| Jsme ňáký chytří, vole, ale když přijde na řadu British? Ne ten ne, ne díky, padající sníh, co mi přináší tolik radosti. Miluju jeho dotyk, i ten pohled skrz okno na každou vločku, teda teď jsem zavřenej v trolejbusu kvůli tomu sněhu a koukám po lidech, co začínají být nervóznější a nervóznější. Něco bych řekl, ale musím se jim smát. Kolem jezdí nebo spíše klouzají auta a my se, po urychleném příletu jedné paní k řidiči, dozvídáme, že se čeká na posyp. Nikdo nevěří, že přijede do půl hodiny. Čas plyne, lidé se pomalu zvedají a odcházejí. Dávám pozor na jednoho pána. Je mu asi čtyřicet let a pořád kouká na hodinky. Usmívá se a je spokojenej, Co chvíli sáhne do kufříku, prohlédne si jeho obsah a zase ho zavře. Už je to asi půl hodiny a i on odchází. Jdu za ním. Kráčíme pomalu z kopce, ještě je přede mnou. Kráčím v pohodě a pomalu. Teď i já koukám na, jelikož nemám hodinky, mobila a zjišťuji, že já jako organizátor mám být už na místě. Míjím pána s kufříkem, přidávám tempo, stávám se jeden z těch ustaraných lidí… |
21 
18 
18 