Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
Tricet12: Vyzkousela jsem co pises a necitila se lip ani o trochu. Je to vsechno zbytecne a clovek je pak o to vic jako robot, kdyz se snazi, ani nevi proc a o co.. Takyjeden: no tak aspon vidis, ze to neni tak jednoduche v necem smysl najit, to musi clovek sam citit. IA11: Duvodu je hodne, proste se tak citim a zmenit to neumim.
|
|
Kdysi jsem býval... většinou se s tím dá něco dělat: sport a pohyb, zdravě jíst, (čokoláda nebo parmezán) vyhýbat se negativním zprávám, videím, hudbě, lidem a aktivně vyhledávat pozitivní a léčivé... sex také zlepšuje náladu, aromaterapie, meditace, fajn lidi... a snažit se pomáhat ostatním - to je také hodně odměňující a někdy i tvrdá práce a když nic z toho nepomáhá, tak zkusit drogy, ty někdy také mohou pomoct, minimálně vymanit se ze stereotypu Pokud nic neděláš a utápíš se v sebelítosti, tak se z toho začarovaného kruhu jen tak nedostaneš
|
tricet12 |
|
|
Najdi si nějaký smysl ve svém životě? Tvá máma si ho nejspíš(mylně) našla v dětech, ale jelikož ty děti by si také časem měli vést svůj vlastní život(kde rodiče jsou součástí), ale už to prostě není jako když jsou děti malé. Je to podobné, jako týpci, co si najdou smysl v práci a vydělávání peněz. Pak mají všechno, co chtěli, ale najedou jsou totálně v pr.... :)
|
|
Taky nemam smutek bez duvodu, jenze ten duvod stejne zmenit nedokazu, je to mnou prostopene. Jenze ten smutek citim porad, nemyslim na nic jineho - jasne, obcas me vytrhne nejaka cinnost, kdyz se setkam s lidmi atd., ale to mi prijde, ze ostatni nechapou- at se venuju cemukoliv a musim se soustredit, i kdyz se treba smeju, tak hned jak to skonci, mam uplne stejne myslenky a pocit smutku. Necitim a nemyslim na nic jineho. A je to ubijejici. Ja mam potrebu porad o tom psat, abych to nedusila v sobe. Jenze to stejne porad citim. Jako robot si taky prijdu, kdyz vykonavam jakoukoliv cinnost. Na svete uz neni zadne radosti a zadneho smyslu, jen cekat na smrt. Takže ten smutek má důvod a ty ten důvod nemůžeš změnit a chtěla bys ho změnit a pořád cítíš smutek kvůli tomu důvodu a máš potřebu o tom psát, ale nepíšeš přímo k tomu důvodu? A jak by se mělo to něco změnit? A myslíš že je ten důvod neřešitelný? Například říkáš že chceš umřít, a smrt se dá chápat jako neřešitelná věc, jako důvod smutku. Smrti neunikneš, přesto řešit smutek ze smrti můžeš tak, že smrt neexistuje protože jsi ji nikdy nezažila, například. Co si o tom myslíš?
|
|
IA11: Taky nemam smutek bez duvodu, jenze ten duvod stejne zmenit nedokazu, je to mnou prostopene. Jenze ten smutek citim porad, nemyslim na nic jineho - jasne, obcas me vytrhne nejaka cinnost, kdyz se setkam s lidmi atd., ale to mi prijde, ze ostatni nechapou- at se venuju cemukoliv a musim se soustredit, i kdyz se treba smeju, tak hned jak to skonci, mam uplne stejne myslenky a pocit smutku. Necitim a nemyslim na nic jineho. A je to ubijejici. Ja mam potrebu porad o tom psat, abych to nedusila v sobe. Jenze to stejne porad citim. Jako robot si taky prijdu, kdyz vykonavam jakoukoliv cinnost. Na svete uz neni zadne radosti a zadneho smyslu, jen cekat na smrt.
|
|
Ano: Diky, jo, ty mas zas jine problemy, vztek mam nekdy na vsechno kolem taky a byt sama nekde v zahranici, tak to asi taky nezvladam snadno. Nojo, jenze to nejde si rict "ted budu autenticka", vzdyt ja uz ani nevim, co to znamena. Kdybych ted mela byt "autenticka", tak si asi jen lehnu do postele a uz nevstanu... Ztratila jsem jakoukoliv vuli k zivotu a vsechno mi jen bere energii. Taky jsem nekdy nastvana, chtela bych jen do neceho mlatit a brecet. Rcfg: Nojo, ja si pod "regresni hypnozou" predstavila, ze se vratis v myslenkach do detskych let, ne ze bys mel zjistovat minuly zivoty.. na to neverim. Ale jinak mas pravdu, ze se to vsechno za zivot nabaluje, taky mam pocit, ze si s sebou vlecu nejaky kamen, neco nezpracovaneho, ale pohuzel taky nepojmenovatelneho. A myslim, ze si neco podobneho s sebou nese i mamka. Je to spis otazka genu, prostredi a zkusenosti bych rekla. Jsme si trochu v tom mysleni a chovani trochu podobne. Ale co s tim, to nevim. Ofinka: Normalne se tu sveruju, tys do me prisel kopat. Jdi s Ruskem nekam. Asi jsi sam hodne nestastny, kdyz si to chces lecit na me.. Hominid: Jdi s politikou, volbama nekam. Vazne se tu zpovidam a kdyz s tim mas problem, tak nechod na zpovednici...
|
|
Ofinka: Ty asi nebudes moc normalni, kdyz pisu o smutku a ze bych radsi byla mrtva a ty zacnes o Rusku a ze jsem zlomyslna. Zjevne mas dost problemu sam se sebou a na me si hojis sve frustrace. jesterka Stokrát ti tu lidi píšou, že svou energii máš věnovat něčemu tvořivému. Čemu ji opravdu věnuješ? Provokacím a rozeštvávání mezi lidmi. A ano je to stejný vnitřní nastavení jako u Rusů.
|
|
Zajímavé odpovědi. Kdyz jste sami a jen tak premyslite, citite smutek? Jak casto byvate smutni? Mohl bych vyprávět, jak jsem se cítil smutný a na dně, ale to nebylo samo a zničehonic. Bylo to z různých křivd a slabostí, které se už tak staly nebo se staly nově, protože se jim nepředešlo. Možná jsem o nich nevěděl, ale zničehonic to podle mě nebylo. Zaprvé když jsem tak sám, tak nepřemýšlím zničehonic. Přemýšlím účelně. Když jsem četl ty odpovědi, tak jsem byl smutný ale nedávám tomu samo o sobě váhu. Jen to znamená, že chápu jaké to je, když je to špatné. Taky přímo nevyhledávám smutek ani jiné emoce, např. ani strach. V pátek jsem se chtěl podívat na nějaký horor, koukl jsem se na trailery a nakonec to odložil, že na tom stejně nic není a ty filmy jsou hloupé. Nijak mě to ale netrápí. Je to prostě tak. Teď mi to nevadí. Tak podobně je to se smutkem, ale smutek dokážu cítit i bez filmu a nevidím pozitivní věci proč bych ho měl cítit sám o sobě. Pravda, že já jsem měl dětství takové, že jsem smutek utlačoval a ignoroval a kromě toho že jsem život absolutně nezvládal, protože se nedokážeš bavit ani zajímat o lidské věci, tak to nemělo žádný efekt. Ano vlastně, byl čas kdy jsem si přál být robot bez emocí, ale emoce jsem měl. Ty naopak robot nechceš být, třeba jsi chytřejší než já, protože samozřejmě emoce máme a mít budeme a kdybychom je ztratili, ztratíme empatii a vztahy atd. Což jsem taky samozřejmě ztratil. A jak říkám, ono to vlastně úplně nevadí na praktický fungovaní, akorát jsi nečlověk. Taková schránka, stejně se ale zapíráš, protože emoce nakonec máš. Smutek sám od sebe? Ne, ale znám to. Nepůsobí na mě nějaký neustálý tlak ani povinnost. Kdyby ano, kdyby byl nějaký tlak tak bych ho chtěl uvolnit. Kdyby byla nějaká povinnost, tak bych ji chtěl odměnit, nebo vzdát se ji, když by to jinak nešlo. Jestli jde třeba o armádu a o to být co nejlepší a nasadit svůj život, tak tam jde o volbu. Teda pokuď jde o volbu, samotná válka nebo vojna je svinstvo, které se dá jen nějak přežít, ale často se ani nepřežije, a to by byl důvod ke smutku a úctě padlým.
|
|
Tak prave zkus treba něco udelat jineho, nepretvaruj se a pocit skutecnne pocity a autenticnost té tvoji situace. Jeste dneska zkus zacit byt autenticka. Přetvářka hodne vycerpava a vede prave k tomuhle. Me szira kazdy den vztek az nenavist, protože se taky pretvaruju. Ale ja nemuzu jen tak říct a kazdemu okolo dat pesti. Pokazde, kdyz jen začnu premyslet nad diplomkou, se moje myslenky automaticky stočí na ucitele a uz jsem jen vztekla a predstavuju si, jak tam jdu a vykricim se z toho, co si o nich myslim. Jsem nastvana, protože kazdy den tu najit neco k jidlu je obrovsky boj. Vsechno je odporna smradlava blitka nasakla olejem a dneska jsem se zrovna zdesila nad tukem, co mi visi z pazi. Ale vztek je asi neco jineho, cim trpis ty. Takze u tebe bych si klidne troufla rict, ze aspon tu nepretvarku muzes zkusit.
|
ano |
|
|
Objednej se na regresní hypnózu. Možná ti "otevře oči". "Za jakým účelem k nám na hypnózu přicházíte? Co se chcete dozvědět?" "Proč jsem ... (popíšeš svoje pocity)" Někdo chce "jenom" vědět, jaký žil předchozí život, životy a zda jeho současné problémy, fobie, apatie, strachy, noční děsy a můry s nimi nesouvisí a jak to může změnit. Něco si přenášíme ze svých předchozích inkarnací a něco si v podvědomí "zadrátujeme" teď a tady a přenášíme si to do životů následujících. Je dobré o sobě něco bližšího znát a k tomu slouží různé nástroje, pomůcky, technologie. Třeba ta regresní hypnóza. Ale nejen to, ona pomáhá i léčit "duši". Lidé na sebe, svoji auru celý svůj život nabalují svoje výhry, prohry, zklamání ... a ten těžkej kámen si stále vlečou s sebou a je těžší a těžší a proto lidé bývají unavení, vysílení, bez energie, chutě žít, tvořit, učinit se šťastným. Někteří umí odhazovat staré, nepotřebné, zahojit svoji poškrábanou duši, ale některým to nejde. Třeba by jim to šlo s vírou nebo jógou, ale na to zase nemají dost té energie a síly k realizaci, obrácení se. Regresní hypnóza je naproti tomu snadná cesta, stojí tě jenom "peníze".
|
|
Ty jsi fakt jak zaseklá deska. Je nasnadě, že to zakořeněné dezolátství člověka zevnitř požírá a likviduje. Tak se pusť už té nenávisti a konfliktů za každou cenu. Vždyť nemusíš furt působit destruktivně a velebit vraždění, týrání, zlo a agresi. Mohla jsi učinit první krok teď ve volbách, to bys koukala, jak by se ti ulevilo, kdybys tam hodila nějakou stranu spolupráce, naděje, konstruktivního a rozumného řešení, jako například SPOLU, ale tys tam zas hodila nějaký extremisty co kalkulují s lidskou bídou a nenávistí, a pak se divíš, že je ti z toho na blití. Prošvihlas šanci, mohla ses už vykoupit, teď zůstaneš zas prokletá do dalších voleb no...
|
|
Smutny clovek: Jo, ale je to hlavne vec citeni. Docela me unavuje tu obhajovat jen to, ze se citim na nic. Kdyz nejak premyslis a neco citis vetsinu zivota, tak to asi lusknutim prstu nezmenis.. Uz neverim nicemu a nikomu.
|
|
Bivoj: Me naopak neprinasi poteseni vubec nic, vsechno vykonavam jako robot. Vse, co me driv bavilo, uz me davno nebavi. Nekdy se nutim aspon si cist, ale je to k nicemu. Nebo chodim na tury, na vylety, ale to vubec nic nemeni. Chce se mi porad brecet.
|
|
To je paradox těch pocitů. Ne vždy jsou pravdivé. Cítíš se odporně, ale odporná nejsi. Nemluvím o popírání - naopak, o přijetí.
|
|
Jediny, co me napada je, aby sis nasla nejaky hobby. Kdyz se budes venovat necemu, co ti doda pocit seberealizace a zaroven ti to da pocit, ze ses v necem dobra (at uz to je cokoli) tak pak treba nebudes mit tyhle pocity smutku. Věnuješ se něčemu?
|
|
Smutny clovek: Mne je do place a citim se odporne a na nic. Kdyz mi nekdo napise, ze v tom mam videt nejaky smysl, tak to opravdu nevidim a prijdu si jeste vic neschopna, ze to nedokazu porazit nebo prijmout. Vidim smysl mozna tak ve smrti, abych uz nemusela nic citit a na nic myslet. Nemyslim, ze je smysl v tom vsechno popirat, ja uz takhla vsechno popiram a citim se z toho hrozne.
|
|
Ono to právě není o citech. Když nevěříš, že Tvé utrpení má smysl, stále můžeš žít tak, jako bys věřila, že Tvé utrpení má smysl. Zkrátka o úroveň nad to ještě. A nese se to pak o trochu lépe. Je třeba ale přejít přes ten zásek "já to necítím, já v to nevěřím".
|
|
Smutny clovek: Otevrena cemu? Kdyz neco tak citis, tak se nedonutis, abys to citil jinak, pak jen vsechno popiras, nebo si lzes. A ja vsechno popiram porad, porad se pretvaruju a premaham, nejradsi bych ale zustala v posteli a cekala az chcipnu.
|
|
A právě to není o tom "si lhát", ale být otevřená i něčemu jinému, než tunelovému vidění, že je to beze smyslu.
|
|
Truhlar: Dekuju. Mas uplnou pravdu, jsem v tomhle po mamce, ale to vim uz davno. Ale ona je na rozdil ode me mnohem silnejsi a dokazala v zivote mnohem vic. Mamka obcas rekne, ze uz je stara, ze ji nic neceka a ze uz stejne brzo chcipne... Ale i kdyz melancholik byla vzdy, tak driv byla myslim stastnejsi, hlavne kdyz treba byla zamilovana. I tak mi je lito, ze je porad nestanstna. Asi taky budu nestastna do konce zivota. Ale neni to podle me jen melancholie, i melancholik muze mit prece duvod zit a o neco se snazit... Loca: Neboj, udelam ti radost a chcipnu, abych te nahodou neobtezovala svym smutkem. Ofinka: Ty asi nebudes moc normalni, kdyz pisu o smutku a ze bych radsi byla mrtva a ty zacnes o Rusku a ze jsem zlomyslna. Zjevne mas dost problemu sam se sebou a na me si hojis sve frustrace.
|
|
To je fajn, že jsi ten sešit, památník našla. Jsi zase blíž pravdě, prozření, pochopení, co se s tebou děje. Jsi melancholik po mamince. Já zase flegmatik po otci. Život přijímám takovej, jakej je. Mládí pryč, ale zase je tu stáří a cizí kolemjdoucí mě zdraví už jenom "Dobrý den." Žádné "Ahoj." A tak si toho užívám. Co nezměníš, přijímej tak, jak to je. Hezkou neděli :)
|
|
Já bych to spíš nazvala Nekonečný příběh
|
|
jesterka To říkají v Rusku no, aby si ospravedlnili incest a velmi špatný mindset mladých lidí. Je děsivé, kolik mladých Rusů má sebevražedné myšlenky, trpí úzkostmi, depresemi a kompenzují si to nenávistí, rozvracečstvím. Narozdíl od tebe jsem v kontaktu s takovými. Neplácám jako ty o tom, jak někomu je ubližováno, ale snažím se aspoň v malém něco ovlivnit. Ty jsi nehla prstem ani v jednom případě. Nikomu tím nepomáháš. Chceš reálně pomoct, jako dobrovolnice? Můžu ti okamžitě dát kontakt na jednu organizátorku, která vše s tebou vyřídí. Jenže ty jsi zlomyslná, že chceš jen rozvracet.
|
|
Probuzenydnes: Citim to tak od stredni kazdy den. Chtela bych radsi umrit. Ofinka: Podle sebe soudim tebe.
|
|
Ty už taky běž někam. Furt dokola, jak malý nevědomý dítě.
|
|
A tak to vnímáš konstantně? Kdyby ne tak by třeba šlo zapátrat v paměti co vedlo k odlišnému postoji a nějak to skloubit se současností.
|
|
Ano: No mne je jedno vsechno dulezite, ale umrit chci prave proto, ze mi to, co si pomysli druzi lide neni jedno. Tak si prijdu jako ve vezeni, protoze me na svete nic netesi a stejne se musim pretvarovat. Ale i kdybych se pretvarovat nemusela, bylo by to asi stejne jedno, smutek by nezmizel. Spis mam pocit, ze neni cesty ven. Smutny clovek: Aha, no ja verici nejsem a lhat sama sobe nechci. Ale mas pravdu, ze clovek muze necemu dat vyznam, ale ja to tak proste necitim, jen bych si lhala. Naopak mi prijde, ze na nicem na svete nezalezi. Ze bych si mohla lehnout nekam do prikopu a tam chcipnout. Frank: To nijak nepomuze, kdyz se vypisu, kdyz stejne nikdo nechape. Mohla bych o tom psat porad a stejne mi bude na nic. Celej zivot je tak hnusnej.
|
|
Kdesi jsem asi náhodou četla, ze kdyz uz jsi vlastne tak vystavena a je ti vsechno jedno, protoze jedine, co si přejes, je smrt, tak je to vlastne obrovská sila, protoze nejsi drzena nicim zpet a muzes byt zcela autenticka. Asi takove to, kdyz treba vis, se mas raka a zbyva ti měsíc života, muzes naposledy vyslovit to, co je skutecne v tobe. Muzes rict sefovi, jaky je to idiot, at jde nekam s tou jeho neustalou sikanou, ze koncis. Muzes říct neco protivne prodavacce v obchode, muzes se ohradit vuci čemukoliv a komukoliv, muzes se zastat kohokoliv, muzes udelat cokoliv. Protože proc? Kdyz u toho nahodou umres, tak se vlastne tak moc nedeje, ne? Zkus ještě tuhle perspektivu. Kdyz si predstavis, ze mas mesic života, chtela bys sedet a čekat na smrt nebo by sis dokazala vymyslet neco jineho?
|
ano |
|
|
Níče na procházce: Nejde napsat, že více, než smrt. Protože tu smrt pojmenovává jinak. Jako mrak spustí kapku a ona se stane kapkou. Putuje - žije. Dopadne do oceánu - rozplyne s v něm, připojí se k němu, ztratí se v něm, zanikne - ale v něm a skrze něj. No a tomu poslednímu by se dalo říkat smrt. Tedy asi ne více, než smrt, ale smrt = spojení. Ale nejsem žádný teolog. Zkrátka po těch stovkách hodin na modlitbách mně toto dává největší smysl a pokoj v duši, tak tomu věřím - protože, jak jsem měl takový poslední modlitební okamžik "co jiného mi asi jinak zbývá?"
|
|
smutný-člověk: Ta víra je víc, než smrt, konečné zapomnění?
|
|
Mě drží ta moje víra / nevíra, bez které bych to už dávno v 200km/h napálil do mostu. "utrpení snášené tiše a trpělivě je ta nejsilnější modlitba před Bohem". Zkrátka tu bolest se snažím přenášet do modlitby, do budoucího spojení se s Bohem. Nejde to dost dobře popsat a pakliže nejsi ani trochu věřící, ani Tě to nebude zajímat. Ale tak jako ve fyzice platí zákon zachování energie, funguje to i zde. Dá se i negativní síla použít na pohon něčeho, co vede k dobrému. Což nijak nepomůže, ale dá to ten smysl a jde to nést bez toho, abych přišel o rozum, nebo denně přemýšlel, jak se zabiju.
|
|
Probuzenydnes: Mne je jedno, jak se to nazve, ale uplna netecnost to jeste neni, to jen k vnejsim vecem a lidem, to uz mi je vsechno jedno. Jen se mi chce kazdy den brecet a nevidim cestu ven. Smutny clovek: A jaky smysl jsi tomu dal ty? Nejak nechapu, jaky smysl muzes dat pocitu, kdy bys radeji byl mrtvy.
|
|
Málokdy. Pak záleží na tom, jestli a jakou má člověk takovou tu "záchrannou brzdu". Když člověk nikoho nemá, tak se často z toho vypíše, dostane to takovým způsobem ze sebe. Tobě taky svým způsobem pomáhá, když to sem napíšeš, jinak bys to nedělala. Jiný se obklopí rodinou, přáteli, poslouchá hudbu ..
|
|
Ten smysl tomu musí člověk sám vdechnout. Málokdy přijde sám od sebe.
|
|
Smutny clovek: Taky mam pocit, ze jsem porad v temnote. Jako by neexistovala cesta ven, proste je clovek ztraceny v uplne tme. Leky nejsou resenim, kdyz ma smutek pricinu. To bych se rovnou mohla zdrogovat a to mi neprijde o nic mene smutnejsi. Smysl ve smutku- to se asi snadneji rekne, nez praktikuje. Smysl nevidim vubec v nicem.
|
|
Smutek ještě jde, horší by byla netečnost, k čemuž se dá asi taky dospět. Myslím, že náš mozek není stavěn na takové bezpečí a takovou zahálku. Chemie je pořád stejná/podobná jako za časů kdy by maminka mohla být sežrána medvědem a nebylo by to nijak zvláštní. Já se s tím také občas potýkám asi všichni kdo jsme vystaveni této "normální" funkčnosti. Možná razantní změna pomůže jestli něco nebo utvrzení v tom že i další čelí podobné samotě podobně marně.
|
|
Njn, vsem je to akorat k smichu. Bivoj: To nema zadny vliv. Radeji bych byla mrtva. Nebavi me se porad citit takhle.
|
|
Ahoj, ano. Od jisté doby se nacházím v takové temnotě, že na to nejsou ani slova. U mě je to patrně akceler. somato. nemocí, nicm. ono je ve výsledku jedno, co Ty stavy smutku a osamělosti spouští. Můžeš zkusit léky ze skupiny antidepresiv, nebo v tom smutku hledat nějaký smyl a skrz něj sílu do něčeho, co zastřeší Tvé pozemské trápení. Vlastně je na každém z nás, jak s naší bolestí naložíme, protože ano - na tohle jsme sami. Dá se o tom pokecat, dá se v tomto sdílet, dá se upřímně obejmout s porozuměním - to ale bolest neeliminuje. Vlastně to jen zkrátí možná čas, kdy je tak silně vnímána. Zkrátí čas do posledního výdechu. Posledního, který to vše zahladí.
|
|
Tušim, že si řikala, že máš přítele, tak se divim, že tu porad pises jak je ti smutno. Vsak máš oporu v přítelovi ne?
|
|
bože :DD
|
|
Bez uz do haje.
|
Trapne |
|
|
|