Ulice náhle potemněla,
už ani nevím, co bych vlastně chtěla.
K sobě se tisknou naše nahá těla
a já náhle, jakobych oněměla.
Pak podáváš mi černou růži,
čas zabíjí naše myšlenky,
vše vepsáno je na pergamenu v kůži,
zapnu poslední knoflík mé halenky.
Utíkám dlouhou, temnou ulicí,
nic neslyším, nevidím.
Slzy stékají mi po líci,
růži odhodím.
S ní padne k zemi poslední má naděje,
propadám se hloubš a hloubš
do sněhové závěje...
Náhle podáváš mi ruku...
" Pojď sem"
Povíš v okamžiku.
Já však sklopím němě oči,
odtáhnu paži,
celý svět se se mnou točí
- "snad se i se mnou loučí?"
A to vše jen, kvůli jedinému muži...
I já se loučím,
mé tělo se vzdaluje,
nemám už sílu a slábnu...
Má zraněná duše pomalu k nebi odpluje...
**Petty**
|
24 
26 
16 
