Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
To se mi nezdá. Rozhodně bych chtěl vědět, co mi je. Jde ale o to, že nepatřím mezi ty labilnější.
|
|
|
|
je to bordel.I když-někdy je možná lepší se to dozvědět až po úspěšné operaci.Ale jinak si myslím,že každej má právo vědět,co mu je
|
|
|
|
teď mi tak napadá...když mě pouštěli z nemocnice, taky mi v podstatě neřekli, co mi bylo...sakra...
|
|
|
|
Taky chodím na zdrávku a nad tímhle problémem jsem přemýšlela nedávno. Byla jsem zrovna na praxi (pro změnu chirurgie), pacientka šla na operaci "žaludku" (to jí lékaři řekli)...no, šla na sál, tam jí otevřeli, zjistila, že má v břiše zkoubný nádor, tak jí jen zašili...a paní celá vysmátá, že má po operaci žaludku a bude moct jít zase domů... V tu dobu, jsem přemýšlela jako ty. Co kdybych byla v její situaci a nevěděla, že umírám??? Vždyť je to hrozný. A takové případy se na chirurgii za tu dobu co jsem tam byla (což je přesně 78 hodin) odehrály aspoň tři! Je to hnusný.
Bavila jsem se o tom s našima...a zjistila jsem, že jsem měla vlastně podobný připad v rodině. Děda měl rakovinu prostaty. Je to už 10 let co zemřel. Jeho stav byl už vážný...měl hodně problémů...šel tedy na operaci. Lékař řekl rodině, že operace proběhla dobře, ale že děda je na tom špatně, a už mu nepomůžou. Šel tedy domů...měl chuť do práce, opravoval dům, prostě takovej všeuměl, práce ho bavila...a jednou se babičky zeptal....jak je možný, že už jsem takovou dobu po operaci a je mi čím dál hůř? On o svý diagnoze nevěděl... Na jednu stranu je to hrozný, ale na druhou stranu, co by asi dělal, kdyby o tom věděl??? Bejt v jeho kůži, určitě to chci vědět, ale když toho člověka pak vidíš, jak žije spokojenej život, s chutí... Opravdu nevím, je to sporný... Ale těch lidí, co jí takhle zásadně zatajujou skutečnost je mi moooooc líto....:-(
|
|
|
|
tak a mam zase pokazenou naladu, myslel jem ze tohle je jen vzacne, ale koukam ze je to pravidlem, je to hnusne a melo by se to zmenit. doktori jsou asi srabi. je to od nich hodne hnusne
|
|
|
|
je nehorazny svinstvo nerict dotycnemu jak na tom je... (kdyz clovek vi jak na tom je je i schopen lepe a efektivneji vyuzit zbyvajiciho casu..)
me doktori zamlcet jak na tom jsem a bych na to prisel ze to sdelili me rodine a me ne tak bych je hnal svinskym krokem k soudu za poruseni lekarskeho tajemstvi... a ztahnul bych je z kuze....
jinak viz Latrodect....
|
 trotlvypleskanej |
|
|
|
tohlento je hrozně složité.Na to bude mít každý jiný názor a v podstatě všichni můžou mít pravdu.Ono moc žáleží na tom člověku kterého se to týká.Neřeší otázku zda říct či neříct,v nemocnici nějaký psycholog, který toho konkrétního pacienta zná?Někdo je natolik silná osobnost že by se stím dokázal vyrovnat,někomu by takováto pravda ublížila ještě víc.Ta paní má představu že se vyléčí,že to utrpení je přechodný stav.Kdyby jí někdo řekl skutečnost,co se změní?Nezmění se vlastně nic,fyzicky trpět bude stále stejně a psychicky na tom bude mnohem hůř.A v době kdy je eutanázie zakázána,nemá smysl jí to říkat,podle mne......
|
|
|
|
Teda tak to je hnus :-(((((( . Osobne bych mnohem radeji uvital i takovy pristup kdyz by u me doktor jen tak bokem prohodil neco jako "hele, 3DFX, mas v brise nador velkej jak ruka, sorry, ale mas to za par" - jakkoliv to zni silene tak by mi i takhle podana pravda byla tisickrat milejsi nez jakakoliv lez.
|
|
|
|
Ahoj Sherinko
v USA sice existují pro každé oddělení nemocnic psychologové a psychiatři, ale pouze v určitých typech nemocnic... Na druhé straně v té samé zemi existují nemocnice, kde je úroveň poněkud nižší... Kolikrát tam nestihne lékař pacientovi poskytnout první pomoc, protože prostě nemá čas... Nemocnice, kde krvácející pacienti čekají na chodbách v dlouhých frontách, umírají tam a nikdo si jich nevšimne... (Není čas, nejsou lidi, není materiál a léky... Nic.) Tož to jen tak na okraj.
Jinak k té problematice u nás - mrzí mne, že lékařská profese je u nás tak moc podceněná, že z těch lidí dělají jen stroje, které udělají vždy jen to nejnutnější, a to ještě tou nejpohodlnější cestou. Medicínské vzdělání je nejvyšší vzdělání, které vůbec existuje. Lékaři šest let studují, poté si několik let dělají atestace, pobíhají po různých kolečkách v nemocnicích, často se musí zabývat problematikou, která je vůbec nezajímá. Ve třiceti letech začnou za 12.000 hrubého dělat konečně svou práci, zjistí, že naše zdravotnictví je hrozná odporná byrikratická mašinerie a jsou donuceni tam prostě zapadnout. Vládne tam odporná rivalita mezi kolegy, smlouvy s pojišťovnami a s výrobci léků. Často se pokusí překročit stín tohoto molochu a napíšou třeba typ léku, o kterém jsou přesvědčeni, že pomůže, (taky že pomůže), ale schytají to od ostatních a navíc jim ten lék pojišťovna neproplatí... Achjo... Pacient se dostává na poslední místo, pokud lékař chce přežít a získat třeba časem titul "Prof.", "doc", nebo "CSc".
Nevím, zda u nás existuje nějaká směrnice, jak postupovat v případě diagnózy rakoviny, s tím, co popisuješ, naprosto nesouhlasím a kdybych byla nemocná, každopádně chci znát svou diagnózu. Nikdo nemá právo posuzovat, co ještě jsem schopna unést, a co už ne.
Nevím, proč se tyhle zprávy říkají rodinným příslušníkům, snad proto, aby si lékaři ušetřili práci (mají ji hodně moc a dost těžkou...) s nějakými nervovými zhrouceními... Nevím.
|
|
|
|
To jsem ani netušil že to takhle u nás funguje, že se nejdřív informuje rodina, to se mi vůbec nelíbí.
|
|
|
|
Ano taky bych chtela vedet co se se mnou deje. Je to divne. Da se i rict, ze ona premysli o budoucnosti a rodina pomalu chysta pohreb. Hnus.
|
|
|
|
Naprosto s tebou souhlasim a povazuju takovej postup za prinejmensim podivnej.
Vubec nechapu, ze se tu neco takovyho bezne deje.
|
|
|
|
Ela: Na tom je taky něco pravdy... Vždyť už v úvodu jsem psala, že to je hodně diskutabilní a nedá se jen tak říct jednoznačná odpověď, co je teda vlastně správné. Nicméně podle mě by každý měl vědět, co mu je, protože nikomu do hlavy, do jeho myšlenek a pocitů nevidíme, a tudíž nikdo nemá právo a možnost určit, jestli to ten člověk chce a nebo nechce vědět. A ta kamarádka tvojí mámy měla v podstatě štěstí v neštěstí, protože takhle se z drtivé většiny případů na rakovinu neumírá... Já vidím umírající lidi příliš často. Ti lidi postupně hubnou, ztrácí sílu, až se z nich nakonec stanou bezvládně ležící odkázaní na pomoc sestry i v těch nejzákladnějších úkonech hygieny a lidských potřeb, mají kruté bolesti... myslím, že to snad ani dál nemusím rozvádět.
|
|
|
|
Sherinka - to máš teda pravdu. Souhlasím s Elou.
|
|
|
|
rajska chcela by som to vidiet :-( je to hrozné ale je to tak..pokial to nie je nejaký slušný človek tak určite na city pacienta pozor nedáva
|
|
|
|
rajska:To nevím, jestli se to doktoři učí, já medicínu nestuduju a ani to nemám v plánu. Podle mě by se to teda učit měli, ale zjevně to jen málokdo využívá v praxi. Všichni hrozně rychle ztratí své ideály a podřídí se trendu prostě co nejvíc si ulehčit svou práci. A tak je to se vším- ne jen se sdělováním nepříznivé diagnózy.
|
|
|
|
Kamarádka mojí matky zemřela na rakovinu slinivky. Operovali jí a v podstatě zemřela v domnění, že se operace zdařila. Druhý den usnula a už se neprobudila. Věděla, že má nález, ale zdaleka netušila, jak je situace vážná. Těžko o tom diskutovat z pozice zdravého člověka. Myslím, že nemocný se chytá každého "stébla" naděje a ta mu svým způsobem dodává sílu bojovat. Pokud mu někdo řekne, že situace je nezvratná, tak rezignuje. A zázraky se dějí, i když jen občas. Takže závěrem, myslím, že pacientovi by měla být šetrně naznačena diagnoza, ovšem s potřebnou dávkou naděje, byť by neodpovídala realitě. Způsob - máte rakovinu, zbývají vám dva měsíce, uspořádejte si soukromí...jak to dělají venku, mi připadá krutý.
|
|
|
|
Já myslela, že takové věci jak šetrně říct pacientovi že umírá se učí doktoři ve škole, nebo se pletu?
|
|
|
|
rajska-mnoho lekárov ale je takých že proste vidí človeka,jeho zdravotnú kartu a to je všetko....neviem či sa z tými ludmi rozprávajú a podobne...naozaj,myslím že iba odhadovat kto by takú správu zniesol a kto nie je bezohladné
|
|
|
|
kaficka - ten doktor musí odhadnout jesli to může říct nebo ne, je to součást jeho práce snad.
|
|
|
|
rajska: Souhlasím s tebou, že to je hrůza, co jsi napsala, ale to je extrém a samozřejmě tady nikdo nemluvil o tom sdělit pacientovi smrtelnou diagnózu tímhle způsobem. Právě proto jsem zmínila Ameriku, kde mají k těmto účelům vyškolené psychology, kteří pomáhají pacientům svou diagnózu nést a taky lékaři mají školení k tomu, jak šetrně tuto diagnózu sdělovat. Já nevím, ale podle jakých kritérií bys asi určovala, komu to říct a komu ne? To je dost těžké a nikdo z nás vlastně nedokáže předem říct, jak by na takovou zprávu asi zareagoval. Nikdo to bohužel neví do té doby, až se mu něco takového stane. A jak psala Allibaa, tak většina těch lidí to stejně tuší a užírá je nejistota...
|
|
|
|
no dobre ale kto má to právo rozhodovat o tom kto je a kto nie je takú správu schopný prijat?
|
|
|
|
keficka - myslela jsem to tak, že lidem, kteří se moc bojí nebo to nechtějí vědět bych to neříkala.
|
|
|
|
rajska -ale ved to nie je normálny prípad,nechcela tým sherinka ani ja povedat že by to mali pacientovi oznámit tak ako si to opísala ty...a hlavne by im to malo byt ozná,ené hned a nie po rokoch
|
|
|
|
Podle mně je u některých lidí dobře, že jim to neřeknou - ti s psychikou na hovno to nesou fakt špatně. Popíšu ti případ, o kterém jsem četla :
paní necelých 45 let měla rakovinu v posledním stadiu a nevěděla o tom. Mělo to rozlezlé po celém břiše a myslela si, že má zažívací potíže. Najednou přišel na vizitu doktor, který si přečetl její kartu a začal tam řvát jak magor proč zrovna on musí mít na svém oddělení (interna) všechny umírající, ať jí odvezou umřít na onkologii. Paní, která zůstala v šoku koukat jako blázen ( všichni ostatní samozřejmě taky ) byla za dva dny mrtvá. Prostě umřela hrůzou. Někdo pak na něj podal žalobu a samozřejmě vyklouzl bez trestu, protože je to jasná mafie, kde jeden kryje druhého. Podle mně ten doktor zaslouží tak 10 let.
|
|
|
|
každý by měl znát jak na tom zdravotně je, je to jeho tělo a měl by to o něm vědět a i když je to kruté, měl by se s tím vypořádat..
|
|
|
|
každý by přece měl vědět co a jak !!!
|
|
|
|
2 Shadow Dancer: Nezemřeme máme vlákninu!!!!
|
|
|
|
Ani se jim nedivím... přestože jsem poměrně zlomyslnej, tak bych asi také neměl zrovna dvakrát chuť někomu říkat, že umře......
I když ..... vlastně.......
Všichni tady zemřeme!!!!
|
|
|
|
Allibaa: To s tebou musím naprosto souhlasit... Zřejmě to opravdu bude tím, že si prostě zase jenom doktoři usnadňujou práci. Opravdu to není lehké sdělit někomu takovou věc. To nejde prostě před něj postavit šálek kafe a jako nic mu jen tak mezi řečí říct, že umírá. Ze začátku vždycky přichází šok, zděšení a popírání té skutečnosti, závist zdravým lidem, kladení otázek "proč zrovna já"... Ale nakonec se s tím každý nějak po svém smíří a hlavně má možnost uspořádat si svůj život ještě než ho definitvně ztratí.
Jenomže to je prostě naše zdravotnictví. Souvisí to s tím, že je málo doktorů, málo sester a hodně pacientů... A tak se jim nedá tak intenzivně věnovat. Ale třeba v Americe mají na každém oddělení vlastního psychologa a psychiatra, který slouží jak pro pacienty (právě v těchto a podobných situacích), tak i pro samotný zdravotnický personál, protože i pro ně jě to zátěž. Já jinak Ameriku nějak zvlášť opravdu nemusím, ale musí se uznat, že tohle mají fakt vymakané a máme v tom hodně co dohánět. Takže jenom doufám, že se něco změní a už brzy u nás budou lidi umírat důstojně, protože na to každý má právo!
P.S.: Určitě by mě to zajímalo, tak mi to třeba pošli mailem, budu ráda.
|
|
|
|
myslim, že každej má právo vědět, co se děje s jeho tělem
sice je fakt, že ne každej snese krutou diagnózu, ale ten člověk aspoň ví na čem je
|
|
|
|
Rozhodně by to měl vědět, jde přece o něho samotného... Mam strejdu po druhe operaci zhoubného nádoru na mozku. Už jen spí, doktor řekl že má tak tři dny...
|
|
|
|
Čo čo čo to má akože znamenat????naviac ked hovoríš že je pri zmysloch!každý človek má právo poznat svoj zdravotný stav!a v prípade že mu už žaidna liečba nepomôže by to malo byt snád samozrejmé!!!!!!
Takéto veci ma dokážu strašne nasrat!pardon,ale dáky idioti odsúhlasia pár zákonov a aký to má dopad majú už u prdele!
|
|
|
|
Já bych doktory asi zabila, kdybych měla nějakou nemoc a oni mi o ní neřekli! Oni vědí, že to musí udělat, jak říkáš, je to v právech pacientů, tak na co si hrají?
Rakovina je příšerná nemoc, ale každý pacient by svoji diagnozu prostě znát měl - musí! To je můj názor. Vždyť je to jeho život, bože, co ti doktoři blbnou? Kamarádka doktorkou byla a vím, že v životě by si nedovolila někomu něco z jeho zdravto. stavu zatajit.
|
|
|
|
pacient by měl vědět,
a většinou i ví,
věřte mi
a rodina,
když člověk chce
je s tím sám
proč zatěžovat okolí
|
|
|
|
A v takovým svinstvu žijem.:-( Samozřejmě bych chtěla vědět, jestli umírám. Každej na to má podle mě právo.
|
|
|
|
Jsem mladá naivní a plná ideálů. Navíc ovlivněná setkáváním s lidmi, kteří se věnují paliativní péči, tj. péči o umírající...
Jak může doktor rozhodnout, že by to pacient neunesl? Ani rodina to pořádně nemůže vědět. Pořád jsem přesvědčená, že smrt je sakra důležitá součást života a že pokud mi aktuálně hrozí tak, jak píšeš o té pacientce, tak bych chtěla dostat šanci se na to připravit.
Věta že na to pacient není dost silný může být trošku alibismus před tím, že sami lékaři i případní psychouši neví co se smrtí a bolestí. Kdo z nás takováto témata má opravdu vyřešené?
Pokud dotyčnému pacientovi ještě nikdo nesděloval špatnou diagnózu, není možné vědět, jak bude reagovat.
Navíc naprosto totální většina lidí tuší, že se dějě něco špatného, hlavně v pokročilých stádiích nemoci. Tělo se chová špatně, příbuzní taky a doktoři neví kam se dívat a snaží se uklidňovat. Dokonce se na to dělal výzkum, že většina pacientů snáší lépe jistotu, než nervózní ticho...
Mám v počítači jednu diplomovou práci, ohledně sdělování onkologické diagnózy. Kdyby tě to zajímalo, ozvi se.
Jenže - táta mé kamarádky měl rakovinu plic, přišel za lékaři až ve velmi pokročilém stádiu. Když mu diagnózu sdělili, dostal regulérní manický záchvat a na nějakou dobu nakonec skončil na psychiatrii. Soukromě si myslím, že to je tím, že doktoři na onkologii s něčím takovým nepočítali a nevěřili kamarádce když se jim snažila říct, že tatínek se chová divně. Takže dostal dost času na to, aby se "rozjel"...
Ideál mi připadá - sdělovat, ale umět to sdělovat a umět pracovat s tím, co se pak stane. A že to bývají záležitosti života a smrti. A kolik lidí to umí. Pár jich znám, ale je jich moc málo.
|
 od Allibaa |
|
|
|
19 
23 
22 
