Zpověď Petra Pavla na cestě do NATO
Přísahám, že jsem chtěl jen vrátit Česku řád a klid. Nastoupit do letadla, doletět na summit NATO, tvářit se jako bývalý generál a řešit bezpečnost Evropy.
Jenže pak přišel Andrej.
„Čau lidi,“ řekl do kamery, i když jsme tam byli jen já, pilot a unavená letuška. „Letíme na summit. Makáme. Sorry jako.“
A já ucítil něco, co nebylo v žádném aliančním manuálu.
Andrej voněl po kampani, koblihách a tiskovkách, kde se nikdy nic nestalo. Měl v ruce složku s nápisem KALOUSKOVI NEVOLAT a pořád na ni nervózně koukal.
„Andrej,“ řekl jsem klidně, prezidentsky. „Jde ti o mě?“
Podíval se na mě smutně jako člověk, kterému právě někdo sebral dotaci.
„Petře, vy jste dobrý. Voják. NATO. Řád a klid. Ale já chci Kalouska.“
Ztuhl jsem.
Kalouska. Muže, který místo romantiky šeptá: „V rozpočtu nechybí peníze, přebývají výdaje.“ Muže, který by i svatební cestu označil za strukturální deficit.
Na summitu se řešila obrana, Ukrajina a alianční závazky. Já ale myslel jen na to, že moje srdce vstoupilo do NATO, zatímco Andrejovo zůstalo v opozici vůči citům.
A když mi Andrej při přistání položil ruku na rameno a řekl: „Petře, neberte si to osobně. To je kampaň,“ pochopil jsem krutou pravdu.
Já chtěl řád a klid.
On chtěl Kalouska.
A Kalousek chtěl jen vědět, kdo to celé zaplatí. |
55 
sem takoví nechodí
Boha jeho
41 
38 