---jedná se o popis LSD zážitku, který jsem měl už dávno, ještě kdysi na gymplu. Jen jsem chtěl vědět, jak to na lidi působí. Zápisků z LSD sebeexplorací mám desítky---
Rozhodl jsem se zde vylíčit podivuhodný příběh, příběh natolik podivuhodný, že se zdá až neskutečným. A přece se stal...
Masivními dveřmi, rozšklebenou trhlinou v časoprostoru, branou na věčnost jsem s bušícím srdcem vstoupil do Neznáma. Byl jsem nervózní a zebaly mne ruce. Svíravý pocit úzkosti se mi uhnízdil v žaludku. Již jsem však nemohl couvnout, bylo pozdě...Ocitl jsem se ve tmě a oči se ještě nestačili adaptovt na okolní temnotu, když jsem se počal propadat. Okolní vzduch zhoustl a sama realita jakoby se stala těžší, reálnější a v tupých pravidelných pulsech dorážela na mou vyděšenou mysl. Trochu jsem se uklidnil a poddal se tomu monotónnímu rytmu. Bylo to jako teplý příliv, který ze mne po chvilce vyplavil i poslední zbytky úzkosti a pomohl mi se alespoň trochu soustředit. Všechno jsem teď počal vnímat živěji a jaksi s klidem, všechno bylo tak, jak má být. Cítil jsem klidný pravidelný tep svého srdce a pulsování svých tepen, rozvádějících krev po mém uvolněném těle a současně jsem si uvědomoval obrovskou spoustu detailů, které mi dříve unikaly. Všímal jsem si vzorů na kobercích a drobných rýh ve stěnách, pozoroval jsem pavoučka, jak si u stropu spřádá svou síť, pociťoval jsem každou velejemnou vibraci v čase i prostoru. V ten moment jsem měl snad tisíce smyslů a všemi těmi smysly jsem vnímal svět kolem sebe. Nesoustředil jsem se na nějakou konkrétní věc, a přece jsem věděl o všech. Vše se zdálo být v naprostém souladu, vše mělo svůj klidný řád a vůbec se mi nechtělo něco měnit, svět byl perfektní. Čas jakoby zamrzl. Stačilo nechat se nést....byl to však jen zdánlivý klid, klid před bouří, jako když příroda ustrne před zemětřesením.
Aniž bych to zpozoroval, udála se změna, náhle. Začalo mne polévat horko a hučet v uších, zřetelně jsem slyšel tlak krve rozlévající se v mém mozku. Klid a harmonie byly tytam. Jediné, co si pamatuji, bylo, že jsem velice živě počal vnímat barvy. Všechny byly mnohem živější a jasnější. Celé spektrum jako blesk každou sekundou dopadalo na mou sítnici a v mém vědomí vytvářelo pestrý odraz reality. Červená se mi vpíjela do mozku jako ohnivá žhnoucí kola. Modrá se rozprskávala do tisíce odstínů a odrážela v sobě azur mořských vod stejně jako chladnou temnotu večerní oblohy. Vše bylo neuvěřitelně živé a hýřilo ohromnou spoustou energie.
V ten okamžik mnou jako ledový blesk projela myšlenka a na několik příštích minut se mi pevně uhnízdila v srdci. Pochopil jsem rozdíl mezi tím, co je slovo a co realita. Kdo mi zaručí, že ta červená, která v ten moment tak dráždila mé smysly, vypadá stejně i pro jiné lidi? Co když někdo tu červenou vnímá třeba zeleně? Jediné, co bylo společné, bylo slovo červená – bezobsažný pojem, jež nabývá svého obsahu až ve vědomí každého jednotlivce. Co to znamenalo? To znamenalo Babylon, chaos, spousty zmatených lidiček snažících se domluvit, ale přitom mluvících každý o úplně něčem jiném. Až úzkost mne z toho přešla. Copak jsme každý odsouzen k věčné subjektivitě, k věčné samotě, bez možnosti podělit se o svůj dojem s kýmkoliv? Jak úžasně bohatý je duševní život. Na statisíce vjemů, drobných nálead a pocitů se nustále střídají ve věčné hře vědomí - a to všechno pro nic? Jen pro me? Bez možnosti otevřít se světu? V ten okamžik jsem zoufale potřeboval něco skutečného, něco objektivního, čeho bych se mohl zachytit. Absolutní realita, která pro mne dřív bývala tak samozřejmá, se proměnila v tekoucí bahno subjektivních existence a pohledů. Každý má svůj pohled, svou pravdu, svou verzi reality.Zvířata, rostliny, každý atom ve vesmíru existuje ve svém vlastním prostoru a čase a vnímá jen svůj úsek reality a je v něm uvězněn. Zoufale jsem potřeboval záchranu.
Události postupně začaly nabírat spád. Jak jsem se propadal stále hlouběji a hlouběji, přestal jsem pomalu vnímat své okolí. Čas jakoby se teď naopak zrychlil a svištěl kolem mne jako vichřice. Řítil jsem se obrovskou rychlostí neznámo kam. Nebyl jsem schopen sledovat ani tok svých myšlenek, byl jsem nesen dravým proudem. Obrazy a myšlenky se točily a vířily závratnou rychlostí a já jsem se ocitl v jejich víru - uprostřed ohromného Malströmu, který mne strhával do svého středu. Celá realita se deformovala. Kroutila se a svíjela. V hlavě mi blikaly barvy jako stroboskop, zvuky jsem vnímal jakoby zdálky a ještě k tomu podivně. Slyšel jsem jakésí kuňkání a kňourání a kvílení. Před očima se mi objevovaly jakési podivné vzory, které v sobě obsahovaly jakousi zvláštní geometrii. Nebyla to však ona jednoduchá geometrie úseček a čtverců jakou známe ze školních lavic, mnohem spíš připomínala geometrii fraktálních obrazců, kterou známe z monitorů počítače. V neustálé dynamické hře se mi před očima převalovaly vize perských koberců a vzorů na nich, různě se proplétajících květin a ornamentů. Přísné matematické obrazce se neustále přelévaly, přetékali, prolínaly a proměňovaly v mém zorném poli. Bylo to úchvatné. Moderní abstraktní umění se může jít zahrabat. Podíval jsem se na svou ruku, byla celá zelena a fosforeskovala a na pokožce mi přejížděly fialové čáry připomínající vrstevnice na mapě.
Ocitl jsem se ve středu toho víru. Svět tam kdesi nahoře mi teď připadal neskutečně vzdálený a nereálný. Zdálo se mi, jakoby to všechno bylo strašně dávno. Celý lidský život se mi jevil jako trnitá cesta slzavým údolím, které bylo plné nešťastných dvounohých tvorů, kteří vyplňovali prázdnotu a nesmyslnost svého života spoustou směšně důležitých činností. Jakoby mi někdo na srdce nalepil filtr propouštějící do mého vědomí je same neštěstí, smutek, hřích a smrt.
Sitauce počínala být nesnesitelnou. Cožpak jsem věčně uvězněn uvnitř své temné lebky se spoustou zoufalých myšlenek, do které proniká jen odraz vnější nesmyslné reality. I sluneční paprsky lámající se o mé řasy působily jaksi chorobně a dráždily mne v mozku. Mé ego se s hrozným řevem a šklebením počínalo pomalu hroutit do sebe.
Ocitl jsem se v jakési kosmické žumpě, kde mé vědomí téměř umrtvoval nesnesitelný puch sraček a hoven celého vesmíru. Mohutným otvorem ve stropě se jako vodopád řítily neustále další a další svinstva a padaly přímo na mou hlavu. Byly to výkaly lidské psychiky. Hovna lidského egoismu. Všechna nenávist, sobectví a závist se na mne řítily v mohutném proudu a hrozilo, že se v tom utopím. Počínal jsem být šílený utpením. Za to vše jsem mohl já. Měl jsem na tom svůj podíl. Byl jsem lepší než ostatní, žil jsem líp? Nebyl. Tvrzení, že ostatní taky, nejen já, přilévalo jen oheň do ohně. Byly to poslední křečovité záškuby mého ega. Mé já se cukalo a zmítalo a uskakovalo jako v rozškvařeném oleji. Bralo na sebe nejodpornější a nejpodlejší podoby jaké se ani nehodí líčit, až nakonec se strašným nelidským skřekem v poslední agónii zmizelo. A žumpa zmizela s ním.
Najednou jsem se cítil osvobozen z tíže tohoto světa a svých hříchů. Rozplýval jsem se v širém oceánu extatické radosti. Byl jsem jitřní oblohou a hřejivé paprsky slunce osvětlovaly čirou modř mé duše a odrážely se od průzračné hladiny oceánu mého klidného bytí. Byl jsem zpěvem ptáka i vůní divoké růže, byl jsem jarním deštěm i polibkem, rozvetlou loukou, duhou...byl jsem kosmickým dítětem a své malinké ručky a nožky jsem tiskl k hrudi a rozplýval se mezi souhvězdími. Mé staré já zahynulo, ale zrodilo se nové, svěží a to za tu trochu bolesti stálo. My lidé myslíme a žijeme strašně povrchně a přitom chceme prožívat hloubku. Svět je plný nádhery a život je snadný, jen my si ho komlikujeme. Jediné, co stojí mezi mnou a bohem jsem já sám.
|
32 
35 
25