| Ahoj, ráda bych se chtěla svěřit s takovým docela velkým problémem, ze kterého jsem už hodně zoufala a nevím co se životem. Abych to upřesnila, už od 1. ročníku základní školy se začali rozvíjet mé problémy, půl roku jsem byla šikanovaná jednou mojí spolužačkou z vyššího ročníku, nejspíš to bylo kvůli tomu, že jsem byla u většině lidí oblíbená a rádi se semnou kamarádili, ale největší příčinou bylo, když jsem se jedné spolužačce svěřila s tím že mám autismus ( atypický autismus, jako mála jsem přesně nevěděla jak se to přesně jmenuje), ta holčina co mě šikanovala tak to musela zjistit nejspíš od té spolužačky. Když to zjistila, tak to musela vykecat celé škole (byla to malá škola, do které chodilo max 30 dětí +) o tom jak jsem postižená a blbá a že nejsem jako ostatní děti, pamatuju si jak se mi lidi kvůli tomu všichni vysmáli, byl to strašný pocit, každý den jsem kvůli tomu probrečela, pamatuju si jak jsem každý den prosila mamku, aby mě tam neposílala, protože se mi všichni vysmívají, kvůli tomu jsem začala mít strach z lidí. Na konci roku se to vyřešilo, ale tu holku vyloučili až po 2 letech. Ale to není ten hlavní problém. Už jako malá jsem byla hrozně hodný, milý a tichý dítě, ráda jsem pomáhala lidem, a většina lidí toho využívala, měla jsem kamarádky, které mě využívali, dělali si ze mě služku a utahovali si ze mě, samozřejmě mě to vadilo jak se ke mně začali chovat, ale měla jsem strach se jim postavit. Ze základky jsem už naštěstí venku, bylo to peklo. Ale ta fobie ve mně drží pořád dál a jsem z toho hodně zoufalá, kvůli tomu mám hrozně nízký sebevědomí, sebedůvěru a strach z okolí a je to čím dál tím horší. Třídu na střední mám v pohodě bavím se tam s pár lidmi, ale pořád se necítím dobře, já vím že je to je už minulost a mám to hodit za hlavu, ale není to vůbec jednoduché, navíc je toho od léta na mě už hodně, škola, učení, v létě jsem měla brigádu, ve které nás některý vyhodili hned za týden, a taky mé první vztahy, u jednoho to bylo už vážnější, ale 2x mi vždy řekl že neví jestli mě má rád já byla kvůli tomu na hromádkách, strašně bych si přála mít někoho kdo by mě měl ráda bral mě takovou jaká jsem a byl trpělivý. Navíc se neumím moc ani ubránit, jsem úplně neschopná. Začínám pomalu ztrácet všechny emoce, a radši je potlačuju a dělám že se nic neděje, a často zvažuju nad nežitím, abych odešla z tohohle světa, stejně jsem nejspíš byla jen přítěž a to se snažím co nejvíce a bojuju celý život , abych byla happy, ale žiju jen kvůli rodině, kdybych jí neměla tak bych z toho světa odešla hned, už bych to radši chtěla vzdát spíš teď. Chodím k psychologovi, ale docházím tam jen jednou za měsíc. Jinak se omlouvám za tak dlouhou zpověď, pokud to má někdo stejné jako já tak vám všem držím palce, aby jste tuto bolest překonali a nebrali si život. Pokud si to někdo zažil, chtěla bych radu jak jste to překonali a co vám pomohlo? Už se nechci tak trápit. |
17 
21 
