Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
"No nemohu to smazat - lidé se mi zde snažili pomoci, a to já nemohu jen tak zahodit, vážím si toho."
tohle se mi líbilo moc
|
|
|
|
upřímně ti přeju, ať je brzy lépe
|
|
|
|
Nota brevis: 'Teď bych nenašla slova, aniž bych přitom nevyplašila pocity'
:o)...
Když promluví rozum, utichne srdce.
Když promluví srdce, rozum žárlí, ceká vzteky.
Když jsem o samotě, ty dva se nesmiřitelně perou.
... koukám, že pohádka nebyla úplně mimo mísu, Notičko. Asi to mají lidé obecně společné. K vlastnímu neprospěchu.
Nu což, to se dá docela dobře poladit, nic jiného v posledním roce nedělám :o)... ladím a zase jen ladím ty dva motory, poslouchám řev zpodkapoty.
|
|
|
|
Urvisu:
Já k tomu nemohu nic říci... mám strach, že bych mohla něco rozbít. Teď bych nenašla slova, aniž bych přitom nevyplašila pocity. Nechci tleskat v hejnu motýlů, a tak se jen půjdu poklonit autorce.
Děkuji, bez Tebe bych to přehlédla.
|
|
|
|
Politovat se je mít se ráda?
Dobře, už jsem potichu.
|
|
|
|
Allibaa:
Nepovažuji to za kecy, tak zaslepená nejsem. Máš pravdu ve spoustě věcí, vím to. Jen se trochu ošívám, jako vždy, když se jedná o moji osobu.
Nejsem na sebe tvrdá, myslím, umím se i politovat. Ale přiměla jsi mě k přemýšlení... měla jsem velmi moudrého a přísného tatínka, zemřel, když mně bylo 14 a jemu 70 let. Velice jsem ho milovala. Je tedy možné, že...
|
|
|
|
Notičko, pod anonymním nickem 'Amatha' včera publikovala nádherné peřeje slov (spíš písňového textu) nějaká sedmnáctiletá autorka (tvorba, č.178243, 'Bez názvu')
Tohle si prostě přečti, vypij tu melodii v myšlenkách i ve slovech až do dna, je v tom slyšet Cohena, Hapku, Horáčka... to je přesně pro tvoji duši posledních dvou večerů... já to tady zkopíruju, je to oslava lidského talentu :o)
*******************
Až jednoho rána procitneš
a místo, na němž se ocitneš,
nebude ničím, cos dosud znala,
ničím z toho, cos milovala,
zbyde jen tma, která tě obklopí,
nebude nikdo, kdo by tě pochopil,
nebude téměř nic, pro co bys žila,
ve tmách se rozplyne, o čem jsi snila;
prázdnota – samozvaný host
řekne ti: to je skutečnost!
Až ze snění se probereš,
co potom? Co si vybereš?
Budeš se snažit zase spát?
Nebo se půjdeš podívat?
Toulat se ve svých pochybách?
Odhalit, co se skrývá v tmách?
Strom jistoty s tak pevným kmenem
zjevně byl prohnilý od kořene
a teď nastal čas začít kácet
a nechat štěstí vykrvácet…
Zmatený výraz ve tvé tváři -
zkus hledat odpovědi v snáři…
Čteš, a bláznivě se směješ -
pojď, řekni mi, co si přeješ?
A řekni, už se podíváš
pravdám, jež v sobě ukrýváš
statečně zpříma do očí?
Nebo se zase otočíš,
škemrající o pár vteřin spánku,
s vědomím, že už máš na kahánku?
Sama od sebe se odvrátíš?
A co dál, dítě, kam se vrátíš?
Dítě...samo, bezbranné, nahé,
pověz mi, co je ti drahé?
Na čem skutečně záleží?
Vteřiny plynou, čas běží…
Amatha
|
|
|
|
NEchtěla jsem tě vyvést z míry. Doufám, že to nebude naškodu.
Ale to s tím být na sebe hodná jsem myslela - připadá mi, že jsi na sebe zbytečně tvrdá, že si zbytečně ubližuješ. A že tu lásku co máš v sobě, můžeš užívat i sama pro sebe. A nemylsím tím nějaké sobectví, narcismus a tak.
Doporučení milujete bližního svého, jako sebe samého má dvě zcela rovnovcené části. Jak jeho, tak sebe.
A pokud ti moje kecy nedělají dobře, tak na sebe buď hodná a neber je vážně.
|
|
|
|
Allibaa:
Utekla jsem a zase se vrátila. Trochu jsi mě vyvedla z míry...
Nemohu úplně souhlasit - známí a přátelé se mi svěřují, nejspíš je tedy neděsím. Nejsem nijak výjimečně hodná - myslím, že to dělají proto, že umím mlčet.
Nech mě teď vydechnout, prosím, už jsem toho řekla příliš. :-)
|
|
|
|
Jinak co mám zkušenost, tak druzí tu sílu moc neocení, spíš je děsí a štve, že se na životě toho člověka, co ho mají za blízkého nemohou podílet, protože je k sobě nepustí...
|
|
|
|
Hele a co kdyby si na sebe byla stejně hodná, jako na ostatní?
|
|
|
|
Nota brevis: ivan.ducar@seznam.cz :o)... beze slov.
|
|
|
|
Allibaa:
Je to takhle - v noci jsem nebyla ve své kůži, moc jsem někoho potřebovala. Ráno moudřejší večera, řekla jsem si a šla si lehnout. Jenže teď už to říct nechci, nedokážu to. Navíc je mi teď trapně z toho, že jsem tady kňourala.
No nemohu to smazat - lidé se mi zde snažili pomoci, a to já nemohu jen tak zahodit, vážím si toho. A možná mi to jednou pomůže k tomu, že se sebou něco udělám.
|
|
|
|
No, hlavně to maskuješ za hrdinství.
Hele co se stane, když z anonymní adresy pošleš nějakém psychošovi z internetporadny soupis toho co tě trápí?
Víš že nic extra převratného ti po netu poradit nemůže, pomyslet si o tobě nic špatného taky nemůže (věř mi, nemáš na to, aby si dosahovala kvalit těch klientů, které je potřeba poslat někam jinam, protože je dotyčný nezvládá).
A ty budeš vědět, že jsi překonala sebe samu a udělala si krůček ven.
|
|
|
|
Allibaa:
Já vím, už zase couvám, že? :-(
|
|
|
|
Hele - zvládat máš pomaličku se začít otvírat. A ne se zase schovat do té zdi. To není žádná výzva. To je normál, který to celé poněkud zhoršuje.
|
|
|
|
qqq:
To je totéž. Jde o to, že nedokážu na sebe prozradit věci, které považuji za něco osobního, neumím ani říci, že mám někoho ráda. Něco mě už delší dobu trápí, občas bych potřebovala radu nebo pochopení... Zůstanu na to sama. V noci mi z toho bylo smutno, teď už jsem lepší. Zvládnu to, tak.
|
|
|
|
ani napsat?
|
|
|
|
Já jsem to neuměla taky,ale teď mám jednoho človíčka a tomu řeknu všechno,nikomu jinému to však neřeknu
|
|
|
|
Já se taky neumím vyzpovídat:) to je vpoho:)) pro mě je to třeba lepší:))
|
|
|
|
To přejde, až vystřízlivíš.
|
|
|
|
to se stává mnoha lidem.Ono by taky vypadalo divně, kdybys svoje problémy vykládala každýmu na potkání.Ale platí, že svěřená starost je poloviční starost, takže pokud by se ti podařilo najít nějakou vrbu, určitě by to bylo pro tebe plus
|
|
|
|
Tohle taky neumim a díky tomu jsem dostal kopny, protože to prej vadí... No ale začal jsem chjodit k psychologovi a je to lepší... dokonce už ze sebe i dostanu, že mi neni dobře, což mi dřív dělalo hroozný problémy.. Bál sem se říct, že mi je blbě, aby se mě hned všichni nezačali ptát proč, abych nebyl za citlivku, vlastně ani nevim proč. Psycholog mi ale docela pomáhá tak to můžeš zkusit...
|
|
|
|
je to zvláštní, taky jsem bývala takhle uzavřená, ale kdysi mi ten blbej psycholog přeci k něčemu byl. Naučila jsem se o svých problémech otevřeně mluvit tak, že jsou z toho přátelé leckdy šokování :-)
|
|
|
|
Allibaa:
Nemám co dodat k tomu, co říkáš. Je to tak přesné, až mi připadá neskutečné, že jsem to nenapsala já. No rozdíl tu je - já zatím o sobě mlčím.
Mám kamarádku, to ano. Je mým rozhodnutím, že ji neznepříjemňuji život každou svojí bolístkou. Říkám jí všeho tak pětinu, spíš fakta, než pocity. Zároveň se snažím tvářit, že se vlastně nic neděje. Věřím jí, no zdá se mi, že má svých starostí dost, že to nemá snadné.
Teď, když jsem si trochu popovídala, je mi líp. O tom, co jsi mi napsala budu přemýšlet - vím, že ačkoli se mi teď všechno zdá lehčí než před chvílí, je jen otázkou času, kdy zase budu truchlit sama a nadávat si za to, že si nenechám pomoci.
Děkuji.
|
|
|
|
:o)... není zač, to byla maličkost.
|
|
|
|
Urvisu:
Ráda bych své srdce vzala na procházku. Předvedla bych mu, že je venku hezky, že se zde dají potkat bytosti, které si lze označkovat a považovat je za své teritorium.
Ráda bych aspoň na chvíli přivázala rozum k boudě. Za týrání srdce, za studené myšlenky.
Až k ránu zavřu oči, představím si Tvoje povídání... potěším s ním srdce a překvapím rozum. Pak se přikryji obláčkem a budu snít o návratu ztraceného. O dobách, kdy jsem byla bezstarostná.
Děkuji, Urvisu. Za pohlazení, za pohádku. :-)
|
|
|
|
Jó nevýhoda silnejch ženskejch.
Při normálních bolístkách nechtějí fňukat, a pak když je ouvej, neví jak k sobě někoho pustit.
Pomůže svěřit se. Ale ne tím, že to ze sebe dostaneš, ale že zjistíš, že tě ti druzí za to neodsoudí, ale budete si blíž.
Jinak - taky jsem se to učila, sdílet svůj svět s ostatními, abych v něm nebyla sama. A stejně když mě něco aktuálně bolí, tak o tom jsem schopná mluvit ažý když to mám trochu pořešené. A nebo jsem vážně v takové tmě, že sama nemám nárok.
Jak jsem se to naučila? Kdysi dávno mě seřvala které jsem dělala vrbu, jak si to jako představuju, že pokud přátelství má být o rovnocenosti, tak bych si neměla myslet, že ona je ta horší, co mě nepochopí, odsoudí, využije slabosti... TRefila hřebíček na hlavičku. Na mojí namyšlenost, že mě přeci nikdo nemůže pochopit,vyslechnout atd. %Ze já jsem jsem taková nejhorší, že si nějaké to pochopení nezasloužím, že já budu za blbečka, co řeší vaginovinky jako konec světa atd. AD libitum, ad nauseam.
Obrana proti zranění, ale taky hráz, oddělující mne od všeho živého.
|
|
|
|
... tak dobrou noc :o)
|
|
|
|
Už spíš?... Notičko :o)
|
|
|
|
V ošatce chladne čerstvě upečený chléb. Vůně kvasnic a kmínu... jak to má být.
O patku se poděl s krkavci za oknem. Přinášejí dobré zprávy... a živou a mrtvou vodu ve vojenských čutorách v zobáku na provázku.
Na polici kniha s pohádkou O králi Jiříkovi. Nebudeme ji číst. Až někdy jindy. To jen krkavci provokují.
|
|
|
|
Ve snu se rozednělo. Příběh :o)
Kolíbka, máma, v peci praskají březová polínka.
Kočka s fousky od mlíka, přítulný voříšek s tlapkami po prkenné podlaze.
Na zápraží pošťák v modré, lněné pláštěnce s dopisem v rukou...
... táta se brzy vrátí, napsal o tom mámě.
Už jen několik dní... a utichnou zbraně.
|
|
|
|
Pohádku? :o)... já těm pohádkám pro dospělé říkám tak trochu po svém... surreal. Existujou obrázky, nálady i poezie takové chuti. Pro prozaická slovíčka je to cestička nevyšlapaná. Dokážu to vždy jen tehdy, když mi při tom bije srdce. Učím své srdce bít, kdy se mi zamane. Není to snadné... jak jsem si bláhově vymyslel :o)
Když promluví rozum, utichne srdce.
Když promluví srdce, rozum žárlí, ceká vzteky.
Když jsem o samotě, ty dva se nesmiřitelně perou.
Potřebuji někoho, kdo by mne miloval... já bych taky miloval.
Před naze oděnou ženou po sobě rozum a srdce pokukují :o)
Vzácné chvíle :o)... slovíčka plynou jako obláčky tvojí vůně hnané mým dechem proti ostří nože. Krvavá meluzína bezeslov.
Uleháš do peřin. Jemné dlaně. Hebká prsa. Vůně ve vlasech.
Zavíráš oči. Hřejivé doteky.
:o)
|
|
|
|
Allibaa:
Já jsem vůbec nepřipustila možnost, že bych tady na sebe něco řekla. Mám to tak celý život - chci a nechci. To, že mě napadlo, jak by bylo osvobozující všechno ze sebe vysypat, má na svědomí Zpovědnice. Čtu si tady od jara a trošku závidím těm, kteří se dokážou podělit o svou duši. Možná to chce odvahu na sebe něco říct, to já nevím, je to pro mě nepředstavitelné.
Moc děkuji za radu, zdá se mi to možné, snad bych to mohla dokázat. Přiznávám ale, že zase cítím touhu vše zvládnout sama, neprezentovat svoji slabost. Jsem jako starej vlk, který nesmí zaváhat, aby ho smečka nesežrala. Nikdo mi neublížil a já tedy nemám zdání, proč tohle v sobě nosím, čeho se vlastně bojím.
|
|
|
|
Víš jak to tady chodí. Zvažovala jsi že bys to trápení svěřila někomu jinému, než tomu davu tady?
Moc bych se divila, kdyby to byla prkotina.
www.internetporadna.cz ?
Jinak první krok je jedoduchý. Vymysíš inkognito, pak to sepíšeš. Zhluboka se nadechneš a namísto vymazat zmáčkneš odeslat.
Neexistuje nic, co by ti mohlo při takovéhle netové operaci ublížit. Jedině nějaké pitomé bloky v tvé hlavě, za které nemůžeš. TY si nebyla ten, kdo si je tam nasadil, ty je tam nechceš. TAk proč jim trošku nezačít omezovat vládu nad tvým životem?
|
|
|
|
tezko rict prece kdyz si u nekoho komu veris melo by to jit
k tomu je tezke neco poradit zkus mluvit s ruznymi lidmi z okoli kterym veris a treba se to u nektereho z nich spusti
|
 storm |
|
|
|
Nia Wolf: Snažím se a píšu. Pak to smažu a trápení zůstane.
NewStart: Věř mi, že to zkouším. Píšu, vedu monolog, vyprávím plyšovému psovi. Jenže... vždyť víš, problém nezmizí. Potřebovala bych umět se svěřit. Lidé zde to dokážou, napíšou a je jim lépe. Nejde mi to, nechci mluvit a chci...
|
|
|
|
ja to resim jako grafoman, vypisu se a pak to znicim .. nebo vedu schizofrenni rozhovory sama se sebou
|
|
|
|
Tak neříkej, ale zkus se vypsat
|
|
|
|
LockUp:
Kéž by to tak bylo. Jenže já vím, co ze sebe potřebuji dostat, a také vím, že to nedokážu. Je to podle mého názoru nepublikovatelné. Většinou vše zvládám, jen občas mám pocit, že se topím, že by mi pomohlo promluvit. No, nejde to... nevím, co s tím.
|
|
|
|
The Great One:
No vlastně raději nic. Je to naprd, vím, no tohle je jen povzdech nebo přání, abych to dokázala změnit.
|
|
|
|
Nejde Ti to, nebo nechceš ?
Já vím, je to těžké, ale teřbas u mě, pokaždé když o tom začnu mluvit(což mi dá mnohdy nejvíce přemáhání), tak už to pak ze mě jde tak nějak samo.
Zkus si to nejprve napsat třeba ve wordu sama pro sebe a pak to dotyčnému už jenom přerecituj.
A nebo jsi z těch štastnějších, žádné trápení nemáš a proto nedokážeš říct, co Tě trápí :)
|
|
|
|
a co jako?
|
|
|
|
28 
