s drogou- jak Ty píšeš- návykové). Možná proto do toho znovu padám..
Já ke klasickému řezání přidala ještě vzteklé škubání vlasů a bouchání hlavou o zeď- taky jsem si s tím nadělala hodně problémů
. Když jsem přestala, brala jsem krátkodobě Diazepamy, Rohypnoly a také jsem hodně hulila- takže v podstatě další náš podobný znak. Teď se pomalu, ale jistě do toho vracím, ale je to jiné. Semtam si říznu(vlastně každý večer....), ne až do krve, ale alespoň tak, abych to cítila, abych věděla, že ještě mám cit..
Mno, snad Tě tahle dlouhá stoka mých slov neodradila, budu moc ráda, když se ozveš.
