Mě moc těší (ostatně jsem od Těšína), že alespoň někdo chápe, že kritikou mu nechci ublížit (pravda vždycky bolí), ale naopak (v mezích člověka, který maturoval z češtiny za dvě a nevěděl ani, o jaké řece psal Ota Pavel (řekl jsem Sázava (omluvou mi budiž zeměpisná vzdálenost Horního Slezska od Čech) za což jsem se opravdu styděl, protože on byl zrovna součástí té malé oblasti, kde se "moje" literatura protínala s tou oficiální (Sázava a Posázaví, které mi v té době neříkaly vůbec nic, se mi pak staly zelenou spásou uprostřed smrt/dících středočeských polí, téměř nadohled neklidného srdce Evropy))) pomoci.
Taky si myslím, že děláš výrazné pokroky, je to především Tvoje vlastní zásluha. Každý jsme jiní, neřekl bych, že píšu v transu, ale v afektu vznikly nejlepší věci, jaké jsem kdy napsal. Kolikrát mívám v duši nevyjádřitelně sliné "obrazy"/"nálady"/&q uot;pocity" (ne nutně krásné v tom klasické smyslu), ale nejsem schopen dostat na papír nic víc, než pouhé jejich karikatury. Nejstrašnější je, když si řeknu, tak, a teď bych mohl něco napsat. Obvykle vyjdou zvratky, které i po desateru přetavení/překopání většinou nestojí za moc. A jindy vyjdenou samy takové věci, že se až sám divím, kde se to ve mě vzalo.
Ale poručit se tomu rozhodně nedá, vítr/duch vane, kam chce. Kdybych bydel na opuštěné chatě v divočině, to by se to psalo - prostředí (a samota) taky dělají své. Skutečnou tvorbu si těžko můžeš naplánovat, už několikrát jsem rozepsal román, nebylo nic strašnějšího než psát s představou, že bych dnes měl napsat deset stran, to bylo utrpení doslova fyzické. Jindy začnu psát spontánně a text se ze mě hrne, ani slůvko bych v tom neměnil a za subjektivní chvíli koukám, že jsem napsal jedním dechem x stran a je o několik hodin později (a kdybych mohl, klidně bych ještě tak jednu noc a den psal dál, no ano, je to pak trans, změněný stav vědomí nebo jakkoliv to chceš nazvat).
Krásný den, těším se na Tvou další tvorbu!
. Ať jsi kde jsi, posílám pozdrav... a stýská se mi po tvé víře, naději a lásce. 