Včera když sem ležel v posteli tak se mi vybavila řada vzpomínek a myšlenek, které začali plynule přecházet do deprese.
Asi v 16 letech sem onemocněl zajmavou nemocí, málem sem umřel. No vlastně sem byl už mrtví, ale kvuli jedné dívce, kterou sem znal jen z fotky sem se nevzdával. Nakonec sem přežil, ale těžko říct, jestli to byla výhra. Na povrchu těla nemám téměř cit. Když se zraním,tak se to během pár dnů zahojí i když jsou to hluboké rány. A můj obličej se docela změnil. To se dá pořád ještě zvládnout, co my vadí je svět kde teď sem. Přežil sem proto, abych viděl jak moje kamarádky začnou kouřit, jak se pomalu zabíjí. Abych pokazil vše co udělám, abych působil bolest ostatním. Když se podívám kolem sebe tak vidím jak si všichni užívají, randí, chodí na zábavy, chlastají a užívají si života. Všichni vypadají tak dokonale. Zatím co já nechodím ani ven, jen se stále snažím vylepšit si nějak svou nynější pozici. Někdy je to jako špatná komedie. Rozčílím holku, jen prot, že se na ni podívám, nic jí neřeknu, ani nani nějak nezareaguju, jen jde proti mě. Na dívku z fotky sem měl stejný efekt. Když sem byl u psychologa, tak mi předepsal prášky proti depresi, ale po dvou měsících přestali účinkovat a já se stal imuní vůči většině antidepresiv. Včera když jsem si uvědomil svou situaci, se mi uzkostí stáhl žalude(nebo aspoň to co z něj zbylo) a od rána se klepu a je mi špatně. Když sem tohle poslal kamarádce, tak mi řekla ať se raděj zabiju a neotravuju ji. Fakt je, že bych to uděla, ale nejdřív chci vidět Petru, jestli je skutečně tak krásná jako na té fotce. Nakonec takhle trpím a přežívám kvuli někomu kdo o tom ani nevím. |