Nádražní blues
Mám duši sněhem zavátou
a v srdci divný linoryt.
Jen jediná má přání jsou,
v světě si hubu nenabít.
Ale to člověk musí mít
od těch správných hlav podporu.
Však těžko dá se protlačit
do tak malého otvoru.
Někdo mi nohu nastaví,
vidím ji, však nejsem si jist,
zda je mi dobré pro zdraví,
ladně tu nohu překročit.
Vždyť mohl bych i narazit,
když nesplním přání toho,
kdo rozhod se ji nastavit
a hůř by to skončit mohlo.
Na vlak čekají zástupy
obchodních cestujících.
Kouř cigaret do huby
a potom skončí v plicích.
Za okny lidí spících,
je na ně ještě brzy,
tma je jak v popelnicích.
Popelářské jedou vozy.
Pak v amplionu zapraská
a světe div se, čísi hlas
ohlašuje vlak z Bulharska,
že nepřijede opět včas.
Do nosních dírek krutý mráz,
sype hrst plnou špendlíků.
Slečna pročesává si vlas
v kupé spěšného rychlíku.
Já v nádražní restauraci
ústa cpu do pivní pěny.
Je ráno, zpívají ptáci,
lidé plivou na peróny.
Z rádia tak známé tóny
ohlašují sedmou ranní.
Číšník zírá přes záclony,
z kuchyně zas jeho paní.
Vlak co tolik očekáván,
na druhou přijíždí kolej.
Tváře pohladí nám závan,
se vzduchem se mísí olej.
Nad střechou vibruje trolej,
výpravčí krátce zapíská,
vlak se rozjel, je to oukej,
už otáčí se kolíska.
Pražce stejně jako srdce,
hrají ten rytmus bluesový.
Krok za krokem s madlem v ruce,
lidem se snažím omluvit,
že šlápl jsem jim na nohy.
Jdu z vagónů do vagónů,
ve kterých nikdo nemluví.
Jsem jak mezi stádem slonů.
Někdo mi nohu nastaví,
vidím ji, však nejsem si jist,
zda je mi dobré pro zdraví,
ladně tu nohu překročit.
Vždyť mohl bych i narazit,
když nesplním přání toho,
kdo rozhod se ji nastavit
a hůř by to skončit mohlo.
|
27 
22 
26 