Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Zkoušeli mi na to dát sertralin, nepovolila jsem, nechtěla jsem okusit ty vedlejší účinky, jinak tam každý měsíc chodím na předpis strattery. Takže ano, je to oficiální, ale psycholog(ové) to se mnou řešili daleko víc :)
|
|
|
|
ostruzina
Tak mohl ti to diagnostikovat, ale lecit to muze jen psychiatr, ktery tu diagnozu vyvrati, nebo potvrdi. U psychoterapeuta to muzes resit pres terapie. Jestli jsi k tomu nepotrebovala prasky, tak to asi tak vazne, jak cptsd muze byt, nebylo.
|
 jahodove gratulki |
|
|
|
Já bych řekla že u tebe vznikla porucha osobnosti na podkladě PSD - postram.stres. syndrom což je samozřejmé. Tvoje sebeochrana ve formě intrikaření a pocitu kontroly ti dává pocit komfortu jistoty a bezpečí. A tvoje potřeba hirearchie kde chceš mít navrch je opět ochrana proti vlastní méněconssti a bezmoci jinak mě oprav jestli se pletu. Ve své podstatě jako sociopati nejsme schopni rozlišit že ti co nám způsobily trauma od jiných lidí náš mozek to nedovolí a nejsme schopni se chovat jinak. Prostě celou společnost zančneme vnímat tak nějak generalizovaně a máme pocit že musíme mít navrch jinak nás tkz sežerou.
Já si myslím že by si měla v první řadě být laskavá sama k sobě a uvědomit si že si taky zasloužíš aby tě druzí měli rádi když to dovolíš uvidíš svět jinak. Musíš si ale uvěomit že musíš umět jak dávat tak příjímat a u lidi kteří tě mají rádi nikdy nezneužijí tvoji slabost. Neber svět jako nebezpečné místo ale jako show kde se můžeš bavit a ten sénář zaleží na tobě. Tvoje kámoška taky sociopatka
|
|
tasvata |
|
|
|
Negratuluji.: Právě psycholog mi to CPTSD diagnostikoval. Původně jsem tam šla pouze kvůli tomu, že už od mala jsem měla zjištěné to ADHD, a vzhledem k tomu, že se u mě nikdy neřešilo, chtěla jsem si to vzít do svých rukou a řešit to sama, jako dospělá. Moje původní lékařská zpráva byla tak zastaralá, že jsem si tím diagnostickým procesem musela projít znovu. No a tehdy mi přímo bylo řečeno, že mám CPTSD, takže asi tak. Když jsem jim potom říkala moje odhady v rámci jiných poruch, stroze to odmítli s tím, že je to tak komplikované, že komplexní PTSD sedí nejlépe a šlus. Proto si myslím, že kdybys jim tam naklusal s podstatě stejným názorem, co tehdá já, bylo by to houby platný.
|
 ostruzina555 |
|
|
|
ostruzina555:
Jak souvisí CPTSD s psychology?
|
 Negratuluji. |
|
|
|
Gratuluji: Skvělé. Vnímám to stejně. Teď jenom zbývá říct to mým (současným i minulým) psychologům, pouze aby ti tuto tézi vyvrátili a řekli, že to prý opravdu je pouze to CPTSD, a že jinak jsem ÚPLNĚ normální člověk, nejspíše pouze z toho důvodu, ze jsem jako malá nebyla diagnostikována s conduct disorderem, ačkoliv bych jistě diagnostikována byla, pokud by se o to rodiče alespoň trochu v té době zajímali. :)
|
 ostruzina555 |
|
|
|
CPTSD nemá s tím, co popisuješ, nic společného. Kdybys opravdu měla CPTSD, tak píšeš, jak ti to ničí život. Ty nemáš o (C)PTSD ani potuchy. Neempatie je věc osobnosti. Ta neschopnost se vcítit, ale vědět, jak se chovat, jak o tom píšeš, to je pro psychopaty typické.
|
 Gratuluji. |
|
|
|
bilej tygr: Jedu celkem hardcore intelektualizaci, to je fakt. :) A jasně, všechno to v tom okamžiku asi úplně nesvedu převést do nějaké precizní analýzy, ale možná to tak bude lepší, z hlediska reakcí okolí, to je fakt. Já jenom fakt doufam, že se mi potom nebudou stranit, ačkoliv bych tedy byla nucena to přijmout, no, jelikož se chci uzdravit :'D
Děkuju za rady!
|
|
ostruzina555 |
|
|
|
Mám z toho tvého psaní dojem, že je pro tebe důležité věcem a situacím rozumět, umět je správně pojmenovat... Ale moje zkušenost je, že naprostá většina lidí to takto nemá. Tu tvoji roli nevnímají podle toho, co jim o sobě řekneš, ale jak se k nim chováš, jak tě cítí.
Tak si myslím, že když tu masku prostě odložíš - když se sama budeš chtít chovat přirozeně, bude to fungovat - samozřejmě po nějaké delší době. Když jim jen řakneš o nějaké diagnóze nebo teorii, tak to myslím moc fungovat nebude.
Možná máš víc empatie, než si myslíš - protože sis tu vlastní empatii odstínila, schovala do jakéhosi brnění; to je přirozená ochrana v traumatické situaci. A ona součást toho empatického chování je taky to, že se ji člověk učí projevovat (nebo neprojevovat)... a to se učíme od dětství, hlavně napodobováním.
Ono nakonec pro to, aby ses cítila dobře, je důležité jak to máš ty sama se sebou - vůči ostatním lidem přirozeně, ale i oni mají svoje filtry a brnění, takže ta zpětná vazba od nich bude vždycky nějak deformovaná.
|
|
|
|
Ncnj-Svitavská Ulice: To jim mám jako poslat? :D
Jinak american psycho je dobrý film, knížka je ale ještě lepší, borec tam reálně popisuje svůj nábytek jako kdyby to byl nějaký marketingový stratég v ikei
|
|
|
|
https://youtu.be/wtHYiGneOQM
|
|
|
|
Zase ale tím shozením té masky bych měla o starost méně, a už bych se nemusela strachovat, že v průběhu života nějaká ta tajemství sdělí, protože by je už všichni věděli, a tudíž by nebyl důvod, je vůbec zmiňovat. Problém je že ta společnost to takhle úplně nevnímá, no, takže tu masku nejspíše budu muset utajovat navždy a pouze strategicky ukazovat, když vyhodnotím, že můžu, nebo že si těch lidí nějakým způsobem vážím. Nevím. Fakt nevím.
|
|
|
|
LDV: Stále mu úplně na 100% nevěřím, to nejde, u všech si zachovávám jistou míru nedůvěry, ale prostě beru to tak, že snad se to nějak udrží, a pokud ne, tak holt budu muset vymyslet něco na obhajobu.
|
|
|
|
LDV: Jasně no. Já bych právě ráda sdělila všechno, ovšem možná je to jenom mým egem. Třeba přítel je jeden z takových lidí, z těch lidí, co všechno utajují a hluboce si váží vaší upřímnosti, a celkově nejedou takovou tu společenskou hru o status, jako většina ostatních. Za to si ho opravdu vážím, ačkoliv to necítím, ale prostě vnímám, že mám strašnou kliku, že ho vůbec v tom životě mám a takhle se mu můžu se vším svěřovat.
|
|
|
|
Posse: Mazlíčků jsme doma měli spoustu, hlavně kočky, ale byly venkovní, dle babičky "na krysy", když je srazilo auto, s nikým to nepohlo, prostě stalo se, no. Ale vždycky jim alespoň udělali hrobeček, generační trauma stranou, což je fajn :)
Jednou můj otec zkoušel nějakou experimentální drogu a nějaký ten prášek mu spadl na zem. Samozřejmě na zemi kočka, slízla smetanu, a zbytek večera se táta jenom gebil nad tím, jak se ta kočka chová, jak je to vtipné, atd.
Já sama k tomu bohužel nemám vypěstovaný žádný názor. Té kočky mi líto nebylo, ale ani mi to nepřišlo vtipné, už hlavně asi kvůli tomu, jak jsme to doma měli nastavené.
Kočky mám ráda (jsou heboučké, vypadají roztomile), ale asi bych si žádnou nepořizovala, jak říkám, nemám empatii, nechci to trápit, nebo na to kašlat, kdyby se něco jo stalo. Třeba nikdy by mě nenapadlo chovat se k mazlíčkovi jako k členovi rodiny (tak to dělá např. můj přítel a jeho maminka), a to mě ještě více utvrzuje v mém rozhodnutí. Stejně vnímám i děti. Nebudu zbytečně traumatizovat ostatní (právě teď mi ta mysl říká, že "navíc pokud se to dostane na veřejnost, tak budu v čudu, tak proč si zbytečně kazit život") takže asi tak :))
Jestli se ptáš v rámci zjištění, zda splňuji požadavky McDonaldovy triády, tak ano, údajně jsem v minulosti, jako malé dítě, "topila v sudu koťátka", dle babičky. Nepamatuju si to, ale možný to je. V té době mi mohly být tak 3 roky. Rodina to neřešila, takže nevím, proč to na mě furt vytahují, když jsou jasná příčina toho, proč jsem teď taková, jaká jsem.
Děkuji za dotaz, a promiň za tu upřímnost
|
|
ostruzina555 |
|
|
|
Radilovič: Děkuju! Nad tím stádiem hájení vlastních názorů jsem už tak trochu přemýšlela, a nebudu kecat no, dost se ho obávám, protože jsem sama takový chodící špatný názor, a celým údělem mého života bylo a dosud je, to neustále schovávat :DDD
Asi jim to řeknu. Problém je, že fakt nevím co čekat. To snad i tomu nejtoleratnějšímu člověku říct, že necítíte empatii, nemůže dopadnout dobře. Vždycky tam bude nějaká ta ostražitost, hlavně to vědomí, že ten člověk může něco provést (a to je pravda né že ne) a to přátelství potom pujde do kopru. Tak nevim. Ale asi jim to řeknu a uvidim. Jenom to nechci zkrášlovat. Opravdu chci jenom říct to s tím CPTSD, potom že mám opravdu NULOVOU afektivní empatii, a pak i vysvětlivky té kampaně za ty léta (které si možná ani nevšimli, ale já bych se ráda omluvila tomu cápkovi, jak už jsem zmínila).
A uvidim no. Ještě jednou díky
|
|
ostruzina555 |
|
|
|
Mas rada zvirata? Mela jsi nekdy nejakeho domaciho mazlicka?
|
|
|
|
ostruzina555:
Myslím si, že být 100% upřímný někdo může být zcela výjimečně. Když mluví s někým, kdo je zcela tolerantní a dokáže nevyzradil určité informace. Běžně lidí filtrují informace, které někomu říct můžou a které někomu říct nemůžou.
|
|
|
|
ostruzina555:
*
Postupně jsem si během let ujasnil přesvědčení, že 100% míra upřímnosti je chybné jednání. V mnoha kolektivech je chybné jednání třeba i 50% míra upřímnosti.
Během let si člověk postupně lecos ujasní. Určité pocity viny můžou být výrazně negativní faktor.
|
|
|
|
ostruzina555:
Postupně jsem si ujasnil přesvědčení, že 100% míra upřímnosti je chybné jednání ve většině Kolektivů. Málokterý člověk je 100% tolerantní a chápavý. Není možné, aby bezproblémově fungovala interakce 100% upřímnosti a nedostatečné míry tolerance.
|
|
|
|
Nevim co k tomu napsat. Opravdoví přátelé tě nebudou soudit a přijmou tě takovou jaká jsi, Opravdový přítel je silně raritní druh. Měl jsem takového parťáka na střední, pak se naše cesty rozdělily do jiných koutů republiky a na nikoho dalšího jsem už nenarazil. Z kamarádů se to proseje. Je ti 22? S přibývajícími léty se budeš chovat přirozeněji a bude ti jedno, kdo si co o tobě myslí. Ze stavu hledání a zapadnutí do party přejdeš volně do stavu hájení svých zájmů a svého prostoru. Je to tak přirozené.
Říci jim to nebo ne. To je vždy los do loterie. Myslím si, že každý má drobné věci, se kterými se není třeba svěřovat. Ale to záleží na tobě, jestli se cítíš nekomfortně, tak jim to můžeš říci. Ale tím sdělením to skončí, ne jim to pravidelně cpát.
|
|
|
|
To nošení masek je docela složité téma. Je hodně lidí, kteří se starají jen o svoje zájmy. Někteří lidi ale předstírají, že jsou empatičtí, aby z někoho jiného vytahovali různé informace.
V různých kolektivech jsou různě složité vztahy. Proto se nedá používat stále stejný recept, jak jednat.
|
|
|
|
LDV: Děkuji, skvěle shrnuté, a souhlasím. Ptám se spíše na to, jak bych to před nimi měla vyzdvihnout (jestli vůbec), a jestli spíše inklinovat k tomu CPTSD a šlapat po špičkách, aby to unesli, nebo jestli prostě hned vytáhnout brutální realitu a nazdar. Mám v tom určitou rozpolcenost, protože na jednu stranu, společnost mě reguluje, bez ní nejsem jakoby nic, jsem schopná být v domě a nic nedělat do doby, než jdu za lidmi. Kdybych jim to vzkázala a oni by to neunesli, pravděpodobně by mě to přinutilo ještě více si tu masku držet u obličeje a nějaké rádoby "uzdravení" by bylo tu a tam. Zase na druhou stranu, pokud jim jenom sdělím, že "někdy mám problémy s cítěním", "občas popírám pravdu", "mám trauma z dětství" atd., tak ačkoliv jim nekecam, tak furt neříkám úplnou pravdu. To mi na tom vadí, protože od této doby bych s nimi chtěla být na 100% upřímná. Jenomže teď, jak to provést, co obětovat. Takhle jsem to myslela :)
|
|
ostruzina555 |
|
|
|
Kdekdo má nějakou masku nebo hraje určitou divadelní roli. Míra spokojenosti určitého člověka závisí na různých faktorech. A jeden z faktorů může být právě určitá maska.
Třeba někdo je výrazně empatický, ale záměrně má masku, že empatický není. Uvědomuje si totiž, že kdyby to někteří lidi věděli, tak by např. chtěli, aby jim půjčoval peníze.
Neexistuje jednoznačný recept, jak nejlépe jednat. Výhodnost určitého jednání závisí na různých okolnostech.
|
|
|
|
22 
74 
