V tyto dny jen nekonečně čekám, až umřu. Ležím na zemi a představuju si scénáře, jak na mě spadne skříň a rozdrtí mi lebku. To se ale neděje. Já jsem zaseklá v jednom bodě, snažím se usmažit si mozek nekonečným scrollováním, ale před sebou vidím všechny své povinnosti. Když je neudělám, tak už mám opravdu důvod si to hodit.
Řekla jsem, že už se řezat nebudu. Řekla jsem to, protože bych pak neměla důvod přestat. Teď tu ležím s palčivou bolestí na svém boku a nějakým zvraceným způsobem je to krásné. Chtěla bych vybuchnout. Pamatuju si, jak vzrušující bylo najít zbraň v šuplíku mého ex. Zkoušela jsem si ji dát k hlavě. Byla to ale bohužel jen replika. Rozešla jsem se s ním, než si dokázal koupit tu pravou.
Já vím, že zním jako pěkná kráva. Napsala bych horší slova, ale co já vím, jak to tu funguje s banem. Utápí mě prázdnota, kterou cítím. Zkouším zvracet a rvát si vlasy, ale nic se neděje. Napsala bych, že se nikdy nic neděje, ale to není pravda. Já vím, že za týden budu už někdo úplně jiný. Někdo, kdo se třeba bude i smát. Ale ne tak, abych byla zábavná společnost. Jen doma. Ve společnosti budu stále ztroskotanec, ale psycholožka řekla, že to přece nevadí, vždyť se s těmi lidmi nechci bavit, tak proč by mi mělo vadit, že to ani nedokážu. Že bych místo chtění být někdo jiný, měla přijmout kdo jsem.
No, už k ní nepůjdu. Tohle byla dobrá pointa, ale nemyslím si, že mi sezení jednou za 3 měsíce pomáhá. Nemyslím si, že mi vůbec něco pomůže. Přijde mi vtipné, jak jsem v minulosti k psycholožce držela takovou naději, když v realitě mě ta představa, že zase mám někam jít, jen stresovala.
Včera jsem udělala zápočet. Jupí. Tu malou radost rychle vystřídá smutek. Nálada mi chodí nahoru a dolů z minuty na minuty, ale některé dny jsem náchylnější k té naprosté tmě. Je frustrující být někdo, kdo se sice cítí na hovno, ale je dostatečně funkční, aby to nebylo relevantní. Jsem moc normální na to, abych hledala pomoc. Já dokážu vstát z postele, já dokážu jít do práce, já dokážu napsat test. Já si jen myslím, že nedokážu žít sama se sebou. Jen si to myslím, protože jinak bych nežila. Nevím, jaký mám podat důkaz k tomu, že nechci žít. Sebevražedné myšlenky od dětství a hned vás vyřadí jako akutní případ. Je toho se mnou špatně hodně, ale ne dost.
Teď mi přišla sms od mámy, že mi sestra vyzvedla balíček. Ano, je strašně hodná a já si ničeho nevážím. Všechno dělám špatně. Můj kluk mi píše zprávy a já nevím, co mu odpovědět. Nechci ho zatěžovat svým mentálním stavem. Nechci, aby kvůli mně měl zkaženou náladu. Nevím, jak se k němu mám chovat v těchto stavech. Poslední, co bych chtěla, je mu ublížit, ale já si nemyslím, že se se mnou dokáže rozejít. Já chci zmizet, já nechci, aby tady pro mě někdo byl. Ochrnuje mě to. Chtěla bych, aby se na mě všichni vykašlali, abych mohla odejít bez výčitků. Já tu být nechci. Vážně nechci. Jak se můžeš chtít zabít, když jsme spolu nezažili tolik věcí? Jak ti mám na tohle říct, že už nechci zažívat nic? Jak ti mám na tohle říct, že moje první myšlenka při pohledu do moře byla taková, že se v něm chci utopit. Jsou všude a nenechají mě být. Nenechají. Je snad jedno v čem se topím, když se topím stále.
|
| Lola5678 |
 20 |
|
|
31 
