| Moje milá zpovědnice, tato zpověď je, dá se říct, pokračováním těch dvou minulých. Týkaly se toho, že se mi dost líbil jeden chlap, ale jakmile mi dal najevo sympatie, cítila jsem k němu odpor největší. No, přemohla jsem ho (jako ten odpor), nějakou dobu jsme si psali a já, abych jako nebyla zas za mrchu, jsem mu řekla, že nejsem typ na vztahy a nechci se vázat a takový ty různý klišé, co se říkaj, když s někým nechcete chodit, ale chcete s ním spát. Hm, tak fajn. Od tý doby je uraženej a buď se mnou naživo vůbec nemluví nebo je podrážděnej. Občas mu to sice nevydrží a normálně se bavíme, ale...prostě je to jiný. No a co se nestalo, můj zájem se jaksi zmobilizoval a já mám pocit, že ho prostě MUSÍM mít. Asi ráda zdolávám překážky nebo co, nebo mám ráda nedosažitelný cíle. No, já si furt musím něco dokazovat a kdyby to šlo lehce, tak by to nemělo vejšku, že jo. No jo, ale co teď? Mám se začít snažit nebo je to zbytečný? No jo, jsem hrozná puberťačka, když řeším takový voloviny, ale mě to hrozně baví, dlouho jsem neměla o někoho zájem, tak je to takový fajnový. Napsat mu nebo radši počkat, až se uvidíme osobně? Hrát, že teda o vztah zájem mám nebo to zkusit uhrát, aby bylo po mém. Strašně nerada bych to zvorala, je to dobrá partie (vlastní být, stálý příjem) No a v neposlední řadě mám strach, že když už ho zas budu mít na dosah, opět se mi zhnusí. Ach jo, tak jsem se vypsala. |
18 
39 