Ahoj,
tak už je lépe?

okej podívam se na to

Ahoj Lednovko! Právě jsem ti napsal mail

Moc děkuji za plamínek

Ahoj!
Přišla jsem na profil a začala mi tam lítat srdíčka. Moc děkuju <3 ! Akorát teď nemám žádné plamínky nevím, kdy budu schopná ti ho dát taky.

Až se na to budeš cítit, tak dej vědět měj se!

Dík za plamen, to nemuselo být

ó, tak hezké..., ale za co vlastně? :p

ČAU SNÍČI
píšu ti sem, pochybuju sice, že mi chodíš na profil, ale vzpomněla jsem si dneska na tebe, poněvadž mě zajímá, jaks to myslel s tím, jestli mě Xipe Totec náhodou nevolá.
Já teda nevěřím, že něco takového jde, ale jsem pověrčivá, ne teda oficiálně, že bych to nějak proklamovala, ale pro klid duše.
Když to trochu rozvedeš, tak já víc rozvedu, co se mi děje.

Chápu.. :/ No, jak jsem psal. Zažívám podobné stavy jako Ty, leč; na řešení jsem ještě nepřišel.. Ale třebas někdy přijdu

V té rozpolcenosti neumím mnohdy definovat, co vlastně jsem já. Co chci, co má být obsahem mého chtění.. Ve snaze to zastřešit pak kombinuji věci, které se snaží pojmout obé, což ne vždy jde. Třeba s tou prací, když na ní padla řeč - má empatická a hluboce smýšlející a citlivá duše jí má ráda. Druhá část jí nenávidí. Ta ambivalence mně následně bere mnoh oenergie. Ve výsledku netěžím ani z té části, která jí má ráda. Taky v tom budou zakopané ty panické ataky. Jedna část mně chce strašně umřít. Prostě tady nebýt, protože ..... všechny ty lítostivé kecy, které by mé přecitlivělé já vypsalo...., druhá část ale žít chce. Chce se rvát, obstát, má ten drajf.. Ty panické ataky jsou asi reálný dopad, kdy v té atace nehorázně skáču od "ano, konečně to přišlo, je konec!" k "ach ne, přece nemůžu zemřít, honem se musím zachránit".. Těchto obrazů by se dalo popsat na desítku. Když nad tím přemýšlím, taky se vracím do dětství, kdy jsem měl dojem, že se bavím se svým stínem. Děsivým stínem, který utlačuje to radostné dítě, aby přestalo být radostné, neboť čím dříve zjistí, že jej žádná radost nečeká, tím větší má naději přežít.. Dalo by se o tom psát hodiny, proč jsem Ti do té zpovědi napsal bylo spíše Tě povzbudit, že prostě na to nejsi sama a byť lámaně a po svém, chápu to. Už jsi mě zaujala těma dvěma profily, ale to jsem Ti psal, nechci se opakovat. Jsme si hodně podobní, zkrátka. Podobné se shlukuje. Když teda je zájem, proto jsem i nabízel se kámošit..

Nechci popisovat svou možná minulou a potenc. schízu do Tvé zpovědi, píšu tedy zde.. Projevovalo se to naprostou rozpolceností, přirovnal bych to k boji dobra a zla? V té chvíli jsem si myslel, že prostě mě ovládá ďábel, proto jsem začal číst tu Bibli atd atd... Vnějškově to bylo vidět na té kombinatorice, či jak to nazvat, kdy jsem z každé části vyhověl trochu a na venek to mohlo působit dosti bizardně. Možná, jako by v té části hlavy; musela v té době rychleji vyspět, užívat jinou operativu, než já jako dítě; zároveň však tím, že jsem neměl možnost si odžít to dítě, zůstala ta první část tak směšně dětinská, smutná, plačka.. Teď mě to někdy limituje v těch, jak to říct. Prostě ve dvanáct mám oblíbenou barvu bílou a ve dvanáct hodin a pět minut černou. Ale jak jsem psal, už mě to neděsí, ani nebtěžuje, zastřešuji to tím, že jen Bůh, já (a cokoliv ve mě) je pod ním, tedy je to v pořádku a já si mohu vybrat, čemu dám důležitost, co poslechnu a co ne. Byť někdy je to velmi těžké..
U Tebe se to, vyjm. ve zpovědi řečené, projevuje jak?

Sníč: pardon, že odepisuju až teď. Email je godzilla@mujmail.cz, ale skoro tam nechodim. Tak mi sem napiš vždycky, že tam mám poštu od tebe. Mně furt někdo nadává, že nejsem k zastižení. Co konkrétně za témata tě zajímá? zrovna dneska tam chci hodit zase něco z historie

Ahoj,
co tě tak sleduju, měla bys rozvíjet své kreativní nápady a hodíš se mi na kresbu komixů, vytváření postav, scifi, fantasy příběhů. Nepíšeš náhodou? Svoje obrazy přeměn do reality, máš talent.

Alespoň, že tak. U mě taky stejný.

Ahoj, jaký je stav Tvé kůže?

nabíjim noťase, lidičky

Ten citát ^^ sice nevím, jestli je každý den krásný, ale vstávat se mi fakt nechce.

Ahoj,
odepíšeš, jak ti to vyjde - s tím se vůbec netrap. Hlavně, ať ty se cítíš v pohodě! Hned, jak tady doklapkuju zprávu, tak se vrhnu na tvůj mail.
Nebojím se. Nenuť se přetvářet do podoby, do které nechceš/ve které se necítíš, jen abys mi tím neodstrašila. Pokud to tobě tak vyhovuje, pak je to v pořádku
To půjde všechno postupně až najdeš řád a balanc. Pak se i to zdraví snad nějak srovná. Máš i podpůrné prostředí v práci, když máš fajn kolegy i šéfa, což taky dělá hodně. Přetahuješ přes pracovní dobu? Takhle se stresem zničíš . Důležité je, že si uvědomuješ, kde je zádrhel. Pak s tím můžeš pracovat dál.

To mě mrzí, odchod mazlíčka dovede bolet i po letech. Blbost to určitě není. Nikdo s jistotou neví, co je po smrti. Pořád je lepší nějaká naděje, než vůbec žádná a jak sama píšeš, tak můžeš věřit v co chceš.

Budu u prarodičů, protože babi špatně snáší, když s ní dlouho nejsem. Vždycky začne smutnit, takže přijedu a dodám jí dávku smíchu (spíš bych to měla popsat tak, že ona se směje na můj účet ). Pomůžu jí s čím bude třeba, takže uklízení, vaření, prádlo - domácí práce celkově. Večer si pak zahraju nějakou hru na noťasu a před spaním si přečtu pár kapitol knížky nebo nějaké mangy. Takhle budu regenerovat
Jak regeneruješ ty, když máš možnost?

Já nejsem ani tak chytrej, jako spíš ty se záhadně trefuješ do témat, který mě dlouhodobě zajímaj. Já se o to zajímám, a ty to, zdá se, bolestně prožíváš na vlastní kůži. Ta tvoje nemoc nebo problém mě taky dost zajímá. Nabírá to zvláštní obrátky. Docela rád bych si o těch věcech s tebou popovídal přes mail. Dáš mi adresu? Nebo jí mám dát já?

V pohodě. Já si dělám teď kávu sám od doby, co jsem objevil, jak našlehat mléko. Ne smetanu, ale mléko a je hustý! Jinak už kávu nepiji než s mléčnou pěnou.