Cookie Consent by Free Privacy Policy website
Navigační lišta REGISTRACENavigační lišta TABLONavigační lišta STATISTIKANavigační lišta SOUTĚŽENavigační lišta POMOZTENavigační lišta REKLAMANavigační lišta KONTAKTNavigační lišta
Navigační lišta
Horní lišta bez menu
Logo Zpovědnice
Online zpověď Návštěvní kniha Nová zpověď Časté dotazy
Dolní lišta Dolní lišta Dolní lišta
Nabídka voleb Dolní lišta voleb
Profil návštěvníka
biela vlčica
“I read somewhere... how important it is in life not necessarily to be strong... but to feel strong.”

Index důvěry:
128

Má k rozdělení:

11

7

Pohlaví: žena
Věk: 20
Ve zpovědnici působí od: 01.09.2009 09:24:46
Číslo profilu: 55408
Naposledy se přihlásil: 26.01.2017 15:35:02
Poslední rozhřešení dal: 25.01.2017 06:46:05
Doteď napsal rozhřešení: 5375
Bodování aktivity: 0 bodů
Počet návštěv tohoto profilu: 40263
ICQ: 475252292
Oblíbené WWW: weheartit.com
Vstupní dotazník:   zobraz
Osobní statistiky:   zobraz
Vztahy na Zpovědnici:   zobraz
Smajlíci:   zobraz
Miluje:
Nenávidí:
Obdivuje: Jakub spod Manína
V.I.P.
Moderátor
Člen klubu Zpovědnice
Stálý návštěvník
Registrovaný návštěvník

Přidej se k nám!!
KLUB
ZPOVĚDNICE



Osobní návštěvní kniha Starší záznamy v knize
09.03.2016 21:19:13
Generálny tajomník:
Kroch, ahoj,chcem sa Ťa spýtať, ako si si zodpovedala otázku, prečo napríklad Prasiatko volilo ĽSNS..?
Je ošípaná fašistka? Tomu veríš?
Dokázala by si zodpovedať otázku, prečo tí voliči chcú vystúpenie z EU a z NATO?
Vieš, tá prvá organizácia nie je v skutočnosti o nás a pre nás, ale o peniazoch a pre voľný pohyb tovaru, služie a pracovnej sily. Lenže v nehomogenizovanom prostredí rôzne vyspelých štátov nás to ničí a vznikajú hladové doliny. VeĎ si všimni kroch, že pomaly iné ako hlúpe autá náš priemysel nerezprezentuje. Sme v slepej uličke. O NATO písať ani nebudem, proste za členstvo v ňom - iste nie si. To by si predsa nemohla myslieť vážne. A ubezpečujem Ťa, že dominujúci pocit voličov ĽSNS je beznádej z pekelnej reality, nie túžba po 1. polovici minulého storočia. EU im nemá záujem (jej finanční mocnári), vyplácať tisícové platy, ale iba stovkové, aby im z bohatstva ziskov neubudlo. Ľudia sa chcú zbaviť nadvlády bánk, chcú napr. byt pre rodinu, alebo zadarmo - ako súčasť ľudských práv (rovnako ako napr. pitná voda), pretože získať strechu nad hlavou za cenu hypotéky, ktorú budú splácať 2-3 desaťročia je návratom nie do 20. storočia, ale do STAROVEKU - otrokárstva.
Medzi nami, neutralita z hľadiska zahraničnopolitického je dobrá cesta aj u Rakušanov, Švajčiarov, neuškodí ani nám. Škoda, že nie si kvik staršia, pochopila by si, že zaujímavá myšlienka EÚ sa zmenila na ZSSR len miesto červeného prevedenia je v modrom.
Ale som aj tak rado, že si sa mi ozvala, vĺča milé.
06.03.2016 20:22:47
Generálny tajomník:
Ahoj, kvik

Neverím, že my, čo sme spolu nikdy nemali na spovedke problém, by sme sa prestali baviť len pre výsledok volieb a moju voľbu ĽSNS. Odhliadnuc či tam sú aj jedinci, ktorý mali v mladosti fašizujúce sklony ak môžeš, vysvetli mi, Tvoj opačný hodnotový postoj. Lebo jediným problémom medzi ľuďmi ako Ty a ja je to že členstvo v EU a v NATO vnímaš ako dobro, nie ako zlo. Čiže kroch, prosím Ťa o vysvetlenie, argumenty.
Pa pá.
16.10.2015 22:19:22
UFOPorn:
Dakujem
13.10.2015 15:57:49
UFOPorn:
mas!
03.10.2015 14:15:44
soukmenovec:
Tak to je fajn, že ti odvaha zůstala. Kampak?
Plamínek jsem ti posílal už několik let zpátky. Tenkrát jsi sem docela dost přispívala.
02.10.2015 02:01:49
soukmenovec:
Tak já nebudu vyzvídat, i když to zní všechno strašně zajímavě. Fakt smekám! Maturitu si klidně doděláš a když umíš ty jazyky, budou čumět.
Jen ještě prozraď, co to bylo za umění. Kreslíš, maluješ, zpíváš, nebo něco jiného?
01.10.2015 23:22:17
soukmenovec:
To sis dala za odměnu po maturitě? (Hádám podle věku.) Byl to stop, pěšky, na kole, ...? S partou, ve dvojici, sama? Brigádničilas po cestě? Načerpalas nějaké jazykové znalosti? Já vždycky o něčem takovém uvažoval, ale asi to nikdy neudělám. Jen mě to zajímá, no.
Jinak - jak se říká - všude dobře, doma nejlíp.
01.10.2015 23:14:19
soukmenovec:
Rok na cestách? To zní zajímavě. Nějakej vejšlap kolem světa?
01.10.2015 23:07:04
soukmenovec:
Tebe už jsem tu hodně dlouho neviděl. Jak se máš a co tě sem přihnalo zpátky?
23.02.2013 18:58:14
STEAMPUNK:
Ahoj, prosím Tě, mám na Tebe takovou prosbu. Nebyla by jsi tak moc hodná a nepůjčila mi do zítřka plamínek? Jde o sázku, že jich pár nasbírám. Moc Tě tedy prosím, pokud máš volný. Předem děkuji.
18.02.2013 11:33:33
spoluHRAC:
este mas Landu....mne zmizli pesnicky.... posles?
04.02.2013 22:17:32
Prasiatečko ( ):
Ahoj, kvik, vieš ono to mal byť horor! Inak už viem, čo ma sem priťahuje, kroch. Ty, nepochopiteľný tvor! Toho spod manína ani vystáť nemôžem, ty ho obdivuješ, keď vydím mega psa obchádza ma nevoľnoť, kvik, ty ich máš rada, i keď ťa pohryzol jeden.... Nepochopiteľná vlčica s krásnym kožuchom!
01.02.2013 10:50:20
biela vlčica:
Prasiatko: To bolo trochu morbídne, nemyslíš ? Ale dočítala som to celé
25.01.2013 14:09:09
Prasiatečko ( ):
Ach moja hlavička vepřová deravá...kvik...zabudlo som dodať, že Terezka = miminečko! Je to najnižšie dievča v triede, preto má prezývku mimčo!
P.S.
Za kroch zlé správanie mám BAN, takže mi cez proxy nejdú kvik smajlíky...
25.01.2013 14:02:38
prasiatečko ( ):
Kvik, milá vlčica, minulý piatok mi záveje zaviali polovicu vepřína a pri odmäku v nedeľu a počas dažďa v pondelok som nachladlo kvik, takže som mimo a chorľavo sa povaľujem na premočenej slame v chlieviku. A tu jeden hororový príbeh...kvik!
Terezka nosí SMRT
Byl hezkej slunečnej den. Zabzučel mobilnej telefon a v postýlce, v hezké růžovoučké postýlce obklopené spoustou šíleně hezkých velkých a vzácných zrcadel se vzbudilo ze zimního spánku malé miminečko. Zamrnčelo a líně se obrátilo na záda, přemýšlelo, jestli je již doopravdy den, nebo je to jen zlý sen...“Krucinál, Úááááááááá, zazívalo mimčo a paprčkou zašmátralo po mobilu. Kouklo na displey..“No do riti!“ Vždyť je pryč devět! „Já byla včera tak zničena, že jsem si u nastavení spletla 6 s 9!“ Vlétlo na toaletu, pak se občerstvilo ranní sprchou a rychle usušilo fénem své rudé, žluté (nebo možná již i zelené) vlasy. Obléklo se, coby dup! Ale pak se u dvěří domku zháčilo ...“Co vzít sebou...dnes se mám u hřbitovu sejít se svou kamarádkou...?“.Po delší úvaze jenž byla hodna Terezčina génia, sbalila si do kabelky jisté caky-paky a vyběhla na ulici. Na oči si mimčo nasadilo obrovitý černý brýle. Ještě jednou si na náměstí v historickém centru města na mapě ověřila správnej směr. Pak již miminko cupitalo, snažíc se být co nejnenápadnější. Mělo proto zpoustu důvodů. Za posledné léta ji krajně rozčílilo několik lidí...a pak, když se vše dobře povede, tak na 2 týdny získá do svých rukou přímo neomezenou moc. U téhle myšlenky Terinka přímo od dojetí málem zabrečela. Z takovýmahle myšlenkama zašlo miminko do jídelně na oběd. Pak jela přímo na hřbitov. Zde se odpoledne měla potkat se svou kamarádkou z chatu...potíž byl jen v tom, že nevěděla, jak vypadá. Byli dvě hodiny odpoledne, a ze hřbitovu zrovna odcházeli 4 auta. „Áha, byl pohřeb, no do prdele...no máme dnes ale den!“
Z dlouhé chvíle se umanulo projít se kolem různých starých hrobek, katafalků, náhrobních kamenů. Zvědavě u jednoho zastalo a četlo: „Carolína Schwarz 1801 – 1886“. Hm, jak starý a morbídní, přemýšlela Terezka, když koukla na sochu na náhrobním kámenu, jež měla podobu staroslovanské Moreny v drápech z ...kosou! Zahleděla se do míst, kde by měla mít ta soška oční důlky...a prošel jí mráz po zádech! Kolem ní zadul vítr a nebe se zatáhlo těžkýma podzimníma mraky, slibujícími vytrvalý déšť. „No skvělý, ironizovalo miminko, nemám deštník, dokud přijedu na autobus, budu zmytá jak koště! V té chvíli, znenadání v místě očních důlku na soše náhrobního kámene zasvítili ohnivě rudé jiskřičky. Terezka se lekla, a kdyby měla sílu, utekla by... „Vítej Terezko!“. Miminko má pořád pravdu“! Terinka slyšela známou větu, obhlížela se kolem, ale vepříka – tvorečka, jenž ji často psal a říkal – neviděla. „Je zde někdo? Vepříčku, jsi to ty?!“ Ptalo se chvějícím hlasem miminko.
„Terko, vždyť jsem to ja, zubatá, stojím před tebou! Pořád nemůžeš pochopit, že postava vepře, je jen oblíbenou maskou smrti?“ – zeptala se ji Smrt. Terezka se s hrůzou zvrtla na opatku, a když zjistila, že opravdu, to co považovala před pár minutama za sošku – dekoraci náhrobku, je její chatová známá, zachvátilo ji třesení. Terinka nahodila nervóznej úsměv, ale kromě úklonu hlavy a zvolání „Eh!“ se bledé a třesúce miminko nezmohlo na nic. „Jsem ráda, že jsi přišla, Terko.“ „Tak uděláme to tak, jak jsme se v listopadu na chatu domluvili“ „Ja jdu na 2 týdny na dovolenou na Špicbergy. To víš, hory, lyže a sníh s mrazem, to je moje!“ „Tobě zde propůjčuju svou kosičku a tenhle kouzelnej plášť.“ Terezka byla vzápětí šokována, dojata i překvapena. „Děkuju vep... tedy Smrtko“ „Víš, já jsem si o sobě myslela, že bychom na to neměla žaludek a srdíčko, že jsem měkká, jako si to psala, ale pak ...ty urážky od Goreho a chlípnej, poživačnej egoizmus některých kluků mě přesvědčili, že já to dovedu, že mám na to!“. „To je moudrá řeč, miminečko, tak se mi líbíš. Když v Tobě vzplane zášť, a z Terinky je luciferík, to je má opravdová a důstojná zástupkyně. Tak tedy, kosu použiješ takhle“ - ukázala Terezce a ve vzduchu nástrojem zatočila a asi 60 metru od nich se správce hřbitova chytil na hrudník a zkutálel sebou na zem. „Jé, to nemuselo být Smrti, já bych na to přišla i sama!“ – řekla jí Terezka. „ A k čemu ten divnej černej plášť, co vypadá jakoby byl z kavčích pér?“ Smrt jí řekla: „Mimčo, to když si dáš přes sebe, tak tě nik živej nevidí!“ „Tak se zde hezky mněj, opatruj mou kosičku a o 14 dní se zde na hřbitově opět sejdeme!“. Jen co Smrtka došeptala své rozhodnutí, ztratila se Terezce, o níž se pokoušely mdloby, načisto z očí! Terinka dlouho přemýšlela, co a jak...a pořád měla potíže uvěřit, že nesní, a je to doopravdy. Na zkoušku zvedla v ruce kovovú kosu. „Ježíš, to je hrůza, vždyť to váží snad půl tuny!“ – vykřiklo miminečko. Padal těžký a hustý déšť. Terezka bezmyšlenkovitě vběhla do kaple na hřbitově. Tu budu v suchu. Ale pokoj neměla. Přes okna sledovala, jak jakejsi člověk nalezl na hřbitově ležící mrtvolu zdejšího hrobníka, zavolal policii, ty pak přivolali lékaře a byl tu samej frmol a spousta lidí kolem. „No fasa!“, zamrnčalo miminko jen tak naštvané samo pro sebe...“Půl šesté večer, a já jsem na opačném konci města. „Táta mně snad zabije...a nemám tu ani mobil, bléééééééé!“
Terezčina nálada byla stejná, jako to usmoklené počasí. Plna rostoucího zoufalství hleděla z kaple na lidi na hřibitově a na majáky policie...“Pomáhat a chránit“ – mimovolně si přečetla nápis na jejich zásahovým vozidle. „Hm...jenomže kdo pomůže teďka mne?“ Tak jo, nic naplat, zkusím Smrtkine dárečky, zlověstně se usmálo miminko, když na věži kaple odbíjelo šest hodin večer. Byl počátek prosince a všude již byla tma. Přehodilo si kolem hlavy a přes ramena temnej černej plášť a sebralo do rukou kosu, doposud jen tak ležící na kamenné podlaze Kutnohořské kaple. „To je divný, vždyť ja teďka vůbec necítím, že by něco ta věc vážila!“ – překvapeně proběhlo hlavou Terezce. „Tak jo, pokusím se projít kolem nich, snad mě nespatří!“ – dodávalo si odvahu děvče. Miminko váhavě vykročilo temným zákutím vedoucím od kaple kolem vysokých smrčků ke 4 policistům a 2 lidem ze sanitky. Přišla k nim, přešla kolem, pak ještě jednou a spátky...a nic! /Terezce od smíchu málem vypadla kosa z rukou/ „Jupííí, opravdu mě nevidí!“ – zvýskla radostí.
„Slyšels to?“ „Jo, coto bylo?“ „Jakoby nějakej vřesk kočky, nebo co“...ptal se jeden polda druhýho. „No, kočky? Já ti ukážu“, řeklo si miminko. Uložilo kosičku za múrik staré kaple a pomalu ve tmě přistoupilo až těsně k policistům! Pak jednoho po druhém začalo lechtat na zádech, tahat za uši a kopat do podkolení... „Uáááá! Kurva, coto? Ouuuuuu, Jééé“! Policisté za pár okamžiků skackali jak vožralí zajíčci na Velikonoce a když nakonec Terezka z legrace jednomu vyndala z puzdra služební zbraň a vystřelila s ní do vzduchu a pak každého z těch 6- ti lidí začala pistolí neviditelně honit po hřbitově, zavládla taková panika, že 2 policisté se počurali, 2 utekli s křikem do kaple a saniťáci utekli do svého vozu a okamžitě nastartovali pryč ze hřbitova. Terezka se rozběhla rychle k múru kaple. Sebrala kosu a rozběhla se, že taky jde domů. Jenomže u bránky ve tmě neopatrně klopýtla a narazila kosou do směťáka – kosa cvakla – zrovna směrem k jedoucímu autu. Byl to vysílací vůz novinářů místního Kutnohořského plátku, tu již jeho reflektory oslepili miminko. To vůz v dešti dostal šmyk a v plný rychlosti narazil do múru, jenž ohrazoval místní hřbitov. Vzápětí se bezmocné mimčo jen koukalo na vřeštící posádku, drnčící sklo...a ryčící alarm.! Všude se pak rozhostilo ticho a tma. Na Terezku padla hrůza, ale taková, že aj zapomněla na to, že je neviditelná, a ozlomrky chvátala na nádraží a upokojila se až tehdy, když spolu s jinýma lidma nastoupila na MHD. Celou cestu objímala kosu ze všech sil, jenom aby necvakla směrem k některému z cestujících a když pak vystoupila z autobusu, snad 200 metrů od baráku jejich rodičů, přemýšlela, co dělat. Kam ji ukryju? Do sklepu? To nemouhu..co když ji najde táta? Nakonec se rozhodla, že přes noc ji opatrně zavěsí o komín na domčeku. K rodičům do domku vešla ještě v plášti neviditelná, ten si sundala až ve svém pokojíku. Pak se umyla. Když vykoukla s koupelně, zarazení rodiče se ji ptali, kde byla celej den. „Mami ja jela do městské knihovny a na jedné stoličce jsem tam v tichém koutku usnula, omlouvám se!„ „Terezko, ty jsi zcela nezodpovědná!“ – zlobil se Terkin táta. Bylo to děsný, ale miminečku se tuhle situaci poštěstilo ustát.
Druhej den brzo ráno ji vzbudil hlasitej zvuk rádia z kuchyně. Štvalo jí to, ale spozorněla, když se zaposlouchala to řeči hlasatelky Radiožurnálu Čro1. „Policie pátrá po záhadných úmrtích a paranormálních jevech na hřbitově v Kutné Hoře“. Terezka víc slyšet nepotřebovala...strčila hlavu pod polštář a tiše si snažila soustředit myšlenky v hlavě. „Ježíši, tak to jsem ale začala tyhle 2 týdny...můj ty bože, co si jen se svým posláním počnu...“ funělo miminečko tiše v postýlce. „Slyšelas to?“ – vběhla Andřejka do Terezčina pokoje. „Co prosim tě?“ – tiše se otázalo mimčo.. „No tuhle noc zemřeli na zdejším hřibově 4 lidé. Jeden byl správce hřbitova a 3 byli novináři kteří nabourali do zdi na tomtéž místě“...hlásila Terezčina starší ségra. „A navíc, ještě na všech stanicích jsou rozhovory s policisty, kteří říkají, že je prý u vyšetřování smrti správce hřbitova napadli duchové!“ „No né“ – předstíralo smích miminečko. „To by byla téma pro schízy do chatu u Alue“ – s úsměvem řekla sestře.
„Jo, vidíš, dospělý mužský, a nestydí se natropit tolik sprosťáren do médií! Že prý duchové je honili po hřbitově“ – a Andřejka se srdéčně válela smíchy na Terezčině ložnici..Pak se holky oblékli, a jeli na snídaně na přízemí rodičovskýho domku. Bylo sobotné dopoledne. Terezka se rozhodla, že několik hodin bude sekat dobrotu a po snídaní se dala příkladně plnit si školní úkoly. Ale u knih jí bloudily hlavou různé myšlenky. Ach jo (promýtala hlavou), co dál? Po několika hodinách se rozhodla, že kosičku užije jen aby zúčtovala se starýma padouchama. Stanovila si jasnej cíl : 1. Jirka, 2 Kuba, 3. Gore. A víc ani ťuk! Vlastně švih! Po výdatném obědu, kdy snědlo půlku koláče a vegetariánské rizoto se mimčo tiše vytratilo ze svého pokoje a pak i z domu. „Ahoj mami, jdu ven za Vendulkou...brzo se vrátím!“ – a Terezka byla pryč. Terka si na místě, kde ji nik neviděl nahodila na sebe Smrtkin plášť a --- ulice byla prázdná! Pak se zcela neviditelná vrátia domů, rychle z balkónu vylezla na hromosvod a na střechu ke komínu. Tu sebrala kosu. Jen teďka jak dolů z plnejma rukama? Přemýšlela a nic.. stála tam 5 hodin, až kým kolem nejel traktor z vlečkou plnou lístí. Pak do ní skočila a naštvaně se vracela domů, že tak blbě zabila celé odpoledne, aniž by něco podnikla. „Boha jeho, toto snad ani nemůže být pravda!“ – zařvala. Teďka na rovinu surovo vešla neviditelná do domu i do své izby a kosu vsunula pod svou postel. Až pak zavřela dvěře a sundala si plášť. Vložila ho do skřině.
„Takovej průvan, z čeho to je?“ ...všechny dvěře se otevřeli – divila se Terezčina mamka. V neděli Terezka se vystrojila jak nejlépe uměla a už o 10 hodině vypadla z domu – jak jinak – opět neviditelná. Po tolika nezdarech ze soboty se miminečko pomalu, ale jistě dostávalo do bojové nálady známé jako stádium „lucifer“. Tehdy Terezce oči svítily ohnivým leskem a tvář jí zkřivil zlovolnej úsměv. Po půlhodině přišla k místu kde bydlel jej bývalej spolužák Jirko. Mimčo si vzpomnělo, co vše s ním prožilo – a jak ji pak sprostě a darebně podvedl! Podvedl, a ani se nestyděl, protože si myslel, že ONA o tom neví! „Jenomže já jsem se do dozvěděla!!!“ Tak, teď je na čase, vyrovnat starý účty, pomyslelo si miminko. Mám ke kámošce smrtce jisté závazky....zavzpomínala, jak jednou v únoru, počas největší zimy si zahrála ze Smrtí piškvorky...ach jo, kdybychom tehdy vyhrála, SMRT by skosila tu blbou učitelku...ale stejně! No...teď bychom si mohla tohle přání splnit sama...ale nebylo by to již to pravé „ořechové“ – usmála se pro sebe Terezka. Sedla si na lavičku poblíž Jirkova bydliště a trpělivo čekala. Po víc než hodině se jeden 17 letej kluk pobral do garáže. Tam si dal na hlavu přilbu a sednul na motorku. Vyšel s ní ven...nastartoval...motor stroje hlasitě zařval. To již miminečko přiběhlo ke nevěrnému klukovi a nepozorovaně si sedlo za jeho záda na motocykl. Jirko přidla plyn a rychlost, motorka zařvala a vyrazila. „Krista, proč se tak blbě cítím...jako by mě někdo zezadu objímal?“ ptal se kluk na motorce sám sebe. Po chvíli zamířil na hlavní výpadovku ven z města. Bylo slunečné poledne a těšil se z rychlé jízdy. Terezka sedící za ním neodolala, a na rozloučku ho políbila na plece a pak zeskočila z jedoucí motorky. Jirko sebou šklbnul, jakoby se něcoho leknul, na chvíli ztratil balanc, špatně vytáhl zákrutu a roztřískal svou Hondu o nápravu asi 10 let staré nákladní LIAZ-ky. Všude dym, krev a kvílení motora...to byl jeho konec.
Tak kosa funguje znaměnitě! Pochvalovalo si miminečko...ale když vidělo jak ošklivě to vypadalo s mŕtvolou člověka, jenž byl kdysi Jiřím Kadlubcem, řekla si, že své další „třestní výpravy“ udělá tak, že se nebude koukat na svou oběť, vůči které ve vzduchu zakrouží kosou...Pak se vybrala pěšky spátky do Kutné Hory. Jak procházela kolem kostela svatého Jakuba, tak uslyšela hrát hezký zvuk varhan. Proto chvíli počkala a sledovala hloučik lidí před chrámem. Asi za 10 minut z něho vyšli svadobčané a pak kněz – starej mnich, jenž za ruce vedl ženicha a nevěstu. Za nima hezky vyzdobené družičky. Mimčo jen skaměnělo úžasem. Vždyť ten kněz je důchodce – nejspíš mnich z chatu u Alue, a v ženichovi Terezka spoznávala Goreho! „Tak to tedy ne! Gore se neumí správat k ženám a je zákeřnej. Ten si takové štěstí a hezkou nevěstu ani nezaslouží. V návalu emocí a zlosti, se miminko neovládlo, a jako kdysi mýtickej Diov syn Perseus před vytasením hlavy Gorgony odvrátil tvář, tak i ona teďka otočila hlavou, a zakroutila kosou ve směru ke svatebčanem. Jenomže, pokým se naše naštvané miminečko zabívalo těmato myšlenkama a odvrátilo tvář (aby nemuselo koukat na tu smrt lidských tvorů a uspalo tak své svědomí), lidé se pohybovali, a tak Terezka skosila jen několik svatebčanů a kameramana...Pak když Terka zjistila, že se jí věci nezdařili jak mínila, podišla ještě blíž, zahnala se kosou, ...jenomže to již mladomanželé sadali do auta...skolila tedy jen mnicha stojícícho u nich. Vypukla panika. Lidé začali křičet, ženy vřískat a děti brečeli. Terezka ještě 2x naslepo zakosila kosou protože pořád neměla odvahu hledět ve směru, ke své oběti. Nejprv z oblohy se snéslo tedy k zemi hejno mrtvých holubů, pak z jednoho komínu parta postarších kominíků, co zrovna čistili komín na jedné starší budově poblíž chrámu. Kolem byla spousta mrtvých a vůz se ženichem a nevěstou se dal zběsile na útěk. „Tak to ne!“ Terezka se již doopravdy rozezlila, protože ji štvalo, že kvůli Goremu je již zo 10 nevinných zesnulých. Přistoupila k jednomu zaparkovanýmu autu, kosou rozbila sklo, nasedla a hrotem její čepelky nastartovala vůz, zrovna v okamžiku, když na náměstí před chrámem svatého Jakuba za řvaní sirén dorazila policejní hlídka. Poldové již vystopili ze svého auta, že udělají prohlídku „místa činu“, když tu se jejich zorničky v očích s hrůzou rozšířili, sledujíc, ako asi 100 metrů od nich, se z ničeho nic, zaparkovaná luxusní Audina, žluté metalýzy, nastartovla, a bez řidiče odjela z parkoviště směrem do historického centra. Policisté byli ostřílení mazáci, ale přes tohle všechno...na náměsí 10 mŕtvych svatebčanů, hejno holubů, 300 metrů odtud lidi vřískali, že prý se tam z domku zroutili 2 mrtví kominíci při pracovném úrazu...prostě bylo toho na nich moc, a tak klepajíc se strachem vběhli do kostela a zavřeli se ve zpovědnici a o život se spovídali a modlili k Bohu křesťanskému. Miminečko zatím poprvé v životě samo řídilo a neuvědomovalo si, jak bizarně to může působit na jiné účastníky cestné přemávky. Vždyť lidé viděli jen auto, bez řidiče, které se routí po silnici. Terezka sledovala svatebnej vůz Goreho a jeho manželky. I když byla naštvaná, řekla si, že trpělivě počká, kým bude Gore vzdálenej od své ženy, aby neposlala na druhej svět i tuhle osobu. Honička se tým pádem předlžovala. Když řidič svatebního vozu ve zpětným zrcátku uviděl, že je pronásleduje prázdnej vůz, jenž bez problémů vyberá všechny zákruty, tak se zděsil, že si vypnul záchrannej pás, za jízdy otevřel dvěře a vyskočil z auta! Gore to jen s bezmocnou hrůzou sledoval, nevědíc se rozhodnout, co je příšernější – jestli skupinová smrt svatebních hostí na náměstí, strašidělnej vůz bez řidiče, co jich pronásleduje, nebo to, že už ani jejich auto nemá řidiče. Gore z vypětím všech sil,přelezl ze zadního sedadla dopředu na uvolněné místo řidiče. Ani nestihl si pořádně uchopit volant když auto vrazilo do stromu – velké lípy u městského úřadu. Gore si zlomil ruku aj nohu, ale ostal naživu. Od stresu a prožité hrůzy a bolestí se dosral, co jeho mladomanželku tak rozčílilo, že mu o 3 dni v němocnici řekla, že jen co bude zdráv, požádá o rozvod, protože nebude žít ze sráčem! Miminečko to vše sledovalo z audiny, kterou řídilo. Pak zastalo asi 10 metrů od nabouranýho auta a smíchem mu až tekly slzy po obličeji. Proto se rozhodlo, že kosu ani tentokrát nepoužije ale nechá Goreho žít. Za trest – bude žít jako kalika, krívajíc na levou nohu!
Ten nedělnej večer bylo zpravodajství na všech českých televizích, ale i po celém světě plné šokujících zpráv. Původně si po svém návratu domů Terezka myslela, že události, které zastupujíc Smrtku způsobila v Kutné Hoře budou opět bombou večerního zpravodajství. Jenomže kdepak! Celomediální bombou v Česku i v cizině sa stalo to, co, jak se ukázalo, Terezka právěže neudělala...Ze všech koutů světa byli reportáže plné děsivých obrázků, lidi, postřelení, zbití, umírající na nemoci , zmítající se všude po Zeměkouly na lůžkách, nebo i na ulicích bojišť (třeba v Sýrii) ne a ne zemřit, jen dál trpěli jak psy. Na ten hrůzyplenej nedělnej večer, kdy ve zprávách ČT1 ukázali dokonce případ samovraha, jenž kděsi v Americe skočil z mostu a nemohl zemřít, hoci byl neplavec a utonul, místo toho jako zombie vyšel na břeh řeky a tam brečel, že nemůže zemřít...tehdy na smrt zděšená Terezka a Andřejka po prvé viděli své rodiče plakat strachem, jelikož byli zděšeni..co se to probůh děje...? V televizích pořád víc a víc vysílacího času dostávali zprávy o neumírání lidí, a o možné souvislosti těchto událostí s blížícím se koncem Velikýho cyklu Mayskýho kalendáře...Dny plynuli jak voda v řece a byl již 18. Prosinec. Den co den, na celé planetě to jisté. Vypadalo to, jako by SMRT od zkaženého lidstva někam utekla a nik si nevěděl rady co a jak. Všechny sekty slávili přímo orgie a kostely boli všude plné, nacpané zoufalcama, kteří se ani nikdy nepovažovali za věřící, jen strach z blížícího se 21. prosince je dohnal k pláči a modlení se k Bohu...
Terezka pochopila, že SMRT, jenž děsně toužila po své první dovolené v životě věci nedomyslela do důsledků. Přestalo jí chutnat jíst, trpěla nespavostí, měla záchvaty smíchu, hněvu, i pláče. I Andřejka byla zoufalá a utěšovala rodiče i mladší sestru – naše miminečko jak jen uměla. Terezka, která částečně šílela nastalou situací každej den v nejhlubší depresi vyšla zahalena do Smrtčina pláště, zcela neviditelná, a ve snaze zmírnit světovou kataklizmu, úděsnou situaci, jen tak, se procházela po Kutné Hoře. Tu jela maminka s kočárkem. Mimčo tedy seklo kosou – a dítě v kočárku i jeho matka se rázem ocitli v královstvě nebesském. „Musím aspoň několika lidem pomoct od bolesti bytí!“...můj Ty Bože, jak těžké je suplovat Smrt!“ vzdychala usoužená Terezka. Prišla ke škole, oběhla ji ze všech stran kymácejíc kosou na všechny v budově. Škola v zápětí vyletěla do vzduchu ...a ve zprávach se objevila informace, že jakási zcela doposud neznáma sekta „Soudného dne“ ji podmínovala semtexem a odpálila...Terezčine vycházky byli čím dál děsivejší...Jednou si stanula na most na místní hlavní komunikaci, a tolik kosila kosou ve vzduchu, až za 30 minut bylo kolem přes 100 nabouraných automobilů, ale z podivem, jenž vyvolával nefalšovanou hrůzu u všech na dopravdném oddělení policie ČR, bylo, že všichni zemřeli!!! Vše byli smrtělné dopravní nehody...Do 19. Prosince 2012 se z Kutné Hory stalo celosvětově proslulé poutnícké místo! JEN ZDE MÁTE NADĚJI ZEMŘÍT!!! Hlásali palcové titulky na internetu, v novinách i v televizních zpravodajstvých. Třeba „SÓLO AHÍ MORIR VER EL CIELO ABIERTO“ znělo třeba ve zpravodajstvích španělsky mluvícího světa. I když Kutná Hora neměla ani vlastní letiště, zděšená Terezka poslouchala, jak ze všech okolitých míst zvážejí ubožáky trpíci bolestma, pro které by smrt byla úlevou a odpočinutím. Už i zanechala svého plánu zkosit Kubu...“no jistě pojedu to Lysé nad Labem, jen proto, abychom tam vytmavila žití jednomu Jakubovi...seru na něj!“ – říkala si ztrhaná. Bylo 20. prosince, čtvrtek a Terezka již 3 den spala jen 4 hodiny, pořád neviditelná, vyzbrojená kosou pobíhala po náměstí, a pak trávila celé hodiny v nemocnici kde kosila a kosila...lidé, nacházející úlevu z nemocí, zde opouštěli své hmotné tělo a samotné město Kutná Hora, jenž mělo ještě 8. Prosince pouze 20 603 duší – tedy kromě miminečka, jenž má vždy pravdu! Když se po takto strávených dnech psychicky zcela zničené mimčo zmalované jako smrt (tu fotečku má i na facebooku) vracelo domů, bylo jí dlouho nevolno. Z takové těžké práce hodně zhublo. Z původných optimistických 47 kg na počátku příběhu, mělo již jen 37 kg :/...
Město, kde se tyhle události odehráli, za pouhých 13 dní vzrostlo na milionovou metropolu, kam jezdili lidi z celé planety v pokoji zemřít...a miminečko, nemalo jiné řešení, jen kosit a kosit a doma se vymlouvat, že když je na světě tak moc špatně, tak se prý chodí do přírody osamělo modlit za spásu své duše. A den co den bylo pro ni těžší znášet dusnou atmosféru doma a odmítat Andřejkine nabídky, že se tedy „půjdou modlit společně“. Poslední noc, co mělo miminečko tuhle děsivou „službu“, tedy noc z 20 na 21 prosinec Terezka nebyla schopna ani usnout. Ať to nebyl její styl, měla nervy napnutý, jako natažené pružiny, přesto se potmě ve svém pokoji modlila a když o půlnoci odbylo zrod novýho dne (pátku) Terezka poprvé (a naposled) v životě se potají ve svém „vystrojení“ vytratila z domu, kde její blízcí spali...Procházela se ulicemi, když natrafila na ubožáky ležíci – stanujíci venku, podle potřeby jim pomohla. Tomu dala napít, onoho poslala na onen svět. Celé městečko vypadalo jako jedinej obrovitánskej lazaret. Byli chvilky, kdy si miminko říkalo, že možná by měla vystoupit na kostelní věž a odtud, z výšky kosením „zakrout všem živým krkem“. Ale rychle tu myšlenku odplašilo pryč, protože byla tak zrůdná, že by si připadalo jako masovej vrah. „Ne – tohle není pro mně. Nikdy jsem SMRTce nemělo přistat na tohle šílené dojednání!!!“ – brečelo vzteky miminko. A tak, když již neměla co na práci, a kosení ji již nebralo, spíš byla v pokušení, ukončit tuhle noční můru...dostala myšlenku! Brzo nadránem vběhla domů, políbila ještě spící sestru, otce a matku a napsala jim dlouhej srdcervoucej dopis na rozloučenou. Pak se vybrečela a kolem 7 hodiny ráno se tiše vytratila na kutnohořskej hřbitov. „Já již tohle nechci, tohle není již svět, ale peklo, opravdová noční můra“...mrnčelo si cestou pěšky miminko. MHD v ten den nejezdila, protože bylo 21. prosince, a zpousty pověrčivých zaměstnanců si na tenhle den vybrali v práci volno, a to i v dopravě. Kdo neměl svůj vlastní vůz, tak musel jet pěšky. Terezce to bylo již celkem putna...Přemýšlela, že si sundá ten černý plášť, jenž měla zapůjčenej od smrtky, ale pak ...kdyby ji lidé uzřeli, s její načernobílo pomalovaným obličejem...báli by se jí a ještě by do ní možná i střileli, nebo i něco horšího...Po dlouhých hodinách již za děnnýho světla přišlo mimčo do bránky místního hřbitova. Bylo něco po osmé hodině ráno, 21. Prosince 2012. Terezka si zastala u vchodu a v ledovém zimním ránu se zaposlouchala do toho až neskutečného ticha... „Jo, dnes, již za několik minut má prý začít konec světa... nebo jako psala ta ztřeštěná Aluška...3 dni trvající tma.“ – a hystericky se rozesmála. Vykročila směrem ke kaply. Byla zamčená...Za posledné 2 týdny byl hřbitov pořád v permananeci, zvětšil se na 3x násobek, protože když zemřít šlo jen v Kutné Hoře, lidi ji pokládali za Bohem vyvolené místo a zbohatlíci platili i statisícové částky, aby mohli být pohřbeni zrovna zde! Terezka zírala, jak se hřbitov rozrostl. „Lidská hloupost nebo beznaděj?“ – ptala se sama sebe, ale odpovědět si neuměla. Přišla ke kaply a postála u ní...“Jo, sem utíkali tehdy ti na smrt vyděšení zelení moulové a zde jsem se uvnitř taky já ukrývala před deštěm“ . Ach jo, dnes jsou to dva týdny..ajaj, kde již je 7. prosinec! Kdyby se to raději nikdy nebylo stalo...tekly jí slzy po tváři. Ale po chvíly se vzpamatovala, usmála se a vzpomněla si na své rodiče a spolužáky, i na schízy z chatu u Alue, které si na tenhle den v Olmiku dohodli velikej společnej sraz...“Lidi, jak já Vám závidím, ať už se to dnes s Vámi skončí jakkoli!“ povzdychla si smutně s melancholickým výrazem v obličeji. A pak kráčejíc od kaple přišla k místu, kde v 19. století pohříbíli jisnou paní...Černou. Terezka si ze smíchem vzpomněla na Kronu z chatu. „Krooonoo, jseš tady, slyšíš mě? „ zařvala napůl smíchem, a napůl rezignací Terezka. Nikde nikoho. Jen v dálce bylo slyšet zvuky několika aut. Terinka to již rázně přikročila k náhrobku, sundala si těžkej divnej černej plášť, jenž vypadal, jakoby byl z černých ptačích per a ze všech sil obrátila kosu vůči sobě. „Musím být silná, ať to již skončí, ja takhle žít dál nechci a nemůžu!!!“ „Když jsem jiné dovedla zprovodit ze světa, sebevražda nemůže být přece tak těžká...“ S výkřikem ze všech sil dvihla kosu do vzduchu, pootočila k sobě, zahnala se a - - - v okamžiku, když se mnělo ozvát zlověstné „tcink“ – zkosení jejího života, něčí nepopsatelná síla vymrštila kosu z Terčina rukou! SMRTkosí vyrazila v posledním okamžiku své pozemské přítelkini smrtící nástroj z rukou, ten udělal kolem světa na horizontu elegantnej oblouk a padajíc ve směru k rannímu Slunci děsivě zařvalo C V A K! Slunce v zápětí jakoby zmizlo, nejsamprv sťa by se zmrštilo, zčernalo jako malá bodka, vše se kroutilo a potácelo...pak v průběhu několika málo vteřin zahalila celou planetu černo černá temnota...Trvala přes 72 hodin, pokým se SMRTi za pomoci sopečných erupcí a jejích blesků, jenž osvětlovali zemský povrch tu a tam, nepodařilo najít místo, kde by mohla v časové smyčce projít do věku 5D ! A Terinka? Ta upadla do těžkého tři dni trvajícího spánku a když se pak probrala...otevřela oči již do jiné reality.
KONEC KROCH!
22.01.2013 16:54:36
LaurihoGirl:
No najďalej som bola v Banskej Bystrici Čiže nie. Ale tiež by som rada chcela, teda aspoň do BA, keď už je to to naše hlavné mesto.
21.01.2013 14:15:13
biela vlčica:
Ahoj prasiatko, samozrejme pamätám si, tak už ti verím ... A na tom inom serveri ti veria ? ..
Dobre sa mám prasiatko, a veru sneh mám rada a najlepšie keď je ho veľa a je čisto biely .. A áno, splývam v snehu ..
A čo ty ? Nemrznú ti kopýtka ?
20.01.2013 18:52:17
LaurihoGirl:
Ozaj, bola si niekedy na východe?
20.01.2013 16:22:38
Prasiatečko ( ):
Kvik, milá vlčica,
ano som to ja, aj keď Isar je kroch taká puntičkárska, že ak miesto slovka gazda, použijem majiteľ (pretože na inom servery sa vydávam za cirkusové prasiatko čo vie čítať a písať!) tak už hneď mi kvik neverí. Tak ako dôkaz ti pripomínam moje rozprávania o mačičke Lohrenka (na občerstvenie pamäte). Vlčko ako sa máš? Biely kožuch v snehu splýva, si neviditeľná? Loví sa ti kak kroch lepšie?
19.01.2013 18:47:13
LaurihoGirl:
Spišská Nová Ves... neviem, či ti to niečo hovorí
Přidání nového zápisu
TVÁ PŘEZDÍVKA:  TVŮJ E-MAIL:
TEXT ZÁPISU:



Opište kod:


  


Změňte svoje cookies preference

Nejlepší chorálová skupina světa... GREGORIAN 2020 ...20th ANNIVERSARY WORLD TOUR.

REKLAMA
Copyright 2003 www.zpovednice.cz + www.spovednica.sk