Odpusť
Černá růže v rukou mých uvadá,
já vcházím do tmy,
to slunce zapadá.
Na poušti samotný rozlehlý strom,
v bouři se kymácí, slyší jen hrom.
Blesk do něj udeřil a smrt blíží se,
tělo je ze dřeva a snadno spálí se.
Hořící strom do tmy tiše pláče
a srdce horoucí pomalu chladne.
Okolo stín a prach,
kdo jen ho zachrání?
když je tu písek jen,
co vítr roznáší.
Život se rozplývá jako dým z cigaret
a krve ubývá zemřít je snadné teď.
Snad jen zlý sen se tomu stromu zdá,
noční můra co ráno opadá.
Ale ve snu přece nic nebolí,
ten žár je skutečný,
až srdce zabolí.
Já prosím odpusť mi,
nenech mě sežehnout,
a lásku v srdci tak navždy uvadnout.
Vždyť s láskou i ledovce roztají,
V to věřím a doufám potají.
Bez lásky život smysl ztrácí,
na mé tělo supi už letí,
vinen jsem!
smrt je krutý trest
a já teď s bolestí ho musím snést.
|
18 
34 
23 