Chceš dnes udělat dobrý skutek ? Pomoz výše
uvedenému hříšníkovi tím, že mu dáš nějaké rozhřešení! Můžeš mu
ho poslat na e-mailovou adresu, kterou uvedl u zpovědi, nebo napsat
veřejně vyplněním formuláře na konci této stránky. A jestliže nechceš,
aby pod tvou přezdívkou mohl vystupovat ještě někdo jiný, zaregistruj
si ji ZDE !
|
|
Loca Loca: Nevím. A myslím si něco jiného než ty.
|
|
|
|
aťužtoskončíprosím
víš
|
|
|
|
Loca Loca: Já bych o tom furt dokola nepsal, když se to do nějaké diskuze hodí (do profilu jsem to psal cíleně, ale bez úspěchu), ale mám k tomu svoje důvody. Není v tom ani zhrzenost, ani naštvanost, natožpak nenávist. Trošku zvědavosti, ale mnohem víc něčeho jiného. O co jde, to psát nechci, to už by vypadalo blbě, ale ty otázky "proč to tak muselo být, proč to nešlo jinak, proč mě z toho raději někdo nevynechal"si fakt nepokládám jen tak, z legrace, nebo abych na někoho házel vinu nebo někomu něco vyčítal. Myslím, že bys dělala totéž. A ten důvod, proč bys tak dělala, bych ti rozhodně nepřál.
Není to nic proti tobě, jenom se snažím vysvětlit své "proč". Kdyby tě to náhodou zajímalo.
|
|
|
|
Loca Loca: Já ti věřím. Ale teď to píšeš mně jako někomu, ale ve skutečnosti jsem někdo jiný. Je to furt dokola. ;-)
Pokud jde o mě a o ní, tak nejde o záležitost starou pár týdnů, ale pár měsíců. A z dění těch několika měsíců si už obrázek udělat lze. Kdyby to bylo tak, jak píšeš, a do hlavy nikomu nikdo nevidí, tak z mýho pohledu to tak rozhodně nevypadá.
Ale nechme to být, jo? A když už neodoláš a musíš napsat, můžeš psát tak, aby to nevypadalo, že si ze mě děláš srandu?
|
|
|
|
Víš moc dobře, že opravdu nerada to řeším veřejně. ALE tyhle dvě věci se nezakládají na pravdě a Ty to víš. A to beru jen z toho Tvého textu:
nebo jí nestojím ani za nějaké vysvětlení.
A jí to nezajímá.
|
|
|
|
Loca Loca: Náš určitě ne. Jednak proto, že nic jako my není (a nebude), jednak proto, že jsi to napsala ty. Ale nechci se přít, s tebou, tak jako by to náš vtípek byl.
|
|
|
|
aťužtoskončíprosím: omlouvám se, nevěděla jsem že jde o váš vtípek.
|
|
|
|
Loca Loca:aspoň ty fórky si nech
|
 aťužtoskončíprosím |
|
|
|
aťužtoskončíprosím: je mi to moc líto
|
|
|
|
Píšu jako retard...
Kašlala ne ve smyslu, že by je musela opětovat, ale že mě měla raději poslat někam hned. A proč to sem vůbec píšu? Asi proto, že jsem zoufalý. Přiznávám to. Dík za pozornost.
|
|
|
|
*ji
Si nestěžuju, jenom popisuju pocity.
|
|
|
|
S tou "svou" poslední se nevyrovnám asi opravdu nikdy. Ale rád bych, protože mě to poslední týdny doslova ničí. A že ta, ke které jsem cítil to, co k nikomu předtím, a to poslední, co jsem chtěl, bylo ji ublížtit, na mé city kašlala, s tím se asi vyrovnat nelze. Ani s tím, že se mi snad směje, nebo jí nestojím ani za nějaké vysvětlení. Děsně to všechno bolí a a nelepší se to. A já nevím, co s tím. A jí to nezajímá. Nebýt toho zamavání tenkrát, tak se to možná nestalo.
|
|
|
|
mando - Zažila jsem úmrtí blízké osoby, ale nejspíše nebyla tak moc blízká.. protože jsem měla za to, že čas hojí rány lépe a rychleji.
matouch4 - historku o prázdném talíři jsem taky slyšela. A v jednom filmu jsem viděla, že maminka chystala místo při štědrovečerní večeři.
Loca Loca - Mě právě překvapuje, že po takové době musí mít něco, co jí pomáhá:(
Katedra psychologie - Pro mě to znamená stav, kdy ten člověk už v sobě nic nedusí.
Roztomilé zlobivé - Souhlasím, že rozvod a úmrtí musí být sice brutálně stresující, ale bolestivé nejspíše naprosto odlišným způsobem.
StrejdaBaloun - :(
Děkuju všem!:)
|
|
|
|
Pozná se to tak, že vzpomínka na daného člověka už nevyvolá silnější negativní emoce.
A ta doba závisí jednak na konkrétním člověku, který by se s tím měl smířit, a pak na tom, jak blízké si dané osoby byly.
Třeba s tím, že soused dostal infarkt, jsem smířený v podstatě hned. Když umře známý, se kterým si občas dobře pokecám v hospodě, už jsem nějaký čas smutný, ale pak to beru jako hotovou věc a jen občas si řeknu "Škoda, že už tady není."
Ovšem když umře třeba milovaný rodič, už to může trvat několik let, stejně jako v případě manžela nebo partnera.
A když někomu umře dítě, nemusí se s tím vyrovnat do konce svého života.
|
|
|
|
v KAMARÁDSKÝCH VZTAZÍCH *
PŘEKLEP
|
|
|
|
Jak jsi napsala ve své poslední větě- se ztrátou se člověk nevyrovná nikdy, možná to v sobě dokáže potlačit a mít na to více pozitivní nadhled (např. že si řekne, že ta osoba je na lepším místě), ale s tím faktem, že už dotyčnou osobu, či zvíře nikdy neuvidí, s tím se bohužel asi nesmíří nikdy. Jiné to je možná co se týče "ztráty" v partnerských vztazích nebo v kanadských vztazích - tedy když se s tebou někdo přestane bavit, nebo už vám to neklape, je lehčí se s tím vyrovnat, když najdeš osobu, která je kompatibilnější, ale co se týče ztráty jako úplné ztráty- úmrtí, pak si myslím, že ta bolest bude v srdci navždy, bohužel. Je to asi tak, jak to napsal Mando. Srdceryvný vzpomínka bude v srdci navždy, ale už se bude méně ozývat.
|
|
|
|
To bych musel vědět, co to znamená, vyrovnat se se ztrátou. Protože člověk může působit vyrovnaně a ve skutečnosti v sobě jen dusí emoce. Taky si myslím, že někteří se s tím prostě jen naučí žít a vlastně se s tím nesrovnají.
|
|
|
|
Myslím, že je to individuální. Třeba pro takovou milující matku, která přijde o svoje jediné dítě je absolutně nemožné se s tím vyrovnat. Ano, naučí se s tou bolestí nějak žít, ale myslím, že se nevyrovná nikdy. A jiná matka to třeba zase cítí jinak..je to nepřenosné.
Je možné, že té paní, o které píšeš, tenhle rituál nějak pomáhá..kdo ví
|
|
|
|
Slovo "rozhreseni" tam nepatří. Nakopíroval jsem to, protože než jsem to dopsal , tak mě to odhlásilo
|
|
|
|
Taky záleží, jestli chceš. Někdo to naschvál posiluje.
|
|
|
|
rozhřešení
Je to hodně individuální. Možná má někdo nějaké rituály jako ta paní. Nebo jsem slyšel o paní, která vždy chystala prázdný talíř ke stolu.
Ve vzdálené rodině jsme měli jehovíty, v běžných situacích normální lidi, ale když jim umřela dcera, věřili, že je v jiným světě, kde se všichni shledají a na můj vkus to brali až moc vyrovnaně jako nějaký pouze životní předěl.
Jsou lidi, kteří reagují zprvu hodně Impulzivně a pak dřív ochladnou jako oheň, který dohořívá. Pak zas ti víc citově ploší, kteří jsou chladnější, a díky tomu se dokáží v tom babrat a vydrží jim to déle.
|
|
|
|
Já myslím, že až ti poprvé zemře někdo z blízkých, tak to začněš zjišťovat sama.
Úplně vyrovnat se s tím nejde nikdy, ale časem člověk začne zapomínat. Už si nevzpomeneš každých 5 minut, ale třeba celý den ne. Pak týden atd.. Pak si vzpomeneš párkrát do roka.
|
|
|
|
23 
98 
23