Čtu tady o sebevraždách a nešťastném dětství, hrozivých matkách...Poslechněte si tedy můj příběh.
Nebudu tu povídat o své matce, nehraje v tom příběhu hlavní roli. To, co prováděla mně a lidem kolem sebe, je tak šílené, že jsem to nikdy ze sebe nedostala. Ani si nemyslím, že by to mělo smysl.
Když už jsem měla pocit totální vyhaslosti a přestal mě bavit život, zabila jsem se. Pamatuju si, jak jsem se dívala z okna na větve stromu a říkala si, jestli nedělám chybu, že už ten strom nikdy neuvidím a srdce mi odpovědělo: "No a co?"
Půl roku jsem pak strávila po nemocnicích. I na psychiatrii to byl ráj proti domovu. Pak jem se vrátila domů, chvíli mě nechali vydechnout, protože měli jiné starosti a pak to zas začalo. Tak jsem brala drogy, utíkala z domova a dva roky dělala podobný akce s nápisem Všimněte si mě! Jsem tady, potřebuju, abyste mě měli rádi. Co myslíte? Ano, správně, nikdo si nevšiml. Sama jsem šla na skupinovou terapii, kam jsem pak docházela tři roky a dost mi to pomohlo. Uvědomila jsem si, že kdybych udělala cokoliv, ty druhé nezměním a kdybych se zabila, nikdo by nad rakví neplakal. Že je to prostě jen na mně. Že si ten život buďto zkazím zlobou a sebelítostí nebo se sama z toho pokusím vyhrabat.
Pak jsem se odstěhovala a začalo období vztahů. Strašně jsem na každém klukovi visela, protože mi nahrazoval rodinu. Oni to pochopitelně vycítili a různě mě trápili, protože ničím se klukovi tak nezprotivíte, než pocitem, že vás má jistou a že jste na něm závislé. Takže jsem se pro změnu začala trávit kvůli klukům. Jednou jsem těch prášků sežrala fakt dost. Věděla jsem, že zemřu, že to je dostatečná dávka, že nikdo nepřijde a najednou jsem věděla, že chci žít. Probudila se ve mně divoká touha po životě, strčila jsem si prst do krku a zvracela a zvracela. Tehdy jsem se těmi sebevraženými pokusy tak nějak vyrovnala a už jsem to neopakovala.
Časem se se naučila i se nevnucovat, když mě nějaký přítel zklamal a nepřišel, pokračovat ve svém programu i bez něj, prostě být sama sebou. Nejhorší bylo se vždycky vykopat z bytu. Každý mi byt záviděl, ale pro mne to byla cela pro odsouzence. Samotka. Kdykoliv jsem se přemohla a jela někam s kamarádkami nebo spolužáky, bylo to většinou prima nebo alespoň míň příšerné než ta deprese a osamělost doma.
Taky jsem prošla tím obdobím, že jsem si myslela, že se normálně nemohu seznámit, tak jsem zkoušela inzeráty, internet...občas se někdo urodil, zoufalců, co se nemůžou seznámit, je pořád dost i mezi hezkými a slušnými lidmi, ale chce to hledat a mít trpělivost.
A pak mi selhaly ledviny. Vypadalo to docela bledě, že skončím nadosmrti na dialýze. Napřed jsem to odmítla, ale pak se zase přihlásil pud sebezáchovy a já věděla, že udělám cokoliv, abych žila. Tehdy jsem pochopila ty nemocné rakovinou, ono jim totiž nic jiného nezbývá, není to odvaha, je to nutnost.
Ne, nemyslím si, že by ty mé zkušenosti byly přenosné a místní pořezávačky, feťačky a sebevražedkyně se poučily, že si tím nepomůžou, že cesta vede jinudy, ale můžu přece doufat, ne? Třeba aspoň jedna se nad tím zamyslí a uvidí cestu ven, kterou jsem naznačila. |
| Poučená |
 22 |
|
|
30 
28 
