Ahoj, asi bych se pod tvou zprávu mohl podepsat. Možná se lišíme jen v tom, že mně se líbí zhruba rok, a ne celé čtyři roky jako tobě. S holkami problém nemám, za život už jsem pár vztahů měl, jenže kámen úrazu spočívá v tom, že nejsem ten typ, který by se dokázal dát do řeči s každým, když ho vlastně vůbec nezná. Rád bych ji oslovil... pořád jsem čekal, až půjde sama bez kamarádky, a když jsem šel jednou naproti ní (a zrovna šla sama), stejně jsem se jen koukal a prošel okolo... Jo, v tomhle jsem asi posera. To, jestli jí jsem nebo nejsem lhostejný, je také docela záhada. Přijde mi, že co jsem se tak po gymplu občas procházel, vždy si mě nějakým způsobem všímala, na našem posledním zvonění mě po očku pozorovala, několikrát jsem jel s ní a její kamarádkou autobusem domů, a když jsem vystoupil, vždy se dívaly mým směrem a o něčem si povídali. To by byla ta lepší varianta. Druhá varianta je ta, že bych ji chtěl tak moc, až si sám sobě vsugerovávám, že mě také ona pozorovala a probírala s kamarádkou... A teď kde je pravda. Asi by nebyl problém sehnat si číslo a napsat ji, jenže to já nechci. Za prvé je tenhle styl komunikace strašně neosobní, za druhé by to byl trapas, kdyby se vyplnila varianta č. 2 a ona vůbec nevěděla, kdo jsem. Jsem - dá se říct - v koncích... od pondělí nastupuji na 14 dní brigádničit, potom mám zhruba týden volno, ale celý červenec nebudu doma a v srpnu budu zase brigádničit. Nevím, vážně nevím. A co je nejhorší... je to přesně můj typ. Do posledního detailu. A já sám cítím, že by zrovna tenhle vztah mohl být to ONO, jak se tak říká. Chtělo by to jen překonat tu stěnu a seznámit se s ní
((.
