Byl celý zamlklý. Seděl nehnutě ve strnulé poloze, v ruce knížku a ve tváři nepřítomný výraz. Bloudil v toku nekonečného času. Jeho pohled se vpíjel do zažloutlých stránek a jen chvílemi se ruka pohnula, aby mohla otočit list.
Každý takový pohyb prolomil mrtvolné ticho, kterému se klaněly i můry narážející na petrolejovou lampu.
I já nedokázala zničit tu zvláštní atmosféru, proto jsem vždy seděla potichu u stolu a odtud nenápadně pozorovala toho zvláštního člověka usazeného v křesle, co ve mně určitým způsobem vyvolával zvědavost i strach.
Tu na mě pohlédl. Na malý moment, jako by se chtěl ujistit, zda poslouchám to ticho zahalené ve veřerním šeru, které on sám vytvořil. Na jeho tváři jsem v tu chvíli zahlédla něco jako náznak úsměvu, třebaže bylo velmi obtížné rozpoznat hru stínů, která se mu odehrávala na nehezkém vyhublém obličeji. Tma se prohlubovala a pomalu pohlcovala okolní předměty, až v celé místnosti zůstalo jen slabé světlo petrolejové lampy.
Bez rozloučení, beze slova jsem se chtěla vytratit do svého pokoje, ale slušnost mi stála v cestě.
,, Dobrou noc Kristiáne," vyřčené slova však stejně jako vše kolem pohltila tma. Odpovědí mi bylo pouhé zašustění listů, které někdo otočil na další stránku.
Té noci jsem nemohla usnout.
Z pootevřeného okna se linula hudba noční přírody doprovázená třpytem zářícího měsíce. Vzdálené kvákání žab vévodilo malému koncertu, který se venku odehrával.
Pocítila jsem touhu vyběhnout bosa do zahrady, tančit v rytmu tónů a křičet jako malé dítě. S láskou bych polechtala trávu, oddala se šepotu větru, cítila svobodu slova, křik, smích, mateřské objetí osoby, jež se na mě ani nepodívá a neustále někam pospíchá...mami, stůj, ještě neodcházej!
Tělo mě však zradilo, když zůstalo nehybně ležet na posteli s malými krůpějemi potu.
Byla jsem ve stavu mírného obluzení. I přicházející kroky mi přišly jako z jiného světa.
V tom se s mírným vrznutím otevřely dveře a do pokoje násilím vniklo mihotavé světýlko. Drobné šoupavé kroky trhaly všechny mé představy na kusy a já se nadobro probudila ze snu, který se zdál tak skutečný.
,,Maminko?"
Světlo náhle zmizelo, dveře se s rachotem zavřely. Zůstala jen prchavá ozvěna kroků mizících ve tmě.
,,Maminko, stůj, ještě neodcházej, " zašeptám zoufalým hlasem a po tvářích mi kanou slzy.
|
17 
