Tahle Čapkova myšlenka je silná, ale dá se proti ní postavit několik rozumných protiargumentů:
**1) Kdyby lidé mluvili jen o tom, co „vědí“, zastavil by se pokrok**
Mnoho poznání vzniká právě tím, že lidé mluví o hypotézách, domněnkách a nejistotách. Věda, filozofie i technologie stojí na tom, že se nejdřív „mluví o tom, co ještě není jisté“, testuje se to a postupně ověřuje. Kdyby se čekalo na stoprocentní jistotu, většina objevů by vůbec nevznikla.
**2) Jazyk není jen nástroj pro sdělování jistot, ale i pro myšlení**
Lidé často nevědí něco přesně, ale teprve tím, že o tom mluví, si myšlenku ujasňují. Řeč není jen „výstup vědění“, ale i jeho tvorba. Bez možnosti vyjadřovat nehotové myšlenky by se intelektuální rozvoj výrazně omezil.
**3) „Vědět“ není ostrá hranice**
Co přesně znamená „vědět“? V běžném životě pracujeme s pravděpodobnostmi, zkušeností a odhady. Pokud by se přísně vyžadovalo absolutní vědění, skoro nikdo by neměl co říct ani v jednoduchých situacích.
**4) Ticho by nebylo jen „čistota“, ale i ztráta sociálního života**
Velká část lidské komunikace není o faktech, ale o sdílení, vztazích, emocích, humoru, identitě. Tyto věci nejsou „vědění“ v úzkém smyslu, ale přesto jsou pro společnost zásadní. Ticho by tedy nebylo jen „méně hluku“, ale i méně lidskosti.
**5) Riziko elitářství vědění**
Takový princip by mohl vést k tomu, že by „směli mluvit“ jen odborníci nebo lidé s ověřenou znalostí. To by sice snížilo množství nesmyslů, ale zároveň by to omezilo svobodu projevu a pluralitu názorů, což je pro společnost problematické.
**Shrnutí:**
Čapkova myšlenka trefně kritizuje lehkovážné sebevědomé mluvení bez znalostí, ale jako obecné pravidlo by vedla k tichu, které by ochromilo nejen hloupost, ale i učení, kreativitu a mezilidský život.