Ahojte.
Můj příběh je docela jednoduchý, je to o lásce, a asi by ani nebylo třeba to sem psát, ale jaksi to nemám komu říct a trápí mě to.. Přátele mám, ale je to tak zbytečně dlouhé a komplikované, že to nechci nikomu vykládat a nudit ho tím, ale tady se třeba někdo už dost znuděný a zvědavý najde, že mu to ani vadit nebude.
Kdysi dávno jsem byla zamilovaná do jednoho kluka; vůbec není důležitý, ale když jsme se tak nějak rozdělili, hodně mi chyběl a byla jsem z toho smutná. A pak jsem najednou šla do školy a viděla ho. Nebyl to on, ale když jsem toho kluka viděla, šíleně mi ho připomínal a okamžitě se mi otiskl do mozku. Chodil tudy už hodně dlouho, ale já si ho všimla až toho dne a od té doby už jsem ho prostě viděla.. Říkejme mu třeba Honza.
Dlouhou dobu jsem na něj jen tak koukala cestou do a ze školy, občas jsem ho i jindy potkávala a bylo to jednoduše milé. Něco na něm bylo. A je. Je takové sluníčko, pořád se jen usmívá, je oblíbený, zábavný.. Pak mě jednou napadlo použít naší zhoubu jménem Facebook a najít ho. Trvalo mi to celkem dlouho, ale nakonec jsem ho našla. Napsala jsem mu neskutečně trapnou zprávu, a on přece jen odepsal a byl ještě víc milý, než jsem si kdy myslela. Navíc brácha mého známého a kamaráda mamky.. Nějak v té době mi potvrdil žádost o přátelství i jeden kluk, říkejme mu Michal, kterého jsem občas taky potkávala a zajímal mě. Nestála jsem o něj, jen jsem se nějak nudila..
S oběma jsem si nějaký čas psala, a z Michala se vyklubal úplně nejvíc správný člověk. Honza pořád zůstával tak trochu stranou, to mi nikdy moc nevyhovovalo.
Michal byl prostě... boží. Týden jsem spala denně jen pár hodin, protože jsme si dlouho do noci psali a rozebírali všechno možné, od sportu a muziky po básně. Nakonec z něj vypadlo, že mě musí poznat ať to stojí co to stojí, a já v tom byla až po uši. Přišla jedna akce, kde jsem měla v plánu poprvé oficiálně potkat oba dva. Jenže se stalo, že Michal přišel první a byla to už kompletní láska. Nehnuli jsme se od sebe, až na moment, kdy přišel trochu napitý Honza, vyjel po mně a tím si mě na čas znechutil. Ten jeho smutný pohled pak byl strašlivý...
Chvíli to bylo s Míšou fajn. Láska se vším všudy. Navíc jsem z hrozného děvkaře udělala poslušného kluka, který žil jen pro mě, ano, už po pár týdnech vztahu. Po počátečním strachu ze zklamání jsem se tomu taky oddala, to prostě nešlo, byla jsem v tom až po uši zahrabaná, a na Honzu zapomněla. Jenže pak jsme si zase napsali a všechno to naše kamarádství zase vyplulo na povrch. Jednou jsem to už nevydržela a jela za ním. Asi 20 minut jsme spolu mluvili a ohromně jsme si rozuměli. Bylo mi s ním neuvěřitelně fajn, taková pohoda, hned mi spravil náladu.. Pak se nějak rozjelo to naše scházení. Je to asi 14 dní nyní, co se vídáme dost pravidelně a na dlouho. Jezdíme spolu na kole, koupeme se venku, posloucháme naši milovanou kapelu a zpíváme. Je to neuvěřitelná pohoda a klid, ale oba víme, že se máme radši než jen obyčejní kamarádi.. Je to zvláštní. Něco k němu cítím. Jen nevím co. Teď přichází ta komplikovaná část.. Třeba jsme teď strávili 2 dny ležením v posteli, posloucháním hudby a povídáním si. Seznámila jsem se s jeho mamkou, která je přímo neskutečně milá a já ji mám ohromně moc ráda. Vím, že když vedle sebe ležíme a koukáme na sebe, tak je v tom plno lásky. Nenápadně se dotýkáme a třeba miluju hladit mu vlasy, ale není to tak nějak, že by se to mělo v něco zvrhnout. To bych to ani nedělala.. Jen ho mám prostě ráda, ráda jsem s ním, ráda se dívám, jak je spokojený, ráda se dívám jak se směje a ráda ho poslouchám, jeho vtipy a jeho zpěv.
Teď si asi říkáte, že tohle je ta láska. Nebo kdovíco si říkáte, ale pořád je tu můj kluk, Michal. Vypadá to, jak ho zanedbávám, ale nějak stíhám oba dva. Když jsem s Míšou, jsem jiný člověk. Dokážeme se celé hodiny jen prosmát, a já si přijdu jako někdo vtipný a žádaný a sexy, protože on je tak pěkný a prostě boží.. A hlavně je mezi námi nepochopitelná chemie. Když se mě dotýká, střídá se ve mně zimnice s horečkou, je to jako bouře mých buněk, jsem už jen tak v extázi. Dokázala bych v jeho medvědím objetí ležet celé hodiny a vím, že on by pro mě udělal cokoliv na světě. Jednou nám hrozil rozchod, kvůli nějakému mému rozmaru (jsem docela náladová) a už nikdy nechci vidět jeho oči plné slz, když se bál, že o mě přijde.. Nevím no. Zabíjí mě, že mu musím ubližovat, jakkoliv ubližovat, a on už o Honzovi ví, vlastně celou dobu, od té akce, když mě s ním viděl. Od té doby na něj nepředstavitelně žárlí a to ještě ani neví všechno. Říkám si.. "TOHLE je ten člověk, kterého jen tak nenajdeš. Skvěle mezi sebou fungujete, cítíte k sobě tolik, až to všechno a všechny kolem ochromuje. Existujete jen pro sebe..", ale pak si říkám, co s Honzou? Co mám proboha dělat, pukám žárlivostí jen při myšlence, že se ho někdo dotkne, nejradši bych s ním jen proležela celé dny v posteli a nebo je projezdila na kole, abych se o něj nemusela s žádnou dělit..
Jsem nekonečný sobec a pokrytec, já vím. Pokud někdo dočetl až sem, tak mu děkuji za jeho zvědavost a možná i trpělivost. Nevím, co za reakci očekávám, klidně mě všichni pošlete do háje, vysmějte se mi, s tím počítám.. Možná by mi měl spadnout ze srdce kámen, ale nespadl, protože ten problém tu pořád je. Nevím jak to zařídit, aby nikomu nezůstalo ublíženo. Mně se ublížit může, ale jim dvěma ne..
Děkuju lidi. Mějte hezký zbytek dne. |
| XOXO |
 17 |
|
|
23 
25