Pozastavila jsem se u jednoho, mě znepokojujícího, příkladu definice synonym. Touha a chtíč.
Mají tato dvě podle článku zdánlivě stejná slova opravdu tolik společného?
Jedná se o dva lidské pocity. Všechno, co je lidské, je pomíjivé. Když pomíjí city, pomíjí i samá lidskost.
Je to taková smutná rovnice každé doby. Jde ale tak snadno zasadit do nějakého smyšleného vzorce naši touhu s chtíčem?
Touhu si představuji jako záležitost dlouhodobou, která časem nabývá čím dál silnějšího charakteru.
Chtíč se mi jeví jako záležitostí nejsilnější na svém začátku, která časem naopak upadává, či dokonce mizí.
To celé je v mých očích asi takhle.
Chtíč je to, co snadno běží rychlostí z těch nejvyšších kopců dolů, a pak mizí, zatímco touha se pomalu šplhá krok za krokem vzhůru.
Oba dva mají svůj směr.
Záleží jen na nás, jestli panu chtíči dovolíme seběhnout kopec dřív, než slečna touha zvládne první krok.
Je to jako kdo s koho...
Někdy je chtíč prostě rychlejší a seběhne kopec dřív, než se touha dostaví na start.
Někdy zas chtíč strhne touhu na polovině cesty, a pak spadnou dolů a utopí se.
Někdy na ni s otevřenou náručí počká chvíli nahoře, ale stejně pak uteče dolů.
A když se touha takhle dostane unavená na vrchol, ptá se, stálo mi to za to?
Když si odpoví ne, ještě s větší tíží pak schází dolů.
Možná to takhle zní, jako když my vládneme jim, ale v reálném světě vládnou touha s chtíčem nám.
A ve zkratce?
Nenech se zmást synonymy,
co mění city v kocoviny.
Podlehni touze,
miluj dlouze,
podlehni chtíči
a je to v píči...
|
Mourkatá |
3 |
|
|