Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
ne, je to vina tvojich rodičů.
|
 nesnasimcuraci |
|
|
|
Chápu, jak se cítíš, duševní onemocnění jsou pořád ještě společností brané jinak než ty tělesné. Zatímco při nějakých fyzických obtížích člověka většinou politujeme, že ho to asi musí bolet, že si vytrpěl, atd...u psychických ti spousta lidí neomaleně pomalu řekne, že si vymýšlíš kraviny. Podle mě člověk, co to nikdy neprožil, tak nepochopí tu strašnou bolest při depresích, úzkostech, atd. Ale okolí, co to bagatelizuje, nevěř. To, jestli se u danýho člověka rozvine deprese, je dáno v podstatě dvěma faktory: jednak jsou to životní události, které nějakým způsobem zasáhnou psychiku, míra denního stresu, atd...a jednak je to takzvaná míra neuroticismu-tzn. jak člověk na ty věci reaguje, jakým způsobem prožívá ty špatné události a stres. U první věci se možná dá něco ovlivnit, např. nebudu si brát půjčku, když nejsem schopna splácet, abych se pak dostal do dluhů a z toho všeho se pak zhroutil, ale samozřejmě jiné věci jako onemocnění v rodině, úmrtí blízkého nebo že tě opustí partner, to už neovlivníš. A tu druhou věc už vůbec ne, ta je daná geneticky-případně i výchovou, co člověk odkouká od rodičů. Takže tady máme důvod, proč se někteří lidé zhroutí třeba jen v případě, že ztratí práci (mají vysokou míru neurotivismu) a jiní se dokážou s ještě mnohem horšími událostmi v životě vyrovnat líp. Takže to není tvoje vina, spíš ať se zamyslí rodiče nad sebou, jestli ti ve výchově něco nepokazili, tak, že reaguješ jak reaguješ (třeba přehnané nároky), případně, jestli se tyhle problémy neobjevily už u tvých předků.
|
|
|
|
>Anonymní
Správně :)
|
|
|
|
Tohle mi říkali rodiče taky, když jsem v 17 začala trpět psychickými problémy. Cítila jsem se jako úplný slaboch a nejhorší člověk na světě a styděla jsem se za to, že nejsem tak silná jako oni. O tři roky později jsem prodělala vážnou tělesnou nemoc kvůli které jsem málem umřela. Jejich reakce byla v podstatě stejná. Jsem slaboch, moc si všechno beru, nemám se tolik litovat. V té chvíli jsem pochopila že já nejsem slabá, ale oni jsou bezcitní sobci kteří neumějí a nechtějí podržet jiného člověka když má problémy, zatímco oni čekali že jim mladší sestra a já budeme zachraňovat manželství a řešit finanční problémy. Doporučuju takovýmhle rodičům ukázat v duchu prostředníček a co nejvíc se od nich odpoutat, nebrat si jejich slova osobně a v žádném případě na nich neviset (ať už emočně nebo finančně).
|
 Anonymní |
|
|
|
Ne,není to tvá vina a nenechej si nikým tento pocit vnutit
|
|
|
|
MS fan to ani náhodou.
|
|
|
|
"prostě zašla za dr. a nechala si předepsat AD"
Jen tak, bez diagnostiky?
|
|
|
|
Vůbec bych nepoužila slovo vina. Nicméně tvá mamka může mít pravdu v tom, že bys měla zapracovat na tom, aby sis věci tolik nebrala - jelikož to prospěje především tobě samotné.
Ale to, že jsi to "nezvládla" není žádné selhání. A naopak, jak už dole padlo, je skvělé, že jsi v sobě našla tu sílu něco udělat.
|
|
|
|
Nejsem si úplně jistý, že to zvládne.
Ale přeju a doufám v to.
|
|
|
|
Ano a ne. Ano proto, že jsi to nechala dojít tak daleko. Ne proto, že jsi nakonec dokázala zatáhnout za záchrannou brzdu. Sice na poslední chvíli, ale počítá se to, takže ve výsledku to nedopadlo vůbec špatně, jsi svým způsobem vítěz. Přestaň přemýšlet nad tím, co bylo a zkus si nějak sesumírovat co udělat pro to, aby se to neopakovalo. Jasně, je to i velká míra štěstí na kolektiv, ale třeba najdeš něco, co bys pro to možná mohla udělat i sama?
|
|
|
|
Mně je to jasné. :)
Jak jsem napsala já i jiní, nenech se tím rozhodit a nenech se druhými odsuzovat, I když jde o lidi, které vnímáš jako autority. Musíš si najít způsob, jak mámě nastavit mantinely.
Ušla jsi velký kus cesty a ještě větší tě čeká, ale zvládneš to.
|
|
|
|
Né, je to asi podobné selhání jako když dostaneš chřipku...
|
|
|
|
No, já to před šéfem skrývala. Spíš mi šlo o to, že jsem z něho měla strach, jakože z autority, protože s těmi mám problém celkově celý život. Ten šéf byl takový workoholik a nestyděl se přede mnou pomlouvat i tu druhou kolegyni, dokonce o ní i často sprostě mluvil. Kolegyně byla hřebík do rakve. Jinak já na psychoterapie docházela, moc dobře vím, co mě nejvíc zformovalo a s čím celý život nejvíc bojuju. Ušla jsem obrovský kus cesty, vím to a také si dokážu nastavovat hranice. Spíš mi šlo o to, že tímto výrokem matky jsem se nad tím nikdy nezamýšlela. Protože hlavně rodiče měli velký podíl na tom, jak jsem dopadla.
|
|
|
|
A co přesně ti šéf říkal, o jaké problémy v práci šlo?
Pracovní prostředí, s tím související šikana a špatný kolektiv rozhodně mohou být velký záhul na psychiku - sama jsem si to zažila. Pokud narazíš na toxického zoufalce, který vyhledává konflikty a mastí si ego na lidech, kteří jsou neprůbojní a sami se neumí bránit, může to být průser. Tihle šampioni zpravidla vycítí citlivého člověka a pak už jen zkouší, jak daleko je pustíš. Jde o frustrované lidi, kteří mimo té práce a snahy si skrze ni něco dokazovat, moc štěstí v životě nemají.
Jestliže ti máma byla celý život takovou "oporou", jak jsi zmínila v úvodu, pak není divu, že si připadáš jako lempl a nevěříš si. Existují tací, kteří citlivost a neprůbojnost trestají a vidí na všem jen chyby, zatímco ocenit či pochválit nedovedou. Mít za rodiče takového člověka musí být pořádná výzva.
Myslím si, že jsi hodně zranitelná a taky zraněná, čímž myslím i z dřívějška, nejen co se týče té práce. Něco tady nehraje, doporučila bych ti zkusit psychoterapie s někým, kdo ti pomůže rozkódovat, kde vlastně tvé jádro problému vězí.
|
|
|
|
U duševních nemocí zpravidla platí, že nemocný si svůj stav neuvědomuje a nelze ho vinit za to, že onemocněl. Svůj díl viny bych připsal spíš jeho nejbližším, že nezasáhli.
|
|
|
|
Stalo se mi to v bývalé práci, kdy jsem dlouhodobě byla pod tlakem situací, které jsem nějak neřešila - strach z nadřízeného. Nijak mě netýral, jen byl dost dominantní a já s brekem chodila domů, protože jsem si moc brala k srdci to, co říkal. Pak jedna kolegyně, která ve mně viděla konkurenci a kdykoliv, kdy šlo ukázat, že ona může být v něčem přede mnou na výši, tak to dala přede všemi najevo v co největší skupině lidí, aby měla obecenstvo. A to byla pro mě konečná. Já totiž nedokážu pochopit některé typy lidí, co si potřebují něco dokazovat, aniž bych s tím já osobně měla co dočinění. A je velká pravda, že jsem se neozvala, za sebe nepostavila a až doma jsem se hroutila a vše nakládala na přítele. Pak se to nabalovalo - ta zoufalost, až to dopadlo takhle.
|
|
|
|
Tak o vině bych určitě neuvažovala. Spíš o tom, jak řeším životní situace, kdo z nás se občas nedostal na hranu. Tohle každý zvládá jinak. Pokud by se mi to stalo a skončila bych na AD, tak bych asi příště přemýšlela, jak řešit takové situace jinak a dřív, než se zhroutím. Víc bych to neřešila, žádná vina a nic podobného, zbytečně pocity, zatěžující a nikam nevedou.
|
|
|
|
Na mámu se vykašli a přestaň od ní do sebe nechat kopat, když už ležíš na zemi.
Tenhle člověk je evidentně pro tebe všechno možné, jen ne opora. Že si věci moc bereš - to je totéž, jako někomu říct, že je přecitlivělej a proto je mamlas, kterej si za všechno může sám. A to se skvěle radí lidem, kteří jsou sami citliví jak pařez, přičemž cokoliv, co neznají a vymyká se jejich standardu označují za slabošství a chybu toho člověka.
Pokud ti někdo ubližoval a týral tě, pak si rozhodně nevyčítej to, že "ses nechala". Toto bývá často jedním z následkům týrání od blízké osoby, že člověk pak už i chronicky hledá chyby v sobě samém, zatímco s ním ten druhý systematicky vyje*ává.
Je ale i možné, že tvoje máma má v lecčems pravdu. jak už bylo řečeno, nenapsala jsi žádná specifika, takže se o tom dá jen polemizovat.
Je vesměs jedno, jak k čemu došlo. Nějaká sebelítost a skládání zbraní tam roli hrát mohlo, ale minulost už nezměníš. Teď se soustřeď na svou budoucnost a to, aby ti zase bylo lépe.
|
|
|
|
Ahoj,
předně - nijak jsi nedopadla.
Přišel problém a začala jsi jej řešit. Máš můj obdiv.
Není to Tvá vina, ani Tvé selhání.
Nejde se na vše připravit,
někdy nejde reagovat jinak, než jsme reagovali.
Drž se!
|
|
|
|
Neznám podrobnosti, tudíž nemohu sloužit.
|
|
|
|
24 
42 
37 
