Myslela jsem, že už nemůže být hůř. Dva měsíce jsem se rochnila ve sračkách. Ale chyba lávky. Myslela jsem si, že se vnvh válím. Proti tomu, v čem se válím teď to byla koupel v šampáňu! Měla jsem si vážit toho, co mi zbylo a ne brečet nad tím, o co jsem přišla. Ale na to jsem moc velkej negativista. Už jsem se blížila ke břehu, jen pár temp a vyplavala bych zase zpátky na břeh, padala jsem vysílením, ale věděla jsem, že mám ještě dost sil na to, abych se dostala do sucha. Ale jen v tom případě, nepřijde-li nějaká další „katastrofa“.Jenže přišel odliv a smetl mě a všechno, co jsem si stačila vybudovat ještě hloubš a dál, než jsem byla. Jak kruté je poznání, že jsem ještě nevyrostla z naivity.
Podobna malé holčičce si s vděčností beru bonbón od toho neznámého pána. Vypadá přece tak věrohodně a mile, bude to určitě hodný pán. Vždyť tak upřímné modré oči nemůžou patřit zlému člověku. Čeká na mě před školou den co den, nosí mi pořád větší dobroty, rozmazluje si mě a omotává kolem prstu. Začínám ho mít ráda, věřím mu, sním o něm před usnutím. Každého náznaku přízně se křečovitě chytám a doufám…Tetelím se blahem a úplně taju jen proto, abych v další vteřině poznala hořkost zklamání. Už žádné bonbóny, žádná milá slovíčka. Jen lhostejnost. Pocit, že jsem jen jedna z mnoha, které o něj usilovaly, které mohl mít, ale nijak zajímavá. Myška, která je v sedmým nebi jen z pocitu, že s ní vůbec mluví. To není nic pro něj, pro světem protřelého pána se sladkými bonbónky. Prý nejsem zajímavá…
Moje hrady z písku mají moc nepevné základy a vratké stěny. Nejsem dost chytrá ani rafinovaná, abych postavila něco s trvalou hodnotou. Každý jednou pozná mou nestálost a začne se mu hnusit nebo se jí bát. Jsem hloupoučké prasátko z pohádky. To první, lehkomyslné, co si postaví domek ze slámy v domnění, že pod náporem vlkova dechu prostě nějak vydrží. Budu se muset k někomu přestěhovat. K někomu, kdo má obydlí aspoň ze dřeva nebo líp z cihel. Ano, nic jiného mi asi nezbude než se patolízalsky někomu vetřít do přízně, když nemám na to, žít svůj život bez osobního asistenta! Ale já chci svůj svět! Své sny! Neuskutečnitelné a bláhové, zavrženíhodné a směšné, ale chci je! Chci postel s nebesy a prstýnek s diamantem!
Jsem masochista, neumím prohrávat a přesto dělám všechno proto, abych nikdy nevyhrála. Nehodím se tady, jsem zbabělec a flákač! Hrad mi dovolí postavit maximálně v podzemí, kde nebudu nikomu na obtíž, nikoho nebudu otravovat svými hysterickými výlevy, svou paranoiou a zuřivými záchvaty vzteku. Jsem stvořená sama pro sebe, nehodím se tady. Nedokážu pochopit a přiznat si, že můžu být lhostejná někomu, koho chci! Za všechno může moje sebestřednost, hrdost, ješitnost a uražená pýcha! Nenávist sama k sobě, to je tak asi jediné, co mi zbývá, pokud chci poznat nějaký cit k sobě samé.
Někdy mi připadá, že vztah k sobě samé je složitější než vztahy k jiným lidem.
|
17 
41 
