Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Pokud opravdu ty děti nechcete ani jeden, a partner cítí pouze 'povinnost se o ně postarat', dejte je k adopci. S vámi by šťastné nebyly, možná, že po porodu by se nějaké city probudily, ale s dětmi je hlavně starost, litovali byste rozhodnutí.
Představ si, že tak, jak ty děti nechceš, někde jinde děti chtějí, ale mít je nemůžou. Pokud dokážeš přijmout, že je už nikdy neuvidíš, ale budou je milovat jiní, dej jim možnost prožít šťastný život. :)
|
|
|
|
A vážně to není jen obrovský strach a to, že jste zaskočení? S tím by se dalo něco dělat za pomoci psychologa nebo psychiatra. Co cítíš, když držíš v ruce něčí mimino nebo si hraješ s malým dítětem? Je ti to protivné, nebo to nevyvolává žádné pocity? Je potřeba si to takhle ujasnit, protože podle mého interrupce v takhle pokročilé fázi těhotenství tě fyzicky a psychicky hodně poznamená.
|
 Klára |
|
|
|
mas nefunkcni email. Napis mi, mozna poradim, ale nechci to psat tady
|
|
|
|
"třeba se s nimi sžiješ a začneš je milovat"
Statisticky vzato se tohle během těhotenství neděje, dochází k tomu někdy po narození dítěte, ale až za delší dobu (řádově měsíce nebo i roky), takže ten "pokus se s nimi sžít" v podstatě znamená zavřít jim cestu k adopci, protože skoro všichni adoptivní rodiče chtějí zdravé bílé novorozence a o jiné děti není zájem.
Co se partnerova pocitu "povinnost, povinnost" týče, tak by snad měl pochopit, že mnohem lepší než "starat se o děti z povinnosti" je "dát děti někomu, kdo si děti moc přeje".
Myslím, že by ho mohlo přesvědčit čtení nějakých internetových diskusí pro lidi, kteří se zrovna o adopci snaží / právě dítě adoptovali, je jich dost.
|
|
|
|
Já myslím, že na tom není nic špatného když žena přizná, že nechce mít děti. Než-li by měly vyrůstat někde, kde je nechtějí nebo k nim nemají rodiče žádný cit, tak ať prostě děti nemají.
Pokud je pravda, že ani tvůj partner děti nechce a bere je jenom jako povinost, tak je asi zřejmě lepší je dát k adopci. Otázka ovšem je jak se mu s tím bude žít.
|
|
|
|
hijahijahou: ani partner deti nechcel a to, ze som otehotnela pri tabletkach a to, ze sa oplodnili dve vajicka (su to dvojvajecne dvojcata) je vlastne zazrak. Obaja sme v tom mali jasno, deti sme nechceli ... neprajem nikomu tie smutne oci, ktore na nom vidim, neprajem nikomu to trapenie, to zufalstvo, z nasho zivota uplne zmizol smiech ... priznava, ze nechce deti, ale adopciu odmieta, povazuje za svoju povinnost sa o tie deti postarat, ked uz sa narodia, ale uz len to slovo 'povinnost' ... nic viac, nic menej, len povinnost...
|
|
|
|
Dakujem. Zasnem kolko ludi, resp. zien, vie pochopit, ako sa citim. V mojom okoli som sa stretla len s odsudenim, nikto nechape, ze som prisla o moznost volby a vzhladom na moj stav je nechcene tehotenstvo pre moje telo a psychiku ako 24hod. tyrania ... sama sa cudujem, ze este stale sa pokusam mysliet jasnou hlavou. Dakujem hlavne UnseenQueen sa informacie. Close your eyes; myslim si, ze to nie je strach. Strach ma zrejme kazda nastavajuca mama a je prirodzeny. U mna je uplna absencia nejakeho citu, ktory by uz v II.trimestri predsa len mal byt? Nemam k nim ziaden vztah, citim sa skor ako cisty prenasac, akokeby to bola len nejaka fyzicka choroba, ktoru nemozem ovplyvnit. Je to hrozne, najma vzhladom k tomu, ze dopatrat sa k informaciam ohladne toho, ze zena nemoze mat deti, je strasne lahke, kazdy to chape a lutuje ju, no je malo pripadov, kedy sa zena verejne prizna k tomu, co ja a to ze nechcene tehotenstvo sa v zufalstve vyrovna tomu chcenemu, ale nedozicenemu...
|
|
|
|
je mně z toho strašně, asi nejsem objektivní - jednou bych děti moc chtěla, ale panebože v kolikátém jsi týdnu? Asi to má nějaké důvody, proč u nás ten potrat není povolenej, ne? Vždyt třeba ve 21. týdnu už mají děti všechny orgány!! Už to není jenom "nějakej plod" už je to dítě! Nakonec se stejně rozhodneš podle sebe, ale ještě jednou radím nechodit na potrat, donos je- třeba se s nimi sžiješ a začneš je milovat...Pokud ne, tak bych volila tu adopci, přecejenom dáš jim šanci žít v nějaké rodině, kde je budou mít určitě moc rádi.Ten potrat by sis třeba nikdy neodpustila....
|
|
|
|
Ještě tohle jsem našla:
http://legalna-aborcja.nl/
Nějaký polský podnik, který pořádá potratové zájezdy do Holandska. Tam je teoreticky možná interrupce do 24tt, což by ses snad ještě vešla?
Mají tam takový limit "pro interrupce mezi 12-24 tt musí souhlasit dva lékaři", ale předpokládám, že takováhle "zájezdová agentura" má vychytané doktory kteří dělají potraty na kšeft, takže sehnat ty souhlasy nebude problém.
Být tebou tak jim vyplním ten formulář a třeba se ozvou.
Bohužel tam mají pětidenní čekací lhůtu, takže by ses musela v tom Holandsku nějak ubytovat, ale v tuhle roční dobu můžeš i v kempu.
|
|
|
|
ne, že nechcete děti...TY je nechceš, podle reakce partnera na adopci...na tvém místě bych ho přesvědčila a dala je k adopci...uděláš někomu obrovskou radost!!
|
|
|
|
Co bych za to dala, kdybych móhla mít další děti hergot...víš co, až se narodí, tak je beru. Všemi deseti.
|
|
|
|
Být tebou, tak se toho zbavím za každou cenu.
Zde jsou nějaké možnosti:
ve Velké Británii je interrupce legální do 24.tt bez udání důvodu, ale je to velmi drahé (cca 1800 britských liber, což je asi 2500 euro):
http://www.mariestopes.org.uk/Fees/Womens_services/Abortion.aspx
Vím, že je možné nechat si udělat interrupci přes NHS, ale je potřeba si tam zařídit práci (což už je dnes možné), tím se na člověka začne vztahovat NHS a interrupci má zdarma, ale bohužel, to chce několikatýdenní přípravu a na to není čas.
Jiná věc je, že Ukrajina umožňuje interrupce do 28.tt včetně, a to taky bez udání důvodu, a samozřejmě tam je nesrovnatelně levněji.
Bohužel nemůžu hodit nějaký speciální kontakt, ale prostě bych si nakoupila Skype kredit (jinak se nedoplatíš za telefon) a obvolávala různé místní kliniky, které si snadno najdeš (google translate + google).
Na vyvolávání nějakých vývojových vad (rentgen, cytostatické léky na bradavice, alkohol, kokain) už je v téhle fázi těhotenství spíš pozdě (pokud bys chtěla "úřední svolení" k interrupci), leda že bys chtěla postižené dítě aby partner a rodina pochopili že ho dáváš do děcáku, no ale to už je dost hnusné...
Teoreticky můžeš potratit silnými otřesy, třeba kdyby sis půjčila wartburg a jezdila s ním po poli, ale ve druhém trimestru je zrovna riziko potratu nejmenší v celém těhotenství, takže bych se na to moc nespoléhala, ta placenta v téhle fázi docela drží, bohužel.
Každopádně jestli se rozhodneš to dítě porodit, tak ho rozhodně dej k adopci nebo do ústavu, tohle nemá cenu.
|
|
|
|
Tak to je mazec! Já taky nechci s přítelem děti, je mi 26. A neumím si vůbec představit že bych otěhotněla, protože žádné děcko prostě nechci a ani mít nemůžu protože nemám vlastní bydlení ani dostatek prachů. Kdybych šla na potrat tak nevím jak bych mohla žít s tím že jsem zabila svoje děcko a kdybych ho dala k adopci tak se zblázním z toho že moje děcko někde žije a já o něm nic nevím. Raději bych dostala rakovinu než otěhotnět. Proto mám raději dvojitou antikoncepci. Ale co se stalo tobě to je fakt psycho a ještě k tomu dvojčata! Fakt nevím co napsat, zkus třeba nějakého psychologa.
|
 Acela |
|
|
|
V prvé řadě se uklidni. Přestaň myslet na takové věci jako že by sis ublížila. Především s tebou taky cloumají hormony. Takže by třeba bylo vhodno vyhledat odbornou pomoc. Pokud se ti honí v hlavně takové myšlenky, že by sis třeba něco udělala tak je to opravdu hodné tu pomoc najít.
Měla by sis ujasnit jestli je to opravdu nechuť mít děti nebo jenom strach. Nebudeme si hrát na to, že všechny ženy jsou matkami rády, některým to prostě nebylo dáno, a je lepší když ty děti nemají. Ale ty píšeš o strachu z toho, že jim nebudeš moct dát lásku, pozornost a péči. Spíše bych řekla, že jsi do toho byla hozena a neměla jsi šanci nad tím pouvažovat. Jsi těhotná a teď už na výběr moc nemáš. Jestli si nepteleš třeba strach s nechtěním.
Opravdu si promysli jestli ty děti nechceš nebo máš jen strach. Promysli si co by každý tvůj krok znamenal. Jestli je dáš k adopci tak to co udělá s tvým přítelem a rodinou? Nadruhou stranu pokud v sobě opravdu tu touhu být matkou nemáš tak by bylo možná lepší je nechat příteli.
Měla by sis dát čas a rozmyslet se sama v sobě a bez nátlaku.
|
|
|
|
Chápu to, taky nikdy nechci mít děti a vím to na sto procent.
Holt se stalo, a doufat, že dětem něco bude, je opravdu hnusný.
Být tebou bych to zkusila, ale zase pak je na adopci moc pozdě.
Dát je k adopci je asi nejlepší řešení.
A o krajních řešeních opravdu nepřemýšlej.
|
 cat areena |
|
|
|
Doufat že nebudou v pořádku? Ne, to opravdu normální není. Zdravé děti přeju i cizím lidem, natož vlastní.
|
|
|
|
Vhledem k tomu ze je ti 25 let, a mas pritele, ktery je s tebou, mi to normalni neprijde... ale nechci te soudit, treba bych se chovala stejne v tvym pripade...
|
|
|
|
25 
59 
