Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Jo, kdyz jsme se se spoluzackou dost opily a byly v bazenu s umelym vlnobitim. To jsem myslela, ze se fakt utopim.
|
|
|
|
Jo, už několikrát, ale do takový situace jsem se dostala vždycky sama. Prostě ty moje afekty. Bylo mi asi šestnáct, když jsem se předávkovala docela silnýma práškama, ani nevím, proč jsem to udělala, nechtěla jsem se zabít. Pak jsem se strašně bála, že umřu, ale takovým způsobem, že jsem myslela, že se zblázním. Ale zase bylo docela směšný, že i přes to jsem se zamkla v pokoji a odmítala cokoliv udělat.
|
|
|
|
Ano, dvakrát během listopadu jsem měla těžkou alergickou reakci na léky. A doufám, že se mi to už nikdy nestane.
|
|
|
|
Ano, dostala jsem se díky své nemoci mnohokrát do situace, kdy mi mohlo jít o život. Neměla jsem ani tak strach o život, ale spíš o to, že neustojím situaci a život si vezmu.
|
|
|
|
Ano. Naposledy, když mi někdo vtrhl do bytu a do pokoje v noci v rukavicích a šel mi po krku. Kdo by to byl řekl, že to bylo úplně jinak. V té rozespalosti jsem si právě říkal teď a nebo už nikdy.
|
|
|
|
Asi když jsem se v 16 viděla jsem mimo okolí v nějaký bublině. Kámošky jsem se ptala jestli na to můžu umřít. Pak jsem si zavolala mámu a doktorka řekla co to skutečně je, dehydratace.
|
|
|
|
nekolikrat.jednou jako dite pri vodackym vycvyku malem me strhnul proud v Ohri, kdyz jsme museli prechazet proderavelej houpaci most,a pak kdyz se blizko me strilelo.a pes kterymu doma jeblo.
|
|
|
|
víš co je paradox, když ti jde o život, bojí se ostatní, ty ne, mluvím z vlastní zkušenosti...takže ano, měla jsem v 15 zánět mozkových blan a o život mi šlo, soused na to umřel nepřišli mu na to včas...
|
|
|
|
Bál jsem se o svůj málem končící život, když jsem byl malý. Bylo mi myslím 4 roky a já jel tříkolkou pozadu. Najednou jsem narazil o patník a spadl jsem na záda na cestu. Přestal jsem dýchat, nemohl jsem se vůbec nadechnout. Naštěstí mě hlídal taťka s jeho kamarádem a ten ke mně co nejrychleji přiběhl a nevěděl co dělat. Jeho kamarád volal sanitku. Naštěstí mi taťka pomohl se nadechnout silným plácáním po zádech. Rychle jsem se nadechl a pak jsem se rozbrečel. Přijela sanitka a byl jsem naštěstí v pořádku a jsem dodneška rád, že jsem to přežil.
|
|
|
|
Ano. Při sportu, zábavě i práci. Ne vždy jsem se u toho dobře bavil.
|
|
|
|
Tak jednou jsem si vyšel na procházku do přírody, jenže padla mlha a zabloudil jsem. Navíc se brzy setmělo, u sebe jsem měl jen tatranku a mobil, k mé smůle došla baterka v mobilu. Byl jsem asi 5 km od domova. A cestou kolem mě přeběhlo asi stádo 15 prasat. No to byl adrenalin..
A pak jednou, když jsem jel na motorce a v protisměru jelo auto a další ho předjíždělo. Uhl jsem až na pravou krajnici.
|
|
|
|
Ano. Kdyz jsem byl mladsi,nekdo mne chtel zabit.
zadne vyznamenani to neni.Ty vzpominky nejdriv cernaji.nez zacnou blednout.
|
|
|
|
Zapomněla jsem na to hlavní (už je to 13 let), v rámci šikany na mě hodily prosklené dveře a sklo mi přeťalo šlachy a tepnu na ruce. Stříkala jsem víc jak metr do všech stran, to jsem si opravdu myslela, že za chvilku vykrvácím. Noční můra to byla.
To jsem ani nepostřela, že mám rozbitou i hlavu a koleno od toho skla.
|
|
|
|
Strachů o život jsem měla mockrát, když jsem se třeba řítila tryskem na koni, kterého jsem nemohla za boha zastavit, a to jsme se ještě řítili z kopce a dělal rodeo. Takové chvíle jsem zažívala po celá léta, a fakt mi nejlíp nebylo:D Nebo na mě spadnul kůň a dvěma kopyty mě přišlápl na hrudi a zbytek mě zavalil, tak to jsem se opravdu bála, protože to byl nasraný hřebec.
Jinak jsem se opravdu bála při povodních, kdy mě málem strhla voda. Podruhé také při povodních, kdy jsem šla fotit do zámeckého parku a už jsem se nemohla dostat zpátky domů, strhnul se most, a musela jsem nakonec jinudy, už se taky setmělo, takže jsem kus musela přes vodu, takže jsem se opravdu bála, aby mě to nestrhlo do Vltavy.
Pak jsem se opravdu bála, protože jsem se při císařském řezu dusila, spinal (epidural) mi ochrnul i bránici a navíc jsem měla stažený nos, fakt jsem se dusila a nefungovaly mi hlasivky. Nedokázala jsem ani vyštěknout, že se dusím. Hnus.
|
|
|
|
Do takové situace jsem se zatím nedostal. Ale i kdybych se dostal, neřešil bych to, jestli se z toho dostanu či ne. Jednou mě to stejně čeká. Horší jsou obavy, aby z té situace nezůstaly člověku nějaké trvalé následky.
Když mi bylo třináct let, vlétl mi při hokeji puk do levého oka. Vůbec jsem na něj neviděl. Pobyl jsem pár dní v nemocnici a na to oko jsem naštěstí opět začal vidět...
|
|
|
|
A ještě když do stromu pod kterým sem stál v bouřce j*ebnul blesk a spadla větev, tak sem se málem potentoval.
|
|
|
|
Jednou jsem se hodně na poslední chvíli vyhla autonehodě, která by asi dopadla hodně ošklivě, to mi proběhl celej život před očima. A v lese při kácení, na mě jednou málem spadl dost velkej strom
|
|
|
|
Ano, do takové situace jsem se dostal a znovu o ni nestojím.
|
|
|
|
O zuby, o nohu a letos i o život. Ale zjistil sem že kdybych ztratil svůj život, tak o nic podstatného nepříjdu.
|
|
|
|
Když jsem pracoval v jednom hypermarketu a musel jsem bandě nasraných důchodců oznámit, že novou várku zlevněných hrnců na těstoviny bohužel nepřivezli.
|
|
|
|
Tak popořádku..
V devíti jsem měla být v kómatu - aspoň podle rozboru krve. Skončila jsem na kapačkách a nesměla jsem tak tři dny pít - hrozil otok mozku. Skončila jsem tak s pěti kily navíc (už jsem nebyla vychrtlina) a diagnózou cukrovky.
Pak pár docela drsných úrazů..
Nedávno jsem venčila psa běžel proti mě rotvajler s vyceněnýma zubama rozhodnutý porvat se buď se mnou nebo s mým psem. Byl vysazený na psa. Pes to ustál a já jsem svým křičením o pomoc vyhnala majitele z domu. Ten pes proběhl pod plotem a ano, myslela jsem, že mě pokouše. Díkybohu nic se nestalo.
No, a pak jeden známý, který mě vezl autem. Nezapomenutelný zážitek..
Ale tak, pohodička ;). Nejvíc se vždycky děsili kolemjdoucí, příbuzní a přítomní.
|
|
|
|
když se mnou křísnul zánět ledvin, tak mi to v sanitce přišlo jak poslední hodinka... Doktor mi nebyl schopný říct co to asi je, nedali mi nic na bolest a uháněli s majáčkem rychlostí blesku. Měla jsem oči navrch hlavy;)
|
|
|
|
23 
20 
44 
