*) Ivan byl nervózní jako nikdy v životě, už ani jeho obvyklé počítání nepomáhalo. Tu noc našli ten ztracený meteor, po kterém tak dlouho pátrali, a nyní se chystali završit večer svou první společně strávenou nocí, takhle to plánoval Ivan. Ruce se mu hrozivě třásly. Nakonec však Hanku přece jen objal, pomalu ji začal vysvlékat. Začala vzdychat a stahovala mu kalhoty. V okamžiku, kdy se blížili k nejlepšímu, Ivan si to vždycky představoval, jako když Armstrong poprvé otiskl svou stopu do měsíčního prachu v dolní části Moře klidu, uslyšel povědomý hlas, maminka ho budila k snídani. S pocitem smutku se vydal do školy, pln nadějí, že spatří Hanku.
Ivan rozhrnul záclony svého pokoje a vyhlédl ven. Na jarní den bylo nezvykle zima. Ivan však nečekal, rychle vyvětral a začal cvičit jako ostatně každý jiný den od té doby, co poprvé uviděl tu dívku s copem. Zpočátku cvičil vlastně kvůli ní, ale nyní, když již měl, o čem snil, pokračoval snad proto, že ho to těšilo. Pak vešel do kuchyně, na stole stála snídaně, maminka ani dnes nezapomněla, vypil mléko, vhodil do sebe chléb se sýrem a už mířil do koupelny. Svému vzhledu věnoval poslední dobou větší pozornost než v dobách, kdy byl ještě tak mladý, kdy nevěděl, jak to mezi chlapci a dívkami chodí. Nakonec spěšně zkontroloval obsah své školní brašny a vydal se na cestu do školy.
Chodil na střední školu a byl na to také dosti hrdý, nechápal mladé lidi, kteří po základní škole nepokračovali ve vzdělávání se a vrhnuli se rovnou do zaměstnání či v horším případě na Úřad práce. Sám v sobě cítil touhu po poznání neznámého, nedokázal jen tak jít po ulici a nepřemýšlet, jak to všechno funguje, nejvíce ho fascinoval vesmír, byl přece tak velký. Nechtěl se naučit jen věci objevené lidmi, kteří žili před ním, ale objevit něco nového, udělat něco významného a na to bylo ve vesmíru místa jako nikde jinde. Loni v létě si koupil dalekohled a pravidelně dvakrát týdně pozoroval oblohu, také získal k pronájmu malou hvězdárničku za městem, kde mu jeho výzkumy nekazilo pouliční osvětlení, jenom zde mohl vidět hvězdy tak jasně a ostře.
Každý den se stavoval pro Hanku, a proto i dnes zamířil k jejímu domu, bydlela nedaleko školy, aniž by si příliš zašel, cesta k domu vedla skrz park po ránu oživeném zpěvem ptactva. Pokaždé došel k Hance s dobrou náladou, jak ptáci zpívali a stromy se začínali zelenat, vracela se mu do těla energie a rozšiřovala jeho rty do polohy přirozeného úsměvu. Dvakrát zazvonil a asi za dvě minuty vykoukla Hanka.
Drželi se za ruce a pomalu kráčeli směrem ke škole.
Začala hodiny matematiky, dnes psali písemnou práci. Ivanovi nikdy nedělala matematika problém, a proto, když učitel dorozdal zadání a rozdělil třídu na oddělení, podíval se na Hanku, zdali to umí. Podívala se do zadání, pak znovu na Ivana a nenápadně na něj mrkla. Uměla. Ivan se tedy otočil a začal počítat. Během další čtvrthodiny měl práci hotovu a pyšně přehlížel nad třídou stále ještě píšící, dokonce si dovolil otočit se dozadu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Učitelův zrak byl ale rychlejší. Napomenutím se však Ivan příliš netrápil, to hlavní věděl, Hanka se usmívala. Začalo se sbírat a třída živě debatovala nad výsledky, sem tam se ozývalo nejedno povzdechnutí, jakže to ten či onen zkazil. Pak zazvonilo.
Všichni vyběhli na chodbu, jen Ivan odcházel pomalu, stále si představoval ten Hančin krásný úsměv, kolikrát se na něj už usmála a pokaždé to byl úsměv hezčí a hezčí. Hanka nečekala, vždyť se třída stejně půlí kvůli jazykům. Ivan často litoval i proklínal, že mu jazyky nikdy nešly a že se jim měl přece jen více věnovat, hodina bez Hanky ho nebavila, zvláště šlo-li o němčinu. Do třídy vcházel až se zvoněním doufajíc, že poslední hodina proběhne rychle a bez zkoušení.
Když přišel na náměstí, uviděl Hanku na smluveném místě, dnes poprvé přišla dříve než on, né, že by jindy přicházela pozdě, ale Ivan nikdy nevydržel čekat doma a vydal se na schůzku dříve. (Položil na její hrob kytičky a odcházel tiše k domovu.)
Ivan to věděl, přál si, aby Hanka nemusela odjet na prázdniny pryč. Jede s celou rodinou k babičce někam k Přečáplům. Už dva týdny se snažil domluvit s rodiči, jestli by nemohli jet na dovolenou v době, kdy bude Hanka u prarodičů, i Hanka to zkoušela (kdo to ještě nezkusil – mimo mě - ?), ale ani jeden nebyl úspěšný. Vidina společných prázdnin se s přibývajícím časem čím dál tím více hroutila a tak byli oba smutní, chodili jako těla bez duší, lidé se za nimi otáčeli, jak jen tak bloudili večerními ulicemi.
Až jeden den, na který jejich spolužáci nebudou vzpomínat v dobrém, obrátil křídla osudu opět k nim. Třídní vešel do třídy, odkašlal si, letmo pohlédl na znuděnou třídu těšící se domů a začal. „Rád bych vás seznámil s programem, který naše škola připravila pro studenty na tyto prázdniny.“ Vysoukal ze sebe něco ve smyslu, že se koná sjezd Ohře a k nechuti publika dodal něco o povinnosti se zúčastnit.
Hanka a Ivan vyběhli ze školy plni nových plánů, vědomí, že přecejen kousek prázdnin bude patřit jen jim, i když pod dohledem profesorů. Tak dlouhý polibek Ivan ještě nezažil. Jejich loučení nebralo konce. Doma jen zopakovali, co jim řekl třídní. Rodiče se netvářili příliš nadšeně, sic nakonec museli ze svých plánů slevit, nejelo se ani k babičce, ani k moři, jelo se k vodě !! A s Hankou !!! Těch čtrnáct dní ve škole to nějak přečkají. Ten večer svítily hvězdy jako nikdy jindy.
Leželi na pláži a pozorovali mraky na obloze. Ivan poslouchal, jak Hanka oddechuje po plavbě. I on byl poměrně unavený, plavali až na ostrůvek uprostřed přehrady a samozřejmě nazpátek, dohromady to dalo něco okolo tří kilometrů. Otočil se na břicho a koukal do trávy, Hanka říkala, co jí oblaka připomínaly a pak se otočila 7i ona. Mlčky na sebe hleděli a pozorovali tvář toho druhého. Ivan pozoroval Hančiny oči, skrz ně viděl hluboko do Hančiny duše, měla krásné rty, vždy ho dokázal osvěžit byť jen jediný její úsměv. Co by za něj dřív dal, a teď jich může mít kolik chce. Cítil se spokojený.
Do hvězdárny přišel jako obvykle přesně v sedm. Chodil tak vždycky, ale baba z bytu číslo pět ho musela pozorovat pokaždé, dříve klidně otevřela dveře, dnes koukala jen kukátkem. Rád by jí něco provedl, štvala ho od chvíle, kdy poprvé navštívil tento barák. Nakonec si to rozmyslel, vlezl do hvězdárny a zamknul, uvařil si čaj, zatopil a čekal, až se setmí. Pomalu tmavlo nebe a zatmění měsíce již bylo patrné i z ulic, kde se svítilo. Sedl si k dalekohledu a kochal se nebem, nemohl se však soustředit. Hanka byla všude, v jeho hlavě a, podle toho, co viděl, i na Měsíci.
Konečně se jí dočkal, basket se nějak protáhl. Hanka hrála v základní sestavě a nechtěla ji jen tak pro nic za nic opustit, nevynechala ani jeden trénink. Jeptiška jedna. Její orgány jsem prodal Gatesovi a odstěhoval se na Bahamy za Viktorem.
Orgány byly přijaty velice vděčně, ale již poněkud pozdě, protože mysl Billa Gatese už byla nahraná v počítači s operačním systémem Windows (viz. nahovno) a nyní existuje jen zálohovaná, hrozí však pravidelná defragmentace, ve zprávách lhali o tom prohlížeči internetu, Microsoft se rozpadá kvůli Billovi. Ivan přijel na Bahamy za mnou a seznámil mě se situací a prosil, že už to sám nezvládne, aby Hanku sešili. Operace se podařila, i přesto, že Hanka nyní patří mezi prvoústé, považujeme ji za úspěšnou. Co bude s Ivanem a Honkou (možná kruhoústí), zatím nikdo neví, každopádně jsme pro jistotu oba sterilizovali (viz. proč profesoři nemají děti).
Ivan se stavil tak brzo, jak jen mohl. Když jsem Hanku poodhaloval, pečlivě jsem sledoval Ivanův výraz. Pomalu plakal. Odešel bez Hanky, proběhnout se po parku, nabrat novou sílu do života. Uběhl čtyři kilometry a unaven kráčel domů. S matkou se příliš nebavil, rovnou zamířil do koupelny, tupě kouknul do zrcadla a vzal žiletku.
Elektrický šok ho probral z virtuální reality(dále jen VR), konečně se mě dočkal. Neměl jsem zrovna dobrý den, akcie šly dolů, manželka se znovu nastěhovala ke mně a tudíž jsem nespal celou noc nucen plnit své manželské povinnosti. Chytře jsem se vymluvil na můj stále se zastavující budík. Dále jsem nenechal Ivana čekat, potom, co viděl ve VR, vypadal podezíravě a velice nedočkavě. Otevřel jsem dveře a Hanka vběhla Ivanovi do náruče. Následoval dlouhý polibek a pár zamilovaných vět. Zatímco si Hanka balila zavazadla domů, poodešel jsem s Ivanem kousek dál a v jeho rozjařených očích pozoroval, že můj nápad se zvětšením hrudního objemu se mu zamlouvá.
První týden hltali život plnými doušky bez ohledu na školní docházku, chodili na svou pláž, do hvězdárny, ba i k nádrži, kde se, jak již Miloš napsal, seznámili. S hlavami vztyčenými k nebi chodili pyšně zavěšení do sebe. Několik měsíců nebylo dne, kdy se neviděli, pomalu to začínalo připomínat telenovelu a snad proto se raději tohoto stylu života vzdali, neboť jak Ivan později poznamenal, Hanka nechtěla být ani slepá ani mít barvu trávy. Život se měl vrátit do normálních kolejí …
Ivan popošel až na roh ulice a neklidně přehlížel po autech. Sem tam projelo nějaké té kvalitní značky, ale Porsche nezahlédl ani dnes. Stál dalších deset minut a pomalu přestal věnovat pozornost autům, věnoval jí procházejícím ženám. Nyní na jaře se v Ivanovi, jako snad v každém muži, začínají rozžínat světélka chtíče, v době, kdy ženy opět, po těžké zimě, nechávají teplé a tělo zakrývající kožichy doma. Vyrušila ho až jeho vyvolená, Hanka.
Prohlédl si ji od nohou po vlasy a ještě jednou. I dnes řekl, že jí to sluší, měl proč. Jak tak kráčeli po Praze, sledovala Hanka Ivanův sebevědomý a pyšný výraz, ráda viděla, že ji miluje. Zašli do první cukrárny, připravili láhve a sirky. Nechystali se pít, děti, to nebyly láhve s pitím, ale láhve jaké ? No, děti, byly to láhve zápalné. Cukrárna padla popelem a naši hrdinové byli po zásahu Policie převezeni do márnice.
Nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů … Ivan a Hanka.
Prozraď mi její jméno, je krásná a tajemná, a pod bílým závojem jí prosvítají ramena, prozraď mi jméno tý, co kluci o ní sní ... zpíval si Ivan cestou k Hance. Navštěvoval ji pravidelně každý sudý den, dnes byl lichý. Né, Ivan se nespletl, Hance nebylo posledních pár dní dobře, a tak ji navštěvoval denně. Dnes ji nesl opět čerstvé květiny a oblíbený malinový džus. Už jen dvě zatáčky a dům je nadohled, pozoroval kolemjdoucí, jak spěchají na autobus.
Hanka byla vzhůru. Ani se moc necukala. Během pěti minut se jí teplota zvýšila o dobrých pět stupňů. Netrvalo dlouho a byla opět zdravá. Vyběhli si zahrát basket. Na hřišti stál už pětičlenný hlouček skejťáků vedených Big Paulem, který nevypadal, že je v dobrém rozpoložení. Jeden člen se oddělil, vzal Hance míč a velel rozskok Míč se dostal až k Paulovi a ten s míčem umí čarovat. Oběhl Hanku i Ivana, dvě otočky a koš. Hanka už byla mrzutá z výkonu Ivana, snad jí učarovalo prkno s kolečky, začala hrát na Paula osobku a hru celkově pojímala více kontaktně. Ivan nevydržel a dal koš. Paul se nechtěl nechat zahanbit a zlomil si nohu. Ivan do něj kopl, vlepil Hance facku a vlekl jí zpět do lože. Highway to hell.
Hanka a Ivan se rozešli. Zpráva letěla po kamarádkách (typisch frauen) drbnách jako šílená až se dostala opět k Hance. V neděli se ošklivě pohádali a Hanka toho řekla více než měla, bouchla dveřmi a odešla. Ivan se cítil bezmocný, v jejich vztahu byl vždy ten, který se podvolil, a nyní neměl slov ani odvahy odporovat. Květa objala Hanku kolem ramen a utěšovala ji. Stejně to byl kretén, hovno v posteli, s ptákem na střeše, svaly zůstaly ve čtvrtém zárodečném listu. Hanka poslouchala a poté zavolala sanitku – zlomila Květě nos. Celé dny chodili po městě každý sám a s neustálou vzpomínkou na toho druhého, nepřiznali však nic.
V pátek večer končil trénink basketu, jako obvykle se ozývaly kroky děvčat až před tělocvičnu, kde nyní Ivan vzrušeně vzdychal zdali zaslechne Hančin hlas. Nemínil zde pobýt do příchodu Hanky, on první nepovolí, on ne. V zamyšlení neslyšel blížící se kroky. Leknutím nadskočil a chtěl se dát do běhu. Hanka ho však pevně držela za ruku. Vrhl na ni ošklivý pohled. Ona se usmála. Přitáhla ho k sobě a políbila. V jeho těle se začal vyvíjet vetřelec.
Hanka doskočila a nahrála na trojku. Trenér pískl a se slovy, že se všichni znatelně zlepšují, ukončuje dnešní trénink. Hanka vychází ze šatny a nasazuje úsměv. Venku by měl čekat Ivan, ale není vidět ani napravo, ani nalevo. U krajnice zastavuje limuzína a chlap jako hora vtahuje Hanku dovnitř vozu. Než se dokáže vzpamatovat, přitočí se k ní agentka Scullyová. „Díky za vypátrání toho mimoně, hajzla zelenýho,“ ukazuje fotku Ivana. Hanka přebírá obálku s penězi a vystupuje z auťáku.
Hanka (né ta vojnínová) rezervovala letadlo na druhou hodinu. Prázdniny na Bahamách si přála od pěti let. Zbývala asi hodina a půl do odletu a Hanka už netrpělivě stála na letišti. Byla nezvykle nervózní, kufřík skrývala za zády a schovávala se za sloupy na letišti. Nebylo se čemu divit, vždyť si ráno koupila noviny, ve kterých se dočetla, že dva nejslavnější agenty FBI našli mrtvé poblíž hranic s Německem. Pro jistotu nasadila sluneční brýle. Došla až ke stánku s občerstvením a rozhodovala se zda nugátovou či mléčnou. Přistoupil k ní blonďatý prodavač a zeptal se bude-li si přát. Řekla, že zatím neví jakou si vybrat. Prodavač zesmutněl a vytáhl žiletku, Hanka beze slova sledovala blížící se žiletku. „Dám vám ochutnat z obou.“ Nakonec si koupila vanilkovou pochoutku. V okamžiku uslyšlela zvuk tříštícího se skla. Ze střešního okna dopadaly střípky na zem. Pořezaný Ivan ji objal a vcucnul do sebe.
Pak si Ivan krknul, omluvil se a osušil Hanku od slizu. Ivan stihl vyběhnout na přistávací plochu a z prvního vrtulníku, který uviděl, sejmul kulomet a jal se sjednat zákon po svém. Místo na Bahamy se letělo do Washingtonu. Po hodině letu nařídil Ivan mezipřistání na vojenském letišti ve Francii. Hanka zabavila hlídku a Ivan mezitím ukradl bojový letoun s lebkou na trupu. Hanka přimalovala modrého koně a zažehli motory. Dvě rakety trefily White house, jedna Capitol a tři Pentagon. Celé USA se ocitlo na kolenou. Na ruském území je již čekal právě reinkarnovaný Lenin. Nyní v době chaosu, kdy USA nemá kontrolu ani nad hlavním městem, můžeme odpálit všechno to svinstvo. Za tři minuty bude Severní Amerika minulostí.
Zajisté všichni fandíme SSSR, ale bohužel prezident Clinton se nacházel zrovna na vojenské základně Area 51 a vše monitoroval. Vyhlásil poplach a odpálil své nálože. Rusko se zhroutilo zpět do doby ledové a nezbylo z něj více než pár kmenů roztroušených po Sibiři. To USA mělo taktickou výhodu. Měli vývojáře v Interplay.
Na planetu se řítil meteorit o velikosti NY a rychlosti nadzvukového konkordu. Poslední naděje lidstva – olejáři v čele s Brucem Wylízalem – dokázali jen zmenšit rozměry tělesa a na Zemi se rozpoutalo peklo, lidé šílí a panikaří, každý se snaží dostat někam do hor. Ivan i Hanka měli to štěstí, že byli vybráni do programu Naděje USA a tudíž jim byl zajištěn pobyt ve Vaultu kdesi na jihozápadě Spojených států. Zbývalo pět minut do dopadu a v televizi běžela poslední řeč prezidenta Clintona. Popíjel kafčo, vůkol lehké děvy a ukřižovaná Hillary. „Každý musíme přinášet oběti,“ záběr na Hillary. „Je jen na lidu, zdali dá příklad světu a zemře v poklidu a smířen se smrtí. Nemám ani dost času, abych zde vylíčil celý svůj zármutek a utrpení na osudem méně důležitých a v této chvilce pravdy i já požívám drog,“ záběr na kafčo. „Je však pravdou, že ti, kteří opravdu chtěli, mohli se dostat do krytů speciálně vyrobených pro tyto příležitosti, v naší zemi dokážou i nejnižší kasty cokoli,“ záběr na děvky.
Ivan nehodlal nechat celou svou famílii na povrchu týhle zkurvený planety, nechat je chcípnout jak dinosaury. Vyztužil tedy barák a celý sklep zaplnil zásobami jídla a pití. Sešly se tam obě rodiny. Hanka s Ivanem se upřímně styděli před ostatními, že to jsou právě oni, kterým bylo souzeno přežít. „Neboj se o ně,“ zadíval se Ivan na Hanku. „Budou umírat rychle a bezbolestně, v jídle mají kyanid.“ Hanka objala Ivana a v závěsu pochodovali na náměstí. Zde už čekali džípy USArmy. Dojeli na kopec až do bunkrů. Půl hodiny pobytu a otevřely se dveře. Overseer předešel před všechny nové obyvatele budovy a s nevysvětlitelným úsměvem pravil :„Konec cvičení. A promiňte za ten poplach, to víte, teď v období studené války musíme brát výcvik mládeže smrtelně vážně.“ Zkurvený prasata,“ zařval jeden pomalovanej kytičkama s trávou v držce. „Kdo seš ty, mladej ?“
Do sklepa přišli příliš pozdě. Celá rodina zhebla. Hlavní ovšem bylo, že žije Bruce. Nyní se planeta honosila jen třemi miliardami lidí na povrchu (zombíci a zaživa pohřbení se nepočítali). Všude bylo plno jídla a surovin – lidstvo našlo nový ráj. Smutek zatemnil mysl oběma hrdinům. Nemysleli na nic jiného. Jedna soulož to spravila.
Ivan nedospale vstával a kráčel do kuchyně. Hanka vařila kávu, obě děti kolem ní poskakovaly a vesele na sebe pokřikovaly. Ivan došel ke stolu, nasnídal se, rozloučil se s dětmi a ženou. Zabouchly dveře a auto nastartovalo. Hanka doprovodila dceru i syna až ke škole a cestou domů se stavila na nákup. Mezitím Ivan pracoval na účtech ve své kanceláři pod nenechavým pohledem šéfa, který mu nedovolil ani o polední pauze se trochu odreagovat. Doma se vařilo, uklízelo a také běžela telenovela. Oběd byl hotov, a proto se Hanka vydala pro děti. Jako každý den se jich optala na školu a nepřítomně podávala jídlo na stůl. Manžel dorazil kolem páté. Najedl se, sedl do křesla a zapnul televizi. O dvanáct let později se odstěhovala obě dvojčata a oni osiřeli ve světě stereotypu, kdy jim nic nepřinášelo radost ani smutek. Třicet let nato zemřel Ivan, vdova o pět let později. V té době již jejich děti propadaly světu.
Najednou se všechno změnilo, zjištění, že žijí jen ve světě virtuálním, je šokovalo. I tak se však báli, když se k nim blížila horda hladových zombíků ze všech stran. StartProgramy1HryKarma 2. Nastartoval jsem Gotchu a rozmáznul deset napravo, zepředu se nebezpečně sápala další těla. Pod kolem mi uvízla hlava jednoho (Láďa), teprve osm tisíc otáček dokázalo s překrásným lousknutím lebku rozdrtit. Sic pneu podklouzávala pod přívalem krve a vnitřností, ochránil jsem Hanku i Ivana před sežráním a odmozkováním (tady jen Ivana). A jestli nebyli spanesi, hnijí tu dodnes.
Ivan lapal po dechu. Celé prázdniny nesestoupil ze své pařanské židle a Hanky. Dokonce ji, navzdor listině práv a svobod, nutil, aby ho obsluhovala. Nyní, po zaběhnutí patnáctistovky se mu to vrátilo i s úroky. Horšího času nedosáhl nikdo už dobrých deset let a i tak se po tom určitě nepozvracel. Musel to uklidit a jít se osobně omluvit řediteli stadiónu. A navíc se znemožnil i před Hankou, která sportu přímo holduje a energií svého mladistvého těla vychutnává každý dotyk slunce či zachvění větru. Ten den se mu vyhýbala.
„Ivan má narozeniny! Ivan má narozeniny !,“ křičela Hanka na celý byt a pobíhala po něm jako šílená kráva. „Zapomněla jsem otočit kalendář,“ vinila se a běžela pro peněženku. Nazula boty a vyrazila vstříc živoucímu městu. Jejich město bylo okresní, a proto zde nebyla nouze o obchody. Vsadila na jistotu a vešla do obchodního domu Prior, dříve Alfa, ještě dříve Prior, chvilku postála na jezdících schodech a už se ptala v obchodě s elektronikou a výrobky s ní spjatými po videokazetách. V cukrárně sbalila první dort, co uviděla a ve spěchu ještě přání s nevkusným nápisem „Vše nejlepší“. V trafice propisku a už psala do přání pár slov, ve spěchu a neosobně přesně tak, jak se to dělává. Vypravila se směrem k bytu jejího milovaného Ivana. Cestou jí přišla zpráva na mobil : Dostav se co nejdřív, ať na tebe něco zbyde a nezapomeň třikrát zaklepat.
Čekala dobrých pět minut, když se otevřely dveře a z nich na ní koukal pozvracený Ivanův kamarád ještě stále se podpírající o kliku. „Váňo, přišlo něco z kozama, …, poměrně pěknýma a chce to s tebou mluvit.“ Skopla ho ze dveří, aby mohla bezpečně projít a probíjela se k milému. Všichni opilci se ohlédli ve chvíli, kdy vypustila první slova směřující k jejich hostiteli. Pod záplavou slov a obvinění začali nenápadně a přitom pekelně rychle opouštět brloh. „Koupila jsem ti zeměpisnou videokazetu, přesně jakou máš rád,“ řekla naštvaně a jakoby mimoděčně Hanka. Ivan si převlékl tričko a vyndal balónky připravené pro kamarády. „Nemysli si, já nejsem opilej, mě pozvraceli jen to triko,“ obhajoval se a foukl do balónku. Zmodral. Nevěděla, co si má myslet, měl přece zezelenat.
Po chvíli ho objala a políbila. „Ty si báječnej,“ neskrývala překvapení a přinesla tašku s dárky. Četl si přání a ona zatím krájela dort. „Tak to rozbal !“ Obal byl celý bílý, skvěl se na něj jen jediný černý nápis Kapské město. Neváhal a vrazil ji do videa. Proběhl první záběr na pohoří tyčící se nad městem a Ivanovi se objevil úsměv na tváři. Hanka si přisedla a posunula pásku o kousek dál. Ten večer viděli ještě mnoho pahorků a jako správní horolezci nevystoupili na vrchol jen jednou.
Kdyby tak Hanka věděla, co si Ivan tajně čítá pod peřinou, když jde večer spát. Né nadarmo si ráno dává peřinu sušit na balkón a znovu se sprchuje
Hanka vyšla z koupelny, práskla dveřmi a složila se na postel. Plakala a nadávala a mezi slzami a výkřiky pronášela větu : „Proč rudá, zkurvená rudá, rudá !“ a zase tloukla rukama do polštáře. Ale už nemohla nic změnit, červená a žádná jiná. Nejspíš skončí s basketem, se školou, se vším, co má tak ráda. „Přece to není možné, něco se muselo pokazit“, ale sama nevěřila tomu, co říká. Bylo to jasné červená, červená. „Teď, těsně před maturitou, Bože, to ne!“ Přisunula si telefon a vytočila Ivanovo číslo 007. Ozval se tón, bojácně to položila. Až na pátý pokus se ozval Ivanův hlas. „Máme devět měsíců !“
Zbývalo jim devět měsíců bezstarostného života. Zazvonil budík a ostré světlo proniklo do celé místnosti. Ivan pomalu otevřel oči, které mu ihned zrudly nečekanou září, a zaskučel něco ve smyslu do prdele. Střední škola mu skončila dobrých pět let zpátky, na Úřadu práce strávil tři roky a pomalu začal proklínat život. Měl proč - dvě léta práce v dolech by zlomila i silnější jedince. A teď navíc mimino. Do práce chodil jako tělo bez duše (velmi slabé tělo - skoro dostal vyhazov), už ani prostitutky nenavštěvoval pravidelně, mamince nezavolal, konopíčko nesklízel, nekouřil. Nevěděl však, že jako jindy v jeho životě mu pomůže štěstí.
Narodilo se a bylo jasné, co se s ním stane. Nejméně z devadesáti procent byl geneticky po otci a byl to právě pyšný otec, který jako první navrhl řešení. Něco velice připomínající genocidu. Koneckonců napadlo by to i jedince slabší mozkové výbavy - vždyť se Martínek, tak byl pojmenován, více než podobal šimpanzi. I přes protesty Hanky, která své rozhodnutí hned večer pod přívalem rozkoše, šestinedělí nešestinedělí, změnila, bylo mimčo věnováno na výzkum HIV. Příště to snad vyjde, ... umíral po šesti letech výzkumu v bolestech na operačním sále.
Hance vypadly dva polygony v oblasti hrudníku, a proto se s ní Ivan odmítal bavit, pečlivě však skrýval v kalhotech jeho stále se zmenšující tajemství. Kdyby tak ten člověk neotevřel dopis s titulkem I LOVE YOU. Sic dnešní doba společného soužití lidí, kdy paradoxně dochází k odloučení a samotářství, nabízí i jiné možnosti se seznámit, každý určitě otevřel tento e-mail, protože koho by nelákalo ukazovat jen své dobré já, otevřel ho, snad aby si dokázal ,že o něj také někdo stojí. Mysli, vole. Poslal by si něco podobnýho ? Tak co to votevíráš ! Mělo to být poslaný o Valentýna, byla by to větší (sorry) bžunda.
Hanka se ztrácela v dáli bez jediného výrazu soucitu, jen v černých brýlích se jí odrážel obraz dohasínajícího ohně. Mezitím dorazili Hasiči a policejní hlídka, která se ze všech sil snažila udržet klid. Na podlaze leželo několik těl, z kterých pomalu, už v podstatě bez tlaku, dovytékala krev. Tvořila jednu velkou kaluž uprostřed místnosti. Skvrna pomalu tuhla a nechávala v sobě stopy. Jedna z nich patřila vyšetřovateli, jedna, která se zdála čerstvá, nešla identifikovat a otisků této stále přibývalo přímo před očima vystrašených lidí. V tom se otevřely dveře do banky a zavál studený vítr. Dveře zůstávaly otevřené, sic je nikdo nedržel. Ivan se pousmál a za rohem se zviditelnil. Nasedl na svou motorku - Harleye Davidsona - a odfrčel směrem do pouště.
Když oba dorazili do velícího tábora, Lorenzo už vařil polévku k večeři. Odložili zbroj a pustili se do jídla. "Dnes to bylo tvrdý," začal Ivan. "A pomalý!," stěžoval si Lamas. "Hlavně, že je o pár zasranejch zlodějů míň!" procedila Hanka mezi zuby a nabrala novou lžíci.
Hanka se celá třásla pod přívaly Ivanových polibků. Její tělo se zmítalo v rozkoši a její dech zrychloval. Sedla si obkročmo na něj a vzepjala se. Bylo to nádherné. Tak to si myslel, ty prasáku !? Ne. Já myslel celý vztah, jehož vyvrcholením může a nemusí být stvoření potomků. Celá ta zamilovanost, všechny ty společné chvíle, pokusy i zklamání, hádky, rozchody a udobření.
Ivan si vyfénoval vlasy, nageloval je a příprava na sobotní noc byla hotová. Společně s Hankou se dnes opět stanou hvězdami večera. S její krásou a jeho taneční technikou to jistě nebude problém. Ještě se ohlédl po zrcadle a vyšel vstříc horoucímu městu. Zatroubil pod oknem, otevřel dveře do auta. Dorazili včas. Asi hodinu tančili, celý sál se mezitím naplnil a mikrofonu se zhostil pořadatel. "Dnes se, jako každou první sobotu v měsíci, utkají dvojice v tanci jihoamerických tanců. Vítěz obdrží $250."
Pomalu odpadávaly další a další páry, až nakonec zbyl jen jeden, nejoblíbenější pár dnešní noci - Hanka a Ivan. Chtěli to oslavit, a proto se rozhodli jet na pláž. Když se objevil měsíc, šli si zaplavat do moře, v přiopilém stavu jim voda přišla poměrně teplá. Ale příští týden prožívali opravdovou HOREČKU SOBOTNÍ NOCI.
Hanka rozbalila svůj dárek. Ivan rozbalil svůj dárek. Oba v duchu poděkovali Ježíškovi. Ivan se asi nikdy nedoví, jak mohl Ježíšek znát tak dokonale míry jeho Hanky a Hanka se asi nikdy nevzpamatuje z toho, jak Ježíšek Ivana přecenil.
Ivan a Hanka se zlily do němoty či psamoty, každopádně ji zase vojel.
Hanka a Ivan se sešli ve smluvený čas v restauraci místní Sportovní haly. Chvilku poseděli, dali pifko a vydali se na sraz chatařů. Snad že přišli pozdě, nebylo poznat, kdo je z chatu a kdo přišel jen tak posedět, vlezli si tedy dozadu, k jednomu opuštěnýmu stolu a dívali se do davu pod nimi. Celá ta společnost vypadala dosti roztrhaně a, snad to bylo dáno jejich věkovými rozdíly, bavili se ve skupinkách tak po třech. Mezitím se začali kolem Ivana rojit nějaký divoký holky, alespoň si tak připadaly (Ivanovi spíš jako kravky), a otravovaly ho, jak to jen šlo. Zvlášť jedna byla nějaká blbá…
I přesto však dali fotbálek a lehčí pokec. Ivan dal ještě čtyři pifka, což v časovém pásmu znamenalo posun o čtyři hoďky (a v hlavě tak o čtyři ozubený kola). Poté, co většina návštěv odešla spinkat nebo spát, jen tak seděli na pódiu a koukali na umírající zábavu. Zaplatili!!!
Venku byla docela zima a noc byla ještě mladá. Teda bylo světlo (od pouličního osvětlení, ale co…) a nebe čistý, vítr vlahej, nálada dobrá, lépe než dobrá, byl volný jako pták, jak potřeboval. Cestou domů se mu nějak záhadně podařilo vstoupit do další hospody. Z nedostatku volného místa si sedl hned vedle tanečního sálu. Něco se před ním začalo vlnit do rytmu, mělo to pěkný tvary. Najednou mu celý svět blikal a pocit, že by blinkal, se stupňoval. Ve spáncích mu bubnovalo, musel se vzdálit. Odešel napřes pajzlem ke stolu a dal pifko. Vydal se domů.
Ráno se vzbudil s dobrou náladou!
|
21 
18 
24 