Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Kdybych byl v kůži toho kluka, doufal bych, že by moji blízcí (jmenovitě rodiče) měli dostatek soudnosti a vyřešili to se známými lékaři tak, že pomocí stále zvyšovaných dávek opiátů by mne nakonec usmrtili. Děje se to celkem běžně, tak proč nad tím přivírat oči ve vlastní rodině. Pro takový případ jsem už dokonce vydal přesné instrukce, v zapečetěné obálce, která leží kdesi v trezoru.
Pokud by šlo o moji milou, ze které by se stal vegetativní idiot, a nevěděl-li bych o jejím přání, že v takovém stavu nechce žít, snažil bych se jí zajistit kvalitní péči, neopustil bych ji, ale dřívější plnohodnotný stav by se na tom asi zhroutil. Neutekl bych, nesl bych tuto povinnost na svých bedrech, ale žití, pokud bych chtěl vůbec žít sám dál, bych si zařídil jinak - jen ona by byla stále se mnou a každý, kdo by do mého života chtěl vstoupit, by s tím musel počítat a předem souhlasit.
Jiná situace by nastala, pokud bychom spolu prožili dvacet - třicet let manželství, měli děti. Svůj život bych měnit nemohl, na prahu šedesátky tzv. \"nový\&q uot; život začít nelze, přestože si to spousta mužů nalhává. Je totiž pozdě. Pak bych měl zkrátka postiženou ženu a doufal, že se, pokud by se se mnou něco stalo, někdo o ni postará.
|
|
|
|
nedokáži si to představit..ale zkusím to.. KDyž bude jistý, že se jeho zdravotní stav prostě nezlepší, nějakou dobu bych to možná ještě vydržela, ale nejideálnější se mi zdá varianta ta, že se o něj dál budu svým způsobem starat i když určitě ne na plný úvazek. Měla bych svůj život, svý koníčky, svoji rodinu i novýho přítele třeba, ale přesto bych se snažila mu nějak pomáhat...
V tom případě že bych mu obětovala vše, věřím tomu že by přišel den, kdy bych toho litovala...ano jsem sobec, strašnej.....
Jenže to říkám jen tak obecně. Kdyby se to týkalo mý lásky, fakt nevím jak bych se zachovala...
|
|
|
|
doufam ze by me mela rada natolik aby me nejak nenapadne odpojila nebo zadusila polstarem
|
|
|
|
Pokud není žádná naděje na zlepšení jeho stavu (mohl by být doma i když třeba na vozíku), pak bych za ním chodila na návštěvy, nicméně bych si zařídila život, abych z něj něco měla. Nechtěla bych žít osamoceně, a chtěla bych jednou mít třeba děti...
Ale těžko říkat hop, když brod je ještě daleko. To by se vidělo, kdybych se v takové situaci opravdu ocitla.
|
|
|
|
Zažila jsem dva lidi v takovém stavu, svoji tetu s těžkou formou roztroušené sklerózy a svého dědu se srdcem pracujícím na pár procent. Bohužel jeden čas i oba najednou. A do toho jsem viděla, jak mi před očima mizí a kolabuje babička, která se o ně oba až do konce starala. Musím říct, že stav babičky mě ničil daleko víc... A taky musím říct, že na celoživotní ošetřovatelství takového nepohyblivého ležáka v žádném případě nemám.
Sehnala bych placenou ošetřovatelku a pravidelně bych ho navštěvovala. Ale žila bych si svůj život a našla bych si jiného partnera. Dva životy v hajzlu jsou podle mě horší než jeden život v hajzlu.
|
 Někdo mě zná |
|
|
|
hm tak to nevim
|
|
|
|
Nevim, neznám odpověď. Ale vidím to podobně jako Votrapa, sobecky bych asi nemohla žít s tim, že jsem ho nechala samotnýho. Když se zamyslim nad tim že by se to stalo příteli - asi bych to nedokázala, jen tak se na něj vykašlat a nechat ho tam samotnýho, žít dál a dělat, že se nic nestalo. Ale tohle je strašně těžký. Ačkoliv....je hodně případů, kdy se někdo o svýho partnera stará i přes to, že se nemůže pomalu ani sám najíst.
|
|
|
|
Alexto:
ještě k tomuto:
"Což tedy znamená, tomuto postiženému klukovi věnovat čím dál tím méně svého času - což samozřejmě on, jeho rodiče, či nějací "spravedliví" z jejich okolí mohou považovat za ohromnou zradu..."
Až bude holka v pohodě psychicky i fyzicky, tedy po léčbě, ke které se doufám dokope, bude schopna samostatného rozhodnutí, jak to s ním povede dál, a to rozhodnutí bude schopna i před těmi "zlými jazyky" obviňujícími ji ze zrady obhájit. Ale musí k tomu dojít sama, nikde není psáno, že kdyby se rozhodla o něj pečovet doživotně, bylo by to špatné. Ale ani naopak...
|
|
|
|
doufam ze by me mel nekdo rad natolik aby me ustrelil palici a doufam ze bych udelal to stejny
|
|
|
|
Alexto:
nemůžou ji k ničemu nutit.
To, co dívka nejspíš prožívá, je reaktivní deprese. Ona by měla vyhledat pomoc u lékaře, protože jede nad možnosti svých baterek. Strašně se trápí a už prostě její bolest přesáhla hranice toho, co je zdravé a co ne.
A není divu. To, co se stalo jejímu milému, byl pro ni strašný šok a i kdyby to s ním dopadlo jakkoliv, nejspíš by se jí nějaká psychická porucha projevila, vypadá to, že k tomu má sklony (tipuji podle toho, že píšeš, jak zhubla, nestará se o sebe, zahodila své zájmy, ztrácí se).
Jenže v tomto stavu, ve kterém se nachází, je každá rada drahá. S takovou situací, kterou prožila, se těžko vyrovnávají všichni lidé. Lidé psychicky labilní, ale i lidé psychicky silní a stabilní. Bylo by tedy velice vhodné, aby zašla k lékaři, nejlépe k psychiatrovi, nebo nejprve k nějakému důvěryhodnému psychologovi, aby s ní její stav probral. Kdyby šla k psychiatrovi, tak by si měla vybrat nějakého, který má zkušenosti s psychoterapií. Tady "jen" léky nepomohou, ona potřebuje někoho, kdo s ní bude o tom problému mluvit, kdo jí ukáže, jak na to a hlavně jí pomůže k tomu, aby se nezbláznila definitivně či aby jí neselhalo tělo.
Napsala jsem krátké rozhřešení "Chodila bych se za ním modlit", ale je otázka, zda bych psychicky tu bezmoc unesla. Zda bych opravdu dokázala přenést osud svého blízkého na Boha a doufat v zázrak. Zda bych nakonec taky neskončila s depresí.
Když člověk v té situaci není, tak zhruba ví, jak by bylo správné se zachovat, ale kdybych byla v situaci té dívky, možná ybch se propadla tam, kde je ona.
Tyhle věci jsou bohužel mimo možnost ovlivnění z naší strany, nemůžeme tento osud vlastní silou změnit a nikdo (ani Bůh) po nás nechce, abychom byli takovým krutým způsobem tak dlouhou dobu zdrceni.
Osobně bych se snažila udělat, co by bylo v mých silách, abych mému blízkému člověku podala takový komfort, jaký potřebuje, ale jsou chvíle, kdy ty síly nestačí. Nestačí na to, aby se změnil osud. V momentě, kdy bych cítila, že jsem více či méně na dně, zkusila bych nalézt pomoc jak pro sebe, tak pro toho blízkého (např. nějakou ošetřovatelku) a pro sebe relax.
To, jestli si ta dívka najde nějaký nový vztah, nebo se rozhodne doživotně pečovat o tohoto postiženého, bych nechala na ní. Jí neničí ta situace, ten chlapec upoutaný na lůžko, to se dá zvládnout. Je to sice velká oběť, kterou jí nikdo nezaplatí, ale láska může být natolik silná, že rozhodnutí pečovat o něj může být vleice dobré pro ni i pro něho. Jí ale ničí její vnitřní nepohoda a vlastně se ničí sama. Kdyby měla sílu a psychickou pohodu, nedopustila by, aby spadla takto hluboko.
Potřebuje lékaře, může to být i někdo z jejích blízkých bez medicínského titulu, kdo s ní bude o jejích pocitech mluvit a nebude ji do ničeho tlačit. Nejlépe dobrý psychoterapeut, ale kde vzít toho dobrého, že...
|
|
|
|
Já bych asi takového člověka opustit nedokázal. Ale jak již bylo řečeno šedivá je praxe a zelený strom života, takže strašně záleží na konkrétní situaci.
Nevím jestli bych se dokázal odprostit od toho vědomí, že můj bývalý partner někde leží nemohoucí a já si tady randím s někým jiným.
A jak trefně poznamenala ARJ, dokud člověk skutečně danou situaci nezažije, pak těžko mohu říkat: Zachoval bych se přesně tak a tak ...
I když je to hrozné, tak v takové situaci by bylo lepší, kdyby ten nemohoucí své zranění nepřežil ... Pak to odpoutání se od něho by bylo mnohem, mnohem jednodušší.
|
|
|
|
mysli, ze ta holka se uz rozhodla, ted by to melo akceptovat jeji okoli, ze to co od ni ocekavali nedostanou, happy end?
|
|
|
|
Colorlight: to je sice hezké....
ale hlavní otázka, před kterou stojí teď okolí, je ta, zda už začít nutit tu holčinu, aby se začla věnovat více sobě - tzn. aby se trochu odreagovala něčím jiným, někde jinde, aby vůbec byla schopná zas pořádně jíst, pak aby si našla zas práci a věnovala se jí... no a posléze - a to je ta otázka ano či ne - aby si našla i jiného partnera?
Což tedy znamená, tomuto postiženému klukovi věnovat čím dál tím méně svého času - což samozřejmě on, jeho rodiče, či nějací "spravedliví" z jejich okolí mohou považovat za ohromnou zradu...
|
|
|
|
Pánové, vy kteří tu přemýšlíte, že by bylo lepší zemřít, myslím, že jste příliš nasáklí akademickým (či dokonce hospodským) teoretizováním, ale praxe života je bohužel jiná. Tohle je příliš jednoduchý soud. Myslím, že většina lidí i jejich okolí se upíná ke každé byť poslení, mlhavé či jen hypotetické naději. V té skutečné situaci už najednou neví, kde je ta skutečná hranice, kdy by už život neměl cenu a bylo by jej lepší skončit.
Co všechno zachraňujeme (naše zdravotnictví) za novorozence a kdo se odváží říci: "Tenhle život nemá cenu, bylo by lepší, kdyby nebyl". Z okolí málokdo, nebo spíš nikdo (viz příklad slovenských siamčat).
A v tomto konkrétním případu - on dokáže i když tím nejjednodušším způsobem, ale přesto nějak, se svým okolím komunikovat. Dokáže se i smát (i když nyní jsou to zvuky, které okolí spíše děsí).
Ano, přinutili jste mě si znova uvědomit, že hololezci, polárníci a pod mají mezi sebou nepsanou dohodu (ale mnohdy potvrzenou rukoudáním), že kdyby jeden visel bezvládný druhému na společném laně a ten druhý by se nemohl zachránit jinak, nežli odříznutím toho prvního, tak že to udělá, než aby zahynuli oba...
Přemýšlím, do jaké míry se tenhle případ podobá takovéto situaci... a že se do takovéto situace můžeme dostat vlastně všichni a ani nemusíme být horolezci....
|
|
|
|
Asi bych za ním každý den chodila a modlila se za zázrak...
|
|
|
|
Hele, technická, při vegetativním stavu jsou v háji vyšší mozkový funkce a člověk rozhodně normálně nemyslí ani nevnímá, fungujou jenom reflexy. To si možná pleteš s locked-in syndromem, kde je člověk ochrnutej a může jenom hejbat očima, ale normálně myslí. Těžko říct, co je horší.
No k tématu, já bych se na něj úplně nevykašlala, chodila bych za ním pravidelně, ale rozhodně bych mu neobětovala život, asi takhle.
|
|
|
|
shodan - když se nemůže hýbat tak jak ? ...
|
|
|
|
jediný co vím, tak že bych nechtěl být v kůži ani jednoho ze zúčastěných.
A kdybych se ocitl v roli toho krypla, tak že bych měl ještě dost sil se sám nějak zabít.
|
|
|
|
Blackshield - no to taky doufám.
|
|
|
|
Wolfi: V tom se shodnem. Otázkou ovšem je, co bychom říkali, kdyby se nám to stalo, doufám, že se odpověď nikdy nedozvíme.
|
|
|
|
Blackshield - no každopádně je lepší a důstojnější zemřít, než takhle žít. Nejhorší je, že se to může stát každému, tedy i mě. Stačí málo. Nechce se mi věřit, že by někdo mohl lpět na takovém ,,životě´´ a nezvolit rači smrt.
|
|
|
|
Wolfi: V tomhle případě těžko mluvit o jakékoli důstojné smrti. A při otravě by aspoň mohl umřít smířený a svým způsobem i spokojený a do poslední chvíle cítit blízkost toho druhého.
|
|
|
|
Blackshield - zastřelit, otrava to je důstojná smrt ještě tak pro ženu.
|
|
|
|
kdo vi jak by se zachoval on na jejim miste,kdo vi zda by byl on s ni,kdyby stoustla/mela uraz atd...
|
|
|
|
Ostala by som. Myslim.
|
|
|
|
Největším důkazem lásky by bylo toho chudáka něčím otrávit a do poslední chvíle jej držet za ruku.
|
|
|
|
to Alexto: záleží na úhlu pohledu...
Jedné kamarádce se stala jakási podobná situace v rodině, odlišná tím, že nešlo o fyzické následky, ale psychické - z jejího manžela se stal agresivní nevyzpytatelný tvor.
V první fázi prohlásila, že odchází... jenže pak se to v ní postupně zlomilo, začala se přizpůsobovat situaci, hledali cesty v léčení, v režimu rodiny... hrany jasných rozhodnutí otupěly a žijí spolu dál.
Ona je všechny živí, stará se o domácnost... a on je další (čtvrté) dítě v rodině... nejméně zodpovědné.
Je to dobře?
Pro něj ano... myslím, že i pro ni svým způsobem ano - nic si nevyčítá.
|
|
|
|
Nevím jak bych reagoval. Je to velmi těžká otázka.
Pravděpodobně bych ji neopustil, ale snažil bych se žít tak nějak normální život. S tou osobou bych se vídal a zůstával bych dobrým přítelem a pomocníkem.
|
|
|
|
arj: ale které řešení je v tomto případě to "pozitivní"?
|
|
|
|
To se těžko řeší "od stolu", je třeba v situací být a prožít ji.
Lidé se nakonec chovají jinak, než by od sebe teoreticky očekávali - a to nejen v negativním slova smyslu.
|
|
|
|
Pravdu? Ak ten clovek dokaze mysliet, ako si vravela, spytala by som sa jeho. On uz by si nasiel sposob, ako mi dat vediet, ci mam zostat, ci ist..
Ja osobne, by som moju lasku nechala ist a nechala by som ju byt stastnou. Ak by som ho milovala, necham ho odist. Vyriesila by som to jednoducho. nech si hlada svoje stastie. Ale nech ma navzdy neopusta. Ak by som vnimala, radsej by som ho videla, keby ma prisiel navstivit a videla by som, ze je stastny.
Asi to by som urobila aj ja. Odisla by som hladat svoje stastie - ale bola by som stale nablizku. A moj novy partner by to bud respektoval..alebo nerespektoval..a mal smolu aj on..
Verim a dufam,ze pred tymto rozhodnutim nikdy nebudem stat.
A mozno by som sa nakoniec zachovala uplne inak. V krizovych situaciach vzdy samu seba neskutocne prekvapim..
|
|
|
|
Ta holka objevila zázračnou dietu! Měla by to zpeněžit. Desítky kg za rok, to je hodně velké terno. :-) Hubněme s kvadruplegikem snadno a rychle! :)
Pro toho kluka by asi bylo nejlepší, kdyby ho někdo bezbolestně zabil.
|
|
|
|
Finrod - nenarodil ses úplně náhodou. Pravděpodobnost, že se narodiš právě ty byla něco kolem 1 k 50 000 000. Neexistuje žádné předurčení, nebo osud. Pokud máš sourozence tak si jistě snadno dokážeš uvědomit, že se místo tebe mohl tvým rodičům narodit někdo kdo by vypadal a choval se jinak než ty. Kombinací bylo 50 mega. My co jsme byli nejrychlejší spermie si můžeme gratulovat :)
|
|
|
|
nesmysl: Já bych to nepožadoval, já bych byl jen nešťastný, kdyby mě opustila, stát se mi něco takového. Nechal bych to ale na její volbě. Kromě toho v tohle věříš ty, já věřím v to, že jsem se pro nějakou ženu narodil a ta některá se narodila pro mě. Těžko rozsoudit, kdo z nás má pravdu, a o to ani nejde. Jen bych neříkal, že je jiný postoj, než je tvůj, nesmysl, být tebou. Toť vše.
|
|
|
|
Pokud by vás ta postižená osoba předtím opravdu milovala, tak by po vás jistě nechtěla, abyste se o ni starali celý život. Nebo řekněte, kdybyste se ocitli v situaci toho postiženého, kdo vás by po milované osobě požadoval, aby se o vás celý život starala? Já tedy ne.
Jsme v tomhle životě sami. Sami do něj vcházíme a sami ho taky opouštíme. Během něj sice potkáváme různé bytosti a prožíváme s nimi krásné chvíle, ale finále je to stejně vždycky boj za sebe. Vy jste se pro nikoho nenarodili, narodili jste se pro sebe.
|
|
|
|
mlčet navždy: Já jsem to zažil taky. S pradědečkem, který na tom byl stejně, a stejně jsem se o něj staral jak jsem mohl. Umím si představit, co to obnáší, ale zároveň říkám, že bych to pro tu, kterou miluji, dokázal udělat.
|
|
|
|
Wolfi: tahle se na něj nevykašlala už rok
A stará se o něj víc, než jeho vlastní rodiče, kteří to - buhužel - už přijímají jako naprostou samozřejmost... a věřím, že oni by byli těmi prvními vyčítajícími, kdyby to dál už nezvládla, vzdala (nebo jak mám lépe napsat to "vykalšlala se na něj")...
|
|
|
|
Alexto: to je uz pak dano povahou cloveka... ja treba naprosto uprimne rikam, ze kdybych volil mezi zivotem svym a zivotem milovane osoby, tak sebe urcite nezvolim... a tady zadny pud sebezachovy neplati a klidne me muzete presvedcovat o opaku, ale ja jsem v tomhle skalopevny... pokud bych ztralil lasku, muj zivot by pozbyl smyslu... ale mozna to je jen mnou, racionalni uvahou bych nejspis dosel k opaku meho trvzeni... problem je, ze ja se nerozhoduju racionalne, ale podle svych citu
|
|
|
|
Wolfi Lippert: To nemůžu vědět, že ona by mě opustila, kdybych byl v té situaci, já věřím, že ne. Kromě toho dám-li své slovo, že s ní budu v dobrém i zlém, tak to slovo nemůžu porušit.
|
|
|
|
Human - no v ČR je stejně euthanásie zatím nelegální, takže by ho asi těžko někdo usmrtil když by tím riskoval obvinění z vraždy. Hlavně, že každý mluví o humanitě a nechají člověka takhle trápit desítky let... Leda, že by té nemocnici sloužil nějaký další Petr Zelenka :)
|
|
|
|
Finrod - ty jseš vůl. Takhle zahodit život navíc když holka by se na tebe (na to co by z tebe zbylo) jistě vykašlala do měsíce. a kdo by se taky mohl divit?... Je nutne si uvědomit co obnáši pečování o paralyzovaného člověka. Navíc by to ten člověk možná ani nechtěl. Zadek mu může utírat někdo kdo to má jako zaměstnáni.
|
|
|
|
CIIaTeR: Nemluv v druhé osobě :-) Skutečně to nejsem já, Naštěstí jsem opravdu jenom to "okolí" a ještě vzdálenější. Tahle holčina by o tom neměla sílu takhle psát. Ta už možná nemá sílu ani to tom jakkoli uvažovat... :-( ...bohužel...
Jinak děkuji za větu:
"ať ale uděláš cokoli, nikdo ti nemá právo cokoli na to říct..."
Vzpomínám na jiný případ, kdy se našli ti "poslední spravedliví, čestní a čistí", kteří hned byli připraveni pohotově něco takového vyčítat (a myslím, že i na Zpovědnici se najdou někteří, kteří také vzpomenou)
|
|
|
|
Wolfi : To ano. Já být na místě zraněného, tak bych jí bral, ale otázka je, pokud ten zraněný nemůže dát najevo své rozhodnutí, tak kdo má právo to rozhodnout za něj.
Jinak ještě k tématu : Pokud nijak komunikovat nemůže a je v podstatě jen na přístrojích, potom bych asi volil kompromis. Žít si vlastní život, ale navštěvovat a pomáhat (např. finančně, zjišťováním různých dalších možností léčby apod.).
|
|
|
|
Ne, neopustil bych ji a žil bych s ní svůj život. Vím to jistě. Protože pokud některé ženě vyznám svou lásku, tak to znamená, že s ní zůstanu i když se s ní něco stane. I to je součást té lásky. Připadal bych si, jako nejhorší zrádce, kdybych ji měl opustit....
|
|
|
|
Human - nejlepší by bylo pojistit se tak, že ti udělají euthanási kdyby se ti něco podobného stalo. O takový život přece nikdo nemůže stát.
|
|
|
|
Pokud opravdu není šance na zlepšení, tak není co řešit - starat se o nemohoucího člověka, to přece není vztah... můžeš ho třeba občas chodit navštěvovat, když na to psychicky budeš mít, ale strávit tím celý život? to ne...
|
|
|
|
Upřímně řečeno, nevím. V těch chvílích člověk racionálně moc nemyslí a do rozhodování se mísí spousta emocí. Pravděpodobně by to chtělo velmi dlouhý rozhovor, jak to vidí ten zraněný člověk, za předpokladu, že může nějakým způsobem komunikovat a nějak to rozhodnout společně, protože pochybuju, že jemu by se chtělo takto čekat na smrt a v podstatě do toho čekání zatáhnout někoho dalšího (opravdu to nemohu nazvat prožívání zbytku života).
|
|
|
|
Příspěvek porušoval zákony ČR nebo pravidla Zpovědnice - byl odstraněn.
|
|
|
|
to je těžký... kdybych byl v tvý situaci, tak bych taky nevěděl...
ať ale uděláš cokoli, nikdo ti nemá právo cokoli na to říct...
držim palce
|
|
|
|
Hakky: víš tady je otázka, jestli bys dokázal být tak svatý a milovat i po několika desetiletích člověka, kterému zavádíš potravu do trubiček, utíráš zadek a který vydává jen neartikulované zvuky... :-(
Lidé se naprosto běžně rozcházejí po letech z mnohem malichernějších důvodů i když mají něžné vzpomínky na to, jak to bylo několik let na začátku krásné...
|
|
|
|
Příspěvek porušoval zákony ČR nebo pravidla Zpovědnice - byl odstraněn.
|
|
|
|
Příspěvek porušoval zákony ČR nebo pravidla Zpovědnice - byl odstraněn.
|
|
|
|
Těžká - velmi těžká otázka pro mě, na kterou teď neznám odpověď.
|
|
|
|
no jako být v téhle situaci tak bych asi nejvíc ocenil kdyby mě někdo uškrtil polštážem. Pokud se to tedy nemůže zlepšit a navic bych všechno normálně vnímal.
|
|
|
|
ano, pro cloveka, ktereho bych uprimne miloval, bych bez vahani obetoval cely svuj zivot v jakemkoliv smyslu
|
|
|
|
tohle je samo o sobě strašný.. a teď takové dilema..
nevím co bych dělala. jsem zbabělec a všechno..
chápu že se milují/milovali.. láska jako trám.. ale co z toho když vám ten druhý sotva řekne že vás miluje.. nemůžeš jen dávat, to je děsně vyčerpávající...
možná je to sobecký.. ale ta holka musí myslet na sebe.. teď řeknu něco hodně cynického ale je to přesně tak jak to vyzní: lepší utéct teď než později...
ano, můžeš se o něj stara celý život, obětovat mu vše, rodinný život, práci.. člověk samozřejmě má pomáhat a milovat bližního svého.. ale nemělo by to být tolik na úkor osobního štěstí...
|
|
|
|
jsem trošku sobec ... neobětovala bych mu život ... budoucnost to nemá .. chtěla bych štěstí ... neopustila bych ho úplně, ale ošetřovatelku mu může dělat někdo, kdo to má za profesi
|
|
|
|
25 
43 
