Anděl k zemi padá,
člověk,ta zrůda jeho duši roztíná,
nicota se z něj stává,
tikot času ve věčnosti umírá.
Pár bílých pírek lásky,
vítr sfoukl pod hlínu,
vtančily ďábelské krásky,
já topím se ve splínu.
Z nebes skopnul bůh toho anděla,
že nedovedl přestat milovat,
já šlápnout mu na křídla nechtěla,
chtěla jsem o jeho svatozář bojovat,
ale lidi,co šli kolem něj,
kopli si,odplivli,vybili vztek,
a slza měla být největší vděk.
Měsíc otevřel oči a začal hrát na lyru,
schovala jsem si toho anděla v duši,
miluji ho a věřím mu,
on mou náklonnost tuší,
on je můj dotyk,pohlazení,
za ním z tohohle světa utíkám.
On je má odpověď,vysvětlení...
...s ním žiju...umírám. |
15 
57 