Dalo by se říct, že mám ve výsledku jen tři dobré kamarády. A ani jeden z nich mi nedokáže v aktuální situaci pomoct, protože to pro ně není možné (moje současná situace vyžaduje něco, co nikdo z nich nemá možnost nabídnout a nechci v nich zbytečně vyvolávat pocit, že mě nechávají na holičkách). Potřebuji se tedy alespoň vypsat. Dneska v noci jsem byl doma, celou dobu jsem cítil neuvěřitelnou tíhu na prsou a nakonec už jsem se rozsypal a ze slz jsem se dostal teprve teď.
Ačkoliv by se dalo tvrdit, že technicky sice sám nejsem, tak přeci jen jsem. V poslední době se mi ve vztahové rovině moc nedaří, můj poslední vztah byl téměř bez lásky a jsem vlastně sám udiven, že vydržel tak dlouho, jak vydržel. Předtím jsem měl jeden dlouholetý vztah, který naopak byl láskyplnný, ale roztříštil se pod vlastní vahou. Dodnes je mi to líto, nerozešli jsme se vzájemnou záští ale naopak s plným vědomím, že toho druhého milujeme. Bohužel jsme vedle sebe nedokázali už být, aby nás to nesežralo za živa.
Samozřejmě nesedím s rukama v klíně, snažím se vlastní situaci někam posouvat, ale jde mi to těžko. Neumím moc mluvit s lidma. Nejsem nijak v nepořádku ani mentálně ani fyzicky. Jenom jsem nikdy neměl šanci se správně socializovat pro ty situace, kde lze někoho nového potkat.
Rodiče mě nechávali růst jako dříví v lese. Máma se sice snažila o jisté korekce, ale to bylo vesměs záležitostí školních výsledků. To by nebyl ovšem problém, do 90 % životních situací jsem pronikl sám, život vedu spořádaný a finančně zajištěný. Pracuji velmi blízko oboru, který je vlastně mojí životní láskou. Jenomže to samo o sobě nestačí. Chtěl bych mít vedle sebe někoho, s kým bych mohl založit rodinu funkčnější než je ta moje a někoho, o koho bych se mohl opřít ve chvilkách jako je tahle.
Jenže to prostě nedokážu. Kořen problému tkví v jednom zarachu, co jsem dostal za špatné známky ve škole. Samozřejmě, dostat zaracha není nic proti ničemu, mnoho lidí si tím prošlo a jsou naprosto normální. O zaracha per se ani nejde, jde o načasování, protože přesně kvůli tomu jsem nemohl jít na jednu oslavu se spolužáky. Byla to oslava všech oslav, skupina, která tam byla, posléze všechno podnikala spolu a byl to středobod veškerého sociálního života ať už třídy nebo ročníku. A vzhledem k tomu, že jsem tam nebyl, tak jsem nikdy nepatřil do skupinky lidí, se kterými se počítá. K prostředí, kde se má člověk uvolnit a bavit se jsem pak dlouho nepřičichl až do vysoké školy, kde jsem se ovšem bavil vždy s kolegy, kteří měli podobné zájmy a bylo tedy o čem mluvit.
Nicméně vysokoškolský kolektiv nevydrží věčně, lidé se rozletí po světě a po přilehlých oborech a nakonec se musí začít kolo socializace nanovo. Nyní ovšem již v jiném prostředí, které zajímají úplně jiné věci, o kterých moc mluvit neumím.
Samozřejmě to není tak černé, svůj zájem mám rád a díky tomu, že jsem se v mladším věku musel věnovat jiným věcem než socializaci, tak mám ve svém poli neuvěřitelný přehled, a pokud všechno čtu správně, tak i značnou perspektivu. Jenže to moc neřeší chladnou postel každé ráno, procházky o samotě, večeře bez partnerky a cestování, kde mě nikdo ani nevyfotí. Je to prázdný život a s tím se nedokážu srovnat. Naštěstí netrpím tím druhem úzkosti, kdy se člověk nemůže na veřejnosti ani najíst bez přítomnosti někoho druhého, nicméně to samo o sobě také nic neznamená. Všchno zvládám sám dobře, život mi nekolabuje, na dovolené si obejdu věci, co mě zajímají a tak. Má to své klady i zápory, nicméně pocitově klady rozhodně nepřevažují zápory.
Nikdy jsem neměl bratra a můj otec mě ani za mlada ani trochu později mezi své přátele nebral. A to i když jsem ho o to několikrát prosil. Vždycky jsem měl pocit, že se za mě z nějakého důvodu styděl a radost mu na mě nakonec dělalo (a dělá) mé studium. To by měl být ten koridor k jeho hrdosti. Jenže to ještě není hotové a já bych byl rád, kdyby od toho dokázal odhlédnout. To, že je na mě pyšnej, mi vždycky řekl při rozhovoru o zkouškách, případně bylo z kontextu jasné, že je to ten původ.
Mužská socializace mi tedy chybí zcela. Máma mě nikdy nezapsala na sport a v době, kdy se jí to začalo zdát jako dobrý nápad, tak už bylo pozdě. Fyzičku nemám špatnou, ale v porovnání s ostatními kluky, co trénovali dlouho, jsem byl vždy pozadu a do týmu mě vlastně nepřijali.
Nakonec v mé sociální výchově převážila moje máma, ale ani ona vlastně neřešila to, že by mě měla něco naučit. Nemám ve výsledku ani jedno, dostatečný vhled do ženské hlavy díky matce, abych se pak byl schopen s opačným pohlavím bavit a nemám ani ten mužský 'tah na branku,' který mají ostatní muži. Ve výsledku jsem tedy byl odkázán na samovzdělání a z toho si mé podvědomí odneslo to, že ženy vlastně s muži interagují nerady a musí tedy nutně vnímat jakýkoliv můj pokus o fyzický kontakt jako násilí (1). Samozřejmě to tak není, to si uvědomuji, i ženy jsou normální lidé, co mají podobné potřeby jako já, může jim být příjemné objetí, polibek či kompliment. Nicméně to vím pouze rozumově a podvědomě tomu nevěřím.
Včera jsem se bavil s jednou dívkou celý večer, bylo to strašně příjemné, seděli jsme si. Nicméně v momentě, kdy by se každý normální zeptal na kontakt, moje hlava přikročí k tomu, že přece nebudeme nikoho otravovat. Nevím, proč je pro mě nepředstavitelná možnost, že někdo, kdo se se mnou baví celý večer, by se se mnou mohl chtít bavit i někdy příště.
Nevím, jestli v komentářích následně najdu řešení, nebo to zapadne. Ale nakonec, hlavní je, že jsem to alespoň někde řekl a může se mi alespoň trochu ulevit.
___
(1) Nota bene: na pilu nikdy netlačím, naopak spíš čekám na delší řadu signálů, u kterých je jasné, že již fyzický kontakt navazovat lze. Jenže to si častokrát protějšek vykládá jako pasivitu a nezájem, takže nakonec vše skončí dřív než začne. Samozřejmě _vím_, že bych to měl změnit a jít do toho s vervou. Ale vždycky se bojím, že to bude nevyžádané a traumatizující; a trauma nikomu způsobovat nechci. |
26